Civilisté v Al-Fáširu v súdánském Severním Dárfúru stále čelí zadržování, mučení a omezenému přístupu k humanitární pomoci. Děje se tak i rok poté, co město dobyly Jednotky rychlé podpory (RSF) a dopouštěly se v něm brutálního násilí na civilním obyvatelstvu, upozorňuje Amnesty International.
Obyvatelé, kterým se nedávno podařilo z města uprchnout, v nových svědectvích Amnesty International popsali, jak se školy proměnily v detenční centra, jak přísně byl kontrolován jejich pohyb a jak rozšířené bylo nezákonné zabíjení.
Podle údajů shromážděných humanitárními organizacemi působícími ve městě zůstává v Al-Fáširu méně než 70 000 lidí. Před válkou jich tam žilo přes milion. Přístup humanitární pomoci zůstává omezený a humanitární pracovníci i ostatní civilisté ve městě jsou pod neustálým dohledem. Riziko svévolného zadržení je pro obě skupiny nadále mimořádně vysoké.
„Nad Al-Fáširem se dnes vznáší všudypřítomný strach.“
Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty International
„Tvrzení RSF, že je Al-Fášir po děsivých masakrech před rokem bezpečným místem pro návrat civilistů, nemohou být vzdálenější pravdě,“ uvedla Agnès Callamard, generální tajemnice Amnesty International.
„Nad Al-Fáširem se dnes vznáší všudypřítomný strach. Muži i ženy žijí pod neustálým dohledem RSF a trvalou hrozbou zadržení, mučení a zabití.
Rok poté, co Al-Fášir padl do rukou RSF, mezinárodní společenství stále nepřijalo nezbytná opatření, která by řešila zoufalou situaci civilistů uprostřed pokračujícího konfliktu. Za porušování lidských práv v Severním Dárfúru byl dosud k odpovědnosti pohnán jen málokdo. Kroky směřující k příměří byly polovičaté a Amnesty International nemá informace o žádném diplomatickém úsilí o vytvoření mezinárodních sil, které by civilisty účinně chránily.
Zásadní je, že Spojené arabské emiráty nadále podporují RSF. Vlády s potřebným vlivem přitom většinou nedokázaly jejich roli otevřeně pojmenovat, odsoudit ani je pohnat k odpovědnosti.
Bez příměří, vyvození odpovědnosti a nasazení ochranných sil budou civilisté v Al-Fáširu i po celém Súdánu dál trpět. Súdánské ozbrojené síly soustavně odmítají rozšíření zbrojního embarga i příměří. Nadále věří, že konflikt lze ‚vyřešit‘ vojensky, a i ony tak přehlížejí utrpení súdánského obyvatelstva.“
V srpnu a září 2026 vedla Amnesty International rozhovory o situaci v Al-Fáširu s 25 civilisty, konkrétně s 19 obyvateli města a šesti humanitárními pracovníky. Patnáct z dotazovaných obyvatel opustilo Al-Fášir v červenci nebo srpnu 2026, jeden ve městě stále zůstával a další tři uprchli již dříve.
Dne 9. října zaslala Amnesty International jednotkám RSF dopis se svými zjištěními. Do zveřejnění tohoto článku neobdržela odpověď.
V červenci 2026 vydala Amnesty International rozsáhlou zprávu, která zdokumentovala, jak se RSF během tažení za dobytím Al-Fáširu dopouštěly zločinů proti lidskosti a etnických čistek. Terčem násilí se cíleně stávaly některé etnické skupiny včetně Zaghawů. Amnesty International nadále dokumentuje závažné porušování lidských práv, jehož se dopouštějí obě strany súdánského konfliktu, mimo jiné v Al-Ubajjidu v Severním Kordofánu i ve státech Jižní Kordofán a Modrý Nil.
Zadržování, mučení a nezákonné zabíjení ve věznicích
Z 19 dotazovaných obyvatel města jich RSF zadržely 17. Většina byla svévolně zadržena během dobývání města, několik dalších při návratu pro věci do svých domovů nebo při pátrání po pohřešovaných příbuzných. Všichni strávili v zajetí několik měsíců. Někteří upozornili, že příslušníci určitých etnických skupin, zejména Zaghawové a Masalitové, čelili vyššímu riziku zadržení a násilí.
