Ve školách se s dětmi
se zdravotním postižením už celkem počítá, přestože inkluzi provází
v praxi řada komplikací. Co mne ale velmi trápí a v co jsem
v devadesátých letech opravdu věřila, že se změní, jsou možnosti
pracovního uplatnění lidí s mentálním postižením. Bohužel, tvorba
pracovních příležitostí pro tyto lidi je stále v počátcích. Ano, existují
již různá chráněná pracoviště, ale možnost pracovat mezi běžnou společností je
naprosto výjimečná. A tak výsledky dlouholeté docházky do školy, mnohdy do 25
let věku, se v praxi nevyužívají a mnozí lidé s mentálním postižením,
kteří mohou a chtějí pracovat, stále zůstávají doma s invalidním důchodem.
Zamysleme se nad tím! To není chyba těchto lidí, to je chyba nás, zdravých,
kteří neumíme nalézt způsoby jejich uplatnění mezi námi, nechceme je přijímat i
s jejich odlišnostmi, nesnažíme se je pochopit a pomoci jim. Chtějí žít
s námi, jen my to stále nedovedeme!“ říká Miloslava Stará
smutně a pouští se do barvitého vyprávění zachycujícího historii školní
inkluze.
„První osoby s Downovým syndromem
jsem poznala v době studia speciální pedagogiky v šedesátých letech, kdy
jsme s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy navštěvovali různé ústavy
sociální péče, kde většina z nich žila. Lékaři ihned po porodu rodičům
doporučovali dítě umístit do kojeneckého ústavu, s odůvodněním, že bude
těžce mentálně postižené, nevychovatelné a nevzdělavatelné. V té době pro
ně neexistovaly ani žádné mateřské školky. Zlom nastal až v roce 1960, kdy
byla otevřena první zvláštní třída pro děti s mentálním postižením ve
střední Evropě, u nás v Praze v Náhorní ulici v Praze 8. A právě tam jsem při
první návštěvě před svým nástupem do nového zaměstnání zažila setkání
s malou Ivankou s Downovým syndromem, která mi skočila kolem krku
z průlezky, na které stála. Dodnes si toto setkání pamatuji a od té doby
jsou pro mne děti i dospělí s Downovým syndromem srdeční záležitostí.
Během let, kdy jsem ve zvláštní třídě pracovala, nejprve jako učitelka, později
také 27 let jako ředitelka speciální mateřské školy, a následně jako členka
výboru rodičovského spolku DownSyndrom CZ, jsem jich poznala desítky,“
popisuje svou profesní dráhu tato charismatická a přes svůj
věk stále energická žena, kterou komunita rodin vnímá jako babičku všech dětí
s Downovým syndromem.
„Mezi dětmi s Downovým
syndromem jsem poznala řadu výrazných osobností. Dlouholetá zkušenost mne
utvrdila v tom, že děti vyrůstající v rodinném láskyplném prostředí
s přiměřenou stimulací a dobrým vedením mají veliký potenciál! A že dosavadní
názory na Downův syndrom, s kterými jsem se opakovaně setkávala, jsou
jednostranné a zastaralé. Dospěla jsem k názoru, že kvalitní odborná péče
ve spolupráci s rodinou může přinést nečekané výsledky ve vývoji některých
dětí s Downovým syndromem,“ vypráví bývalá ředitelka speciální
Mateřské školy Štíbrova, která zde již v době komunismu podporovala
inkluzi, neboť školku navštěvovaly jak děti s postižením, tak jejich
sourozenci a vytvářeli tak pestrý a přirozeně fungující kolektiv.
V té době jsme ale neměli žádné
srovnání jak jednotlivých dětí, tak rodinné péče a školních výsledků. A
neexistovaly ani speciální vzdělávací metody práce ani odborné rehabilitace
cílené na děti s Downovým syndromem. Změna nastala až v roce 1990,
kdy se otevřely hranice. A my jsme se vydali za inspirací do německého
Hofu, kde pravidelně organizovali setkávání rodin s dětmi s Downovým
syndromem od miminek až po dospělé. Rodiny byly rozdělené do skupin podle věku
dětí, každá skupina měla svůj program, organizačně ale bylo celé setkání pod
jedním vedením. Byli jsme naprosto nadšení a byl to pro nás podnět začít
s takovou péčí i u nás. Zprvu setkání „organizovalo“ SRPŠ při naší
mateřské škole. Brzy se zapojili sami rodiče a v roce 1996 vznikl Klub
rodičů a přátel dětí s DS, nyní spolek DownSyndrom CZ
(www.downsyndrom.cz), který má víc jak 300 členských rodin, vydává vlastní
časopis Plus 21 a organizuje řadu aktivit od specializovaných terapií, přes
pravidelná setkávání až po rehabilitační pobyty. Mimo Prahu vznikla další
sdružení pro rodiny vychovávající děti s Downovým syndromem, např.
jihočeská Ovečka, brněnský Klub nejmenších a podobně.
Spolupráce s odborníky
v Německu pokračovala i nadále. Pravidelně jsme tam jezdili s našimi
pedagogy a rodiči seznamovat se s prověřenými metodami práce s dětmi
s mentálním postižením. Různí odbornicí z Německa, Holandska i
Slovenska jezdili naopak přednášet k nám. Dodnes rodiče hledají stále nové
odborné poznatky v zahraničí, které zveřejňují ve svém časopise PLUS
2. Tyto nové zkušenosti rodiče dětí s Downovým syndromem stále obohacují a
přinášejí jim naději na kvalitnější vývoj jejich dětí i jejich lepší
začlenění,“ popisuje Miloslava Stará dlouhou a nelehkou cestu za
podporou dětí s Downovým syndromem a jejich rodin.
„Nemohu nevzpomenout také jedné tragické
události spojené s integrací v jejích úplných začátcích. V
jedné velmi vstřícné škole na Praze 8 byl integrován moc šikovný
chlapec Daneček s Downovým syndromem. Jeho paní učitelka zvládala jeho
integraci zcela vzorově, a to bez jakékoliv asistence, která nebyla v té době
ze zákona poskytována. Docházela jsem tam jako pracovnice Speciálně
pedagogického centra. Bohužel jednoho dne došlo k tragické nehodě. Chlapec
se zřejmě ukryl ve třídě, zatímco paní učitelka třídu uzamkla. Dan vylezl
z okna ve druhém patře a při pádu zemřel. Tato tragédie zatřásla
s námi se všemi. S jeho rodinou, pedagogy ve škole a v SPC, i s
širokou veřejností. V důsledku tohoto neštěstí pak byla Ministerstvem
školství vydána vyhláška, která umožnila při integraci dětí s
mentálním postižením přítomnost asistenta pedagoga,“ vypráví
Miloslava Stará.
„V dnešní době dětí v inkluzi
naštěstí přibývá. Výjimečná je například Kateřina, která prošla běžným
školstvím včetně dvou Vyšších odborných škol. I ta ale měla bohužel velké
problémy najít kvůli svému zdravotnímu postižení pracovní uplatnění.
Mým oblíbencem je například Jarda,
kterého znám od útlého dětství, který prošel běžnou základní školou
na Praze 6. Ve škole prospíval s pomocí asistentky bez problémů. Vždy
se ale potýkal s problémem mluvit na veřejnosti. Potřeboval na vyjádření
čas a klid. Vždy jsem věděla, že je to bystrý kluk a že má velké vědomosti jak
ze zeměpisu (s rodiči hodně cestoval), tak i dějepisu. Děti ho měly rády a
učitelky i asistentka jeho problémy s mluvením na veřejnosti respektovaly.
Komplikace nastaly až po přechodu na odbornou školu pro děti s různým
mentálním postižením, kde už byl v kolektivu bez asistentky a mezi
puberťáky, z nichž někteří měli výraznější problémy v chování. Jarda
je vzorně vychovaný a vyžaduje to i u dětí a lidí kolem sebe. Postupně docházelo