Milí!
Ze všeho nejdříve bych ráda poděkovala všem, kteří sem dnes
přišli.
Nejistotu ze své budoucnosti pociťuji už dlouho.
Již dlouho netuším, co bude – za týden, za měsíc či za rok. Ta
nejistota mě ničí, každičký den.
To ovšem neznamená, že slábnu, naopak: Jsem silnější a silnější!
A tu sílu získávám ze vzdělání.
Za posledních pět let jsem díky vzdělávání získala mnoho znalostí
a vědomostí – a ty mi pomáhají, abych pokračovala v cestě za plněním svých snů.
Jsem dívka, která snila o tom, že bude chodit do školy.
Jsem dívka, se kterou bylo mnoho let, kdy žila v Íránu, jednáno
nespravedlivě.
Vybavuji si, jak jsem stávala u okna a sledovala íránské dívky,
jak jsou do školy.
Mým největším přáním tehdy bylo být mezi nimi, moci získat
vzdělání a vědomosti.
Snila jsem o tom, že se naučím správně držet tužku, psát dopisy.
A tak jsme já a moji bratři seděli doma a četli knihy.
Afghánští uprchlíci v Íránu mají doslova nulová práva. Pamatuji
si, jak moc bolelo třeba to, že moji bratři nesměli hrát fotbal s íránskými
chlapci, že museli nosit jiný dres a hrát s jiným míčem.
Jsem dívka, která pěšky přešla hory a překonala hranice, aby se
dostala k lepšímu životu.
Norsko pro nás byla vzdálená země. Ale ze začátku jsme tu byli
vítáni. Norsko se mi líbilo.
Cítila jsem úlevu. Cítila jsem, že tady mám budoucnost.
Nasávala jsem každičký dojem, místní jazyk, znalosti, způsob
života. Ostatní kluky z uprchlického centra unavovalo, jak moc jsem se
angažovala.
Prožívala jsem příchod do země s mnoha možnostmi. Do země, která
pro mě měla budoucnost.
V posledních letech jsme já i moje rodina žili v Trondheimu.
Cítíme se tu součástí společnosti, školy, fotbalového hřiště,
komunity v práci i v mešitě.
Máme tu mnoho přátel.
Udělali jsme to, co od nás norský stát žádal: Integrovali jsme
se!
Pro naši rodinu byl azylový proces náročný.
V posledních letech – od té doby, co naše právo zůstat tu bylo
odvoláno – žijeme v permanentní nejistotě.
Ta noc, kdy poprvé přišla policie, aby nás vyhostila ze země, mne
jako lidskou bytost změnila.
Ukázala nám jinou tvář Norska, takovou, jakou jsem nikdy nechtěla
poznat. Moje maminka onemocněla. Moji bratři jsou vyděšení a v noci špatně spí.
Naše dny i noci potemněly.
Ztratila jsem sílu, kterou jsem nabyla za ty roky, kdy jsem
chodila do školy a cítila se jako kdokoli jiný.
Jsem ale pyšná, že tu stále stojíme!
Můj starší bratr úspěšně ukončil střední školu a získal dobrou
práci.
Já jsem v posledním ročníku střední školy Thora Storm a můj mladší
bráška tu má spoustu kamarádů a je tak dobrý fotbalista, že hraje za místní tým.
Máme mnoho přátel, o kterých víme, že jim na nás záleží – a nám
záleží na nich.
V Kábulu není pro mne ani mé bratry žádná budoucnost.
Máme jít do země, ve které jsme nikdy nebyli.
Opět budeme vystaveni diskriminaci a fyzicky pocítíme, jaké to
je, být ohroženou menšinou.
Nebudeme mít klidný život.
Nebudeme mít žádný život.
Já, jako dívka, jsem tím ohrožena obzvlášť. Mé sny o vzdělání a
kariéře se hroutí.
Stala jsem se prostředkem pro norskou společnost.
Jsem nezávislá žena – a budu nucena se podrobit společnosti
ovládané čistě muži.
V dnešním Afghánistánu jsou děti – a dívky především – unášeny,
znásilňovány, nuceny k sňatkům a týrány mnoha dalšími příšernými způsoby.
Jestliže budu vyhoštěna, mohu se stát jednou z nich.
I moji bratři se cítí být Nory, v Afghánistánu pro sebe vidí
temnou budoucnost.
Jsme dojati a velmi vděčni za všechnu podporu a starost, které se
nám dostávalo a stále dostává.
A zvlášť bych chtěla poděkovat studentům, kteří zcela dobrovolně
a samostatně zorganizovali a účastní se této demonstrace – za vše, co pro mne a
mou rodinu udělali.
Děkuji všem ze středních škol Thora a Rosenborg – dali jste nám
naději a sílu.
Děkuji fotbalovému týmu ve Vestby a všem našim dobrým přátelům a
podporovatelům. Děkuji vám všem!
A prosím Norsko:
Neposílejte mne a mou rodinu do Afghánistánu!
Nechte nás žít klidný život v Norsku!
Dejte nám budoucnost!
4. října 2017, den poté, kdy Taibeh přednesla tuto řeč,
zveřejnila Amnesty
výzkum, podle kterého evropské vlády, včetně Norska, již přinutily téměř 10
000 afghánských žadatelů o azyl, aby se vrátili – a riskovali tak nejen
ohrožení, ale i smrt. Kampaň za zastavení jejich deportací pokračuje.
