Rosendo Radilla, bývalý starosta mexického města Atoyac, zmizel v srpnu roku 1974. Naposledy byl viděn několik dní po jeho zadržení ve vojenských kasárnách. Několik jeho spoluvězňů později dosvědčilo, že zde byl mučen.Stejně jako v mnoha jiných případech odmítla mexická vláda objasnit, co se Rosendu Radillovi stalo. Jeho rodina se však taktéž odmítla vzdát a podala jeho případ k Inter-americkému soudu pro lidská práva. Příbuzní nuceně zmizelého doufají, že letos soud přinutí mexickou vládu k tomu, aby jim řekla pravdu o jeho osudu.„Lidé se ptají: proč na to nechceš zapomenout?,“ říká Tita Martinézová, dcera Rosenda Radilly. „Protože mi neřekli, co udělali mému otci. Je živý nebo mrtvý? Nevím...Pamatuji si, že býval často nachlazený. Když byl zadržen, hodně jsem na to myslela. Je nemocný, má hlad, žízeň? Má bolesti? Jak mu je? Strávili jsme takovými otázkami celý život. Říkají nám: „neotevírejte starou ránu“. Ale co myslí tím „neotevírejte“? Ta rána je stále otevřená. Nikdy se nezahojila.“Stejně jako Tita Martinézová se snaží tisíce rodin po celém světě zjistit, co se stalo s jejich milovanými, kteří byli zadrženi státními agenty nebo lidmi jednajícími s jejich podporou či souhlasem. Přátelé a příbuzní obětí nuceného zmizení nemají prostředky na to, aby mohli zjistit, co se zadrženým stalo. Mohou být vězněni, mučeni nebo jsou již dávno mrtví. Dnes, v neděli 30. srpna, je již 26. Mezinárodní den zmizelých a jako každý rok má za úkol upozornit na stále velmi častá nucená zmizení a uctít památku jejich obětí. Nucené zmizení je v podstatě únos nepohodlného člověka státními bezpečnostními složkami, které jej uvězní, nedají mu žádnou možnost kontaktu s okolním světem a zároveň neinformují nikoho z blízkých o jeho zadržení.Vlády mnoha zemí používají nuceného zmizení jako represivního prostředku k utišení občanů nesouhlasících se státním režimem, k perzekuci etnických a náboženských skupin či oslabení politické opozice. K zastavení těchto zločinů porušujících základní lidská práva přijalo v prosinci 2006 Valné shromáždění OSN Mezinárodní úmluvu na ochranu osob před nuceným zmizením (dále jen Úmluva).Úmluva zavazuje státy k aktivnímu boji proti zločinům nuceného zmizení, k zadržení všech osob zodpovědných za toto těžké porušení lidských práv. Úmluva také přiznává rodinám obětí právo být okamžitě informováni o osudu svých příbuzných a možnost uplatnit případně nárok na odškodnění. Počátek platnosti Úmluvy je však podmíněn její ratifikací alespoň 20 státy. Doposud tak učinilo pouze 13 zemí, poslední z nich Nigérie na konci července letošního roku. Amnesty International proto vybízí všechny ostatní země, aby urychleně přijaly v legislativním procesu Úmluvu, jejíž účinnost by byla především v zemích Jižní Ameriky a Středního východu tolik potřebná. Mimo jiné se obrací také na úřady České republiky, jejichž zástupci doposud Úmluvu nepodepsali a ratifikace tedy neproběhla. Česká delegace při OSN se přitom aktivně podílela na tvorbě tohoto dokumentu a měla tedy možnost ovlivňovat její finální znění.