Většinu mužů držely RSF v detenčních centrech nebo věznicích, kde byli svědky nezákonného zabíjení, zažívali mučení a další špatné zacházení a dostávali jen minimum jídla a vody. Na svobodu se všichni dostali až poté, co jejich rodiny zaplatily výkupné, nebo díky útěku.
„Když hodně spíte, nelíbí se jim to. Popraví vás.“
Modathir*, devětadvacetiletý muž z etnické skupiny Zaghawů, který byl zadržován ve věznici Šala
Devětadvacetiletého Modathira* z etnické skupiny Zaghawů držely RSF ve věznici Šala. Pravidelně ho bily a byl svědkem nezákonného zabíjení. Amnesty International řekl: „Mučení je v každém detenčním zařízení [RSF] na denním pořádku. Popravovali lidi, kteří se na ně pokusili podívat… Když hodně spíte, nelíbí se jim to. Popraví vás. Ptají se: ‚Chceš si odpočinout? My ti dopřejeme věčný odpočinek.‘“ V červenci 2026 Modathir uprchl a postupoval od domu k domu, aby se dostal do bezpečí.
Také třiatřicetiletý Mamoun* z etnické skupiny Zaghawů byl až do července 2026 držen ve věznici Šala. Popsal, že viděl příslušníky RSF střílet vězně a byl svědkem úmrtí muže s neléčenou cukrovkou, kterému RSF odmítly pomoci.
Mamouna pravidelně bili. „Náhodně vybírají lidi a odvádějí je [z cely]. Obviní vás, že patříte ke Spojeným silám nebo k armádě… A bijí vás, dokud neomdlíte… Někdy mě zbili čtyřikrát za den… Záleží jen na jejich náladě,“ uvedl. Nakonec ho propustili poté, co jeho rodina zaplatila výkupné.
Zaplacení výkupného však svobodu nezaručovalo. Třiadvacetiletý Musa* z etnické skupiny Zaghawů uvedl, že ho spolu s otcem v říjnu 2025 zadrželi v dětské nemocnici v Al-Fáširu. Po více než měsíci je po zaplacení výkupného propustili. Místo toho, aby jim ale dovolili město opustit, je podle Musy příslušníci RSF odvezli do střeženého domu. Tam je drželi přibližně do května 2026, kdy se jim podařilo uprchnout.
Musa a jeho otec museli pro RSF pracovat, mimo jiné sbírat mrtvá těla. Někdy je také nutili mluvit na kameru a tvrdit, že se ve městě dá žít, aby povzbudili ostatní k návratu. „Vodili nás po městě a nařizovali nám říkat, [že] je Al-Fášir dobré a bezpečné místo,“ uvedl Musa.
Zadržování ve školách
Ženy, děti a některé starší nebo zraněné muže držely RSF ve školách, které fakticky sloužily jako detenční centra. Zadržovaní popisovali rozšířenou podvýživu, která postihovala i jejich vlastní děti.
Amnesty International vedla rozhovory s devíti lidmi, které RSF zadržovaly ve školách. Měli mimořádně omezený přístup k jídlu a lékařské péči. Některé ženy uvedly, že jejich děti začaly během zadržování trpět podvýživou. Všichni dotazovaní byli propuštěni nebo se jim podařilo uprchnout nejpozději v červenci či srpnu 2026.
Pětačtyřicetiletou Haram* z etnické skupiny Zaghawů a její malé děti držely RSF ve škole ve čtvrti Daraja Oula. Amnesty International řekla: „[Příslušníci RSF] lidem nadávali… Zaghawy bili, prostě si náhodně vybírali [lidi] a bili je. Říkali nám ženy falangayaat [hanlivý výraz odkazující na otroctví nebo nevolnictví].“
Třicetiletou Hadiu* z etnické skupiny Gimir, jejíhož manžela RSF zastřelily během dobývání Al-Fáširu, zadržovali s jejími dětmi ve škole spolu se stovkami dalších žen a dětí. RSF jim poskytovaly jen velmi málo jídla a vody.
Hadia byla natolik podvyživená, že pro své nejmladší, osmnáctiměsíční dítě neměla dostatek mateřského mléka. Když se jí nakonec podařilo uprchnout a v srpnu 2026 dorazila do Tawily, lékaři diagnostikovali podvýživu všem třem jejím dětem. Jedno muselo být hospitalizováno. „Moje děti byly velmi vyhublé a slabé,“ řekla Hadia Amnesty International.
