Nasrín Sotudíová je známá právnička z Íránu, která v minulosti reprezentovala významné aktivisty a sama kritizuje íránský režim za porušování lidských práv. Íránské úřady ji několikrát zatknuly a uvěznily, naposledy v roce 2018, kdy byla v nepřítomnosti odsouzena ke 33 letům ve vězení a 148 ranám bičem. Ani to jí ale nebrání v pokračování v boji za lidská práva. Napsala několik otevřených dopisů, ve kterých například kritizovala situaci ženských práv a práv menšin v Íránu a vyjádřila podporu ženám z USA poté, co byl zrušen precedent Roe v. Wade zaručující právo na potrat.
Nasrín trpí vážnými zdravotními problémy včetně nepravidelného srdečního rytmu, nízkého tlaku a dušnosti, což jí značně stěžuje mluvení. Její stav se navíc zhoršil kvůli několika hladovkám, které držela na protest proti nespravedlivému soudnímu systému, a také po nákaze koronavirem. Z těchto důvodů byla opakovaně přemisťována do různých nemocnic a věznic a výkon jejího trestu byl několikrát krátkodobě přerušen, aby mohla podstoupit léčbu doma.
V únoru 2023, kdy byla dočasně propuštěna z vězení, Nasrín Sotudíová poskytla rozhovor CNN. Vyjádřila se k protestům vyvolaným smrtí Mahsy Aminiové, která byla zavražděna poté, co ji íránská policie zadržela za porušení zákona o povinném nošení hidžábu. To podle Nasrín „zasáhlo kolektivní svědomí íránského lidu, protože po mnoho let trpí, a jedním z hlavních důvodů tohoto utrpení je, že polovina národa je neustále obtěžována kvůli svému pohlaví, kvůli jejich tělu.“ Povinné nošení hidžábu je podle Nasrín jedním z prostředků pro utlačování žen: „Věřím, že v Íránu i v oblastech Afghánistánu kontrolovaných Tálibánem je hidžáb používán jako nástroj pro používání násilí na ženách, pro jejich zraňování a následné zahalování ran a modřin pod závoj.“ Nasrín vysvětlila, že protivládní protesty polevily kvůli strachu z brutálních represí, ale dodala, že i když „protesty poněkud polevily, neznamená to, že by lidé už nebyli naštvaní … pořád a neustále chtějí změnu režimu.“
Nasrín byla také položena otázka, zda se obává o svou vlastní bezpečnost: „Ano… Vím, že moje rodina, moje děti jsou v ohrožení, což může vést i k omezování jejich vzdělání … ano, proto se bojím. … Ale na druhou stranu, také se bojím, že když neudělám nic a budu pasivní, situace se ještě zhorší. … Navzdory svému strachu se snažím pomoct osvobodit svou zemi a náš lid.“
