Ta na základě rozsáhlého výzkumu potvrdila, že v těchto školách a třídách určených pro děti s lehkým mentálním postižením končí v České republice nepřiměřeně velké množství romských dětí, aniž by ve skutečnosti postižením trpěly.

„Systematickou diskriminaci romských dětí na školách již popsaly domácí i zahraniční výzkumy, české úřady problém dokonce uznaly, ale dosud nedokáží efektivně řešit jeho příčiny,“ uvedla Nicola Duckworthová, ředitelka programu AI pro Evropu a střední Asii.

Již v roce 1999 podalo na Českou republiku žalobu kvůli diskriminaci v přístupu ke vzdělání osmnáct romských dětí z Ostravy, které navštěvovaly tehdejší zvláštní školy. Spor, který se dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva, děti v roce 2007 vyhrály. Cílem výzkumu Amnesty International bylo tedy zjistit, zda se situace na českých školách změnila.

Výsledná zpráva Amnesty International nazvaná Nedokončený úkol: Romští žáci v České republice stále čelí překážkám ve vzdělání však dokumentuje přetrvávající diskriminaci na českých školách. Zvláštní školy sice mezitím nový školský zákon v roce 2005 přejmenoval na „základní školy praktické“, systém umisťování dětí do těchto škol, ani nižší rozsah jejich vzdělávání, se prakticky nezměnily.

V některých oblastech tvoří romské děti více než osmdesát procent žáků základních škol praktických. Kromě nedostatečného vzdělání jsou Romové vystaveni také segregaci. To snižuje jejich šance na další vzdělání a zaměstnání.

Tuto praxi je tedy nutné alespoň pro příští školní rok zmrazit, aby bylo možné ji dostatečně zrevidovat. Je třeba se zaměřit na proces testování, které předchází umístění dětí do škol a tříd pro děti s „lehkým mentálním postižením“. Ten dostatečně nezohledňuje sociální, kulturní ani jazyková specifika romských dětí. Může být ovlivněn i nízkým očekáváním, která vůči Romům mohou mít pracovníci poradenských zařízení.

Výzkum navíc ukázal, že běžné základní školy mnohdy nejsou připraveny, někdy ani dostatečně ochotny, poskytovat podporu dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Nástroje na jejich podporu, jako například asistent pedagoga, jsou přitom k dispozici.

„České úřady v listopadu oznámily nová opatření, která mají podpořit zapojení romských dětí do výuky na běžných školách. Ta ale nepřinesou rychlou změnu, protože nejsou zakotvena v zákoně, ani nemají dostatečný důraz,“ dodala Nicola Duckworthová.

„Povinnost zajistit úspěšné zapojení romských dětí do běžných základních škol leží na straně českých úřadů. Právě ony mohou zastavit desítky let trvající diskriminaci a segregaci,“ vyzvala Nicola Duckworthová.

Amnesty International vyzvala české úřady k následujícím krokům:

-- Uvalit moratorium na umisťování dětí do základních škol praktických a do tříd pro děti s „lehkým mentálním postižením“. Moratorium by mělo být platné alespoň pro školní rok 2010/11. Současně by měla proběhnout komplexní revize školského systému, která zhodnotí potřebu této kategorie škol vůbec.

-- Zajistit dostatečnou podporu všem dětem, které ji potřebují, aby se mohly aktivně zapojit do výuky a plně rozvíjet svůj potenciál v systému běžných základních škol.

-- Ukončit segregaci na českých školách. Segregace musí být výslovně zakázána zákonem.

Další informace:

Jak ukazují případy zdokumentované ve zprávě, může být za dítě s postižením považováno i dítě, které má jen speciální potřeby. Na základní škole praktické přitom získá omezené vzdělání, ve znalostech zhruba o dva roky zaostává za absolventem běžné školy.


PŘÍBĚH JEDENÁCTILETÉHO FRANTIŠKA
František je jedním z mála romských dětí, které v Ostravě navštěvují běžnou základní školu, kam chodí převážně neromští žáci. Když byl František ve čtvrté třídě, začal si jeho třídní učitel stěžovat, že je příliš „živý“. Pedagogicko- psychologická poradna chlapci doporučila čtyřměsíční „diagnostický pobyt“ na základní škole praktické. Po této době doporučil ředitel praktické školy, aby se František vrátil na běžnou základní školu. Jeho studijní výsledky i chování byly tak dobré, že nebylo důvodu, aby pokračoval ve vzdělání na praktické škole, která vyučuje podle omezeného vzdělávacího programu. Po návratu na základní školu kvůli zameškanému učivu během diagnostickému pobytu nezvládl závěrečné zkoušky a musel čtvrtou třídu opakovat. Noví spolužáci se mu smějí, protože vědí, že byl ve „zvláštní škole“. František už nyní nechce do školy chodit. Jeho matka se proto rozhodla přihlásit jej na jinou základní školu, ve které většinu žáků tvoří romské děti.

PŘÍBĚH SABRINY
Sabrina zahájila školní docházku v roce 1998, nastoupila na smíšenou školu, kterou navštěvovaly romské i neromské děti. Podle matky se Sabrině nedostalo stejného zacházení jako jejím spolužákům. Učitelka prý dívku nezapojovala do třídních aktivit a nekladla jí žádné otázky. Sabrinině matce brzy sdělili, že dítě musí přestoupit do zvláštní školy pro děti s „lehkým mentálním postižením“. Sabrina však nikdy nepodstoupila řádné testy, které by stanovily, že se nemůže vzdělávat na běžné škole. Sabrině se na zvláštní škole líbilo více než na běžné, učitelé se jí více věnovali. Když však v patnácti letech školu opustila, její šance na další vzdělání byly velmi omezené.

Slovníček pojmů:

Zvláštní škola: Podle školského zákona z roku 1984 škola pro žáky s lehkým mentálním postižením. (Tento zákon byl nahrazen školským zákonem účinným od roku 2005, který tuto kategorii škol formálně zrušil.) Školám pro žáky s lehkým mentálním postižením se nyní říká základní škola praktická.

Základní škola: Před přijetím školského zákona v roce 2005 se tímto termínem označovaly pouze běžné základní školy; školský zákon 2004 do této kategorie zahrnuje běžné základní školy i školy pro žáky s lehkým mentálním postižením (známé jako „základní školy praktické”).

Běžná základní škola: Pro účely této zprávy se termín používá ve smyslu základních škol po přijetí školského zákona v roce 2005, které učí podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání.

Základní škola praktická: Od roku 2005 je toto škola pro žáky s lehkým mentálním postižením. Přívlastek “praktická” však často není součástí oficiálního názvu školy. Žáci se učí podle přílohy k Rámcovému vzdělávacímu programu pro základní vzdělávání, která upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením.

Základní škola speciální: Od roku 2005 je toto škola pro žáky se středně těžkým a těžkým mentálním postižením, pro žáky s více vadami a žáky s autismem (dříve pomocná škola). Studenti se učí podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy speciální.

Mentální postižení: Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání definuje mentální postižení jako: „snížení rozumových schopností, vzniklé v důsledku organického poškození mozku nebo nedostatečnosti mozkových funkcí, projevuje se sníženou úrovní kognitivních procesů, odlišným vývojem některých psychických funkcí a nižší sociální adaptibilitou; individuální modifikace uvedených příznaků závisí na hloubce a rozsahu mentálního postižení, na míře postižení jednotlivých funkcí a na úrovni psychického vývoje.“ V dokumentu je dále uvedena kategorizace mentální retardace (postižení) podle Světové zdravotnické organizace (WHO):

Lehká mentální retardace – mentální postižení (IQ 50–69); snížené kognitivní schopnosti v důsledku poškození mozku. I když jsou tito jedinci charakterizováni nižším stupněm mentálního rozvoje, většinou dokáží dostatečně rozvinout sociální a komunikační dovednosti a také se mohou stát celkem soběstačnými a žít nezávisle jen s občasnou podporou.