Čtyřiapadesátiletá Aloya* z etnické skupiny Zaghawů strávila ve škole několik měsíců. Bála se, že někdo odhalí její etnický původ, a proto tam nikdy nemluvila svým jazykem. „Každý den umírali čtyři až pět lidí… většinou kvůli nedostatku jídla,“ uvedla.
Osmatřicetiletého Hatima* z etnické skupiny Berti, který měl vážné zranění čelisti způsobené střepinou, zadržely RSF na jaře 2026, když se vrátil do Al-Fáširu pro osobní věci ze svého domu. Odvezly ho do školy, kde ho přibližně čtyři měsíce držely spolu s odhadem 300 dalšími lidmi, převážně ženami. Amnesty International řekl: „Nemohli jste se volně pohybovat, museli jste tam zůstat… [Příslušníci RSF] mě zbili při obou pokusech o útěk… bili mě i do ran.“ Při třetím pokusu se Hatimovi podařilo uprchnout.
Amnesty International analyzovala satelitní snímky škol využívaných k zadržování lidí z období od října 2025 do září 2026. Zatímco v předchozích měsících byly na několika místech patrné známky lidské aktivity, v září 2026 už byl každodenní ruch minimální. To naznačuje, že tato detenční zařízení mohla být uzavřena. Ve věznici Šala a detenčním centru Mina al-Bari, dalším zařízení, kde byli obyvatelé drženi, však byly stále patrné výrazné známky lidské aktivity.
„Všichni žijí v hrůze“: dohled RSF a omezený přístup humanitární pomoci
Obyvatelé Al-Fáširu Amnesty International sdělili, že přestože ve městě v září 2026 znovu působilo několik humanitárních organizací, RSF bedlivě sledovaly jejich pohyb a bránily obyvatelům, aby s nimi svobodně mluvili.
Jeden z obyvatel, který se do Al-Fáširu vrátil v červnu 2026, Amnesty International řekl: „Al-Fášir, který jsem znal, už neexistuje. Je to úplně zničené město. Veřejná infrastruktura, školy, státní instituce, nemocnice, všechno je zničené… Zdálo se, že každého velmi bedlivě sledují. Humanitárním pracovníkům nedávají žádný prostor, aby mohli s lidmi mluvit v soukromí… Všichni žijí v hrůze.“
Další obyvatel uvedl: „Přístup [humanitární pomoci] není úplně zablokovaný, ale… když organizace provádějí své aktivity, [RSF] na ně dohlížejí… Žádné fotky, žádné rozhovory, žádný kontakt jakéhokoli druhu.“
Humanitární pracovníci vyjádřili obavy z podvýživy, zejména v souvislosti se slabou úrodou. Podle oficiálních hodnocení je velmi pravděpodobné, že v nadcházejících měsících zasáhne Severní Dárfúr včetně Al-Fáširu hladomor odpovídající pátému, nejvyššímu stupni klasifikace IPC.
Nucená práce
Muži i ženy byli nuceni pracovat. Museli například odklízet mrtvá těla a sutiny z ulic Al-Fáširu nebo bez odměny vařit a uklízet pro RSF.
Dvaatřicetiletého Misbaha* z etnické skupiny Zaghawů zadržely RSF v říjnu 2025. Odvezly ho do domu ve čtvrti Daraja Oula, kde musel vařit a uklízet pro důstojníky RSF. Drželi ho svázaného a dávali mu jen velmi málo jídla. Uvedl, že ho každý den bili. „Vůbec jsem nevěřil, že přežiju,“ řekl.
RSF musí okamžitě propustit všechny svévolně zadržované lidi a ukončit mučení i nezákonné zabíjení v detenčních zařízeních i mimo ně. Musí také přestat využívat nucenou práci, kterou mezinárodní právo zakazuje.
Amnesty International znovu vyzývá k okamžitému příměří a urychlenému nasazení mezinárodních sil na ochranu civilistů. Všechny státy musí rovněž okamžitě přestat dodávat zbraně a munici všem stranám konfliktu v Súdánu. Zejména musí zastavit dodávky zbraní Spojeným arabským emirátům, dokud tato země nepřestane vyzbrojovat RSF v rozporu s embargem OSN na Dárfúr.
Rada bezpečnosti OSN musí také rozšířit stávající zbrojní embargo na Dárfúr na celé území Súdánu.
