Zpráva vychází ze 40 rozhovorů, které AI uskutečnila s občany KLDR, kterým se podařilo ze země odejít. Vyjádřili se také zdravotníci, kteří popisují nefunkčnost nemocničních zařízení, nedostatek léků či šíření epidemií vznikajících kvůli špatné výživě. Svědci také uvádějí, že nejsou sterilizovány ani běžné injekční stříkačky a v nemocnicích se používá špinavé ložní prádlo.

„Severní Korea nedokáže svým obyvatelům zajistit základní zdravotní péči. Problémy mají především chudí lidé, kteří si nemohou dovolit za léčbu platit,“ sdělila Catherine Barber, zástupkyně ředitelky Amnesty International pro oblast Asie a Pacifiku.

Podle posledních údajů Světové zdravotnické organizace vydala Severní Korea na zdravotní péči nejméně financí ze všech zemí na světě. Hovoří se dokonce o 50 centech na osobu za rok.

Vláda KLDR nicméně stále tvrdí, že zdravotní péče je v zemi pro všechny zdarma. Mnoho svědků však Amnesty International sdělilo, že od devadesátých let musí za zdravotní služby platit. Za elementární zdravotní úkony žádají doktoři většinou alkohol, cigarety nebo jídlo, za složitější výkony pak inkasují hotovost. Zpráva dále uvádí, že běžní občané často doktory obchází a léky si shánějí sami na trhu.

„Občané Severní Koreji zoufale potřebují zdravotní a potravinovou pomoc,“ řekla Catherine Barber. „Je důležité, aby tato pomoc nebyla dárcovskými zeměmi, kterými jsou např. USA či Jižní Korea, využívána jako politická zbraň,“ dodala.

Amnesty International proto vyzývá dárcovské země, aby pokračovaly v humanitární pomoci skrze Organizaci spojených národů. V Severní Koreji dochází k porušování práva na zajištění zdraví a základní výživy a ostatní země nesmí pomocnou ruku podávat výměnou za politické ústupky.

Příběhy lidí
24letý mladý muž z města Hwaseong musel podstoupit amputaci nohy v kotníku po té, co mu chodidlo rozdrtil vlak. Celý lékařský zásah byl proveden bez anestesie. „Muselo mě držet pět lékařských asistentů, abych byl vůbec schopen zůstat v klidu. Byla to taková bolest, že jsem řval jak tur a nakonec jsem i omdlel. Probudil jsem se o týden později na nemocničním lůžku,“ popisuje svoje zážitky.
Jeho slova o drastických lékařských metodách potvrzuje i dvacetiletá žena z města Cheongjin, která Koreu opustila v roce 2008. „Lidé se v Severní Koreji ani neobtěžují jít k doktorovi, pokud na to nemají peníze. Každý ví, že za doktora se musí platit. Když na to nemáte, umřete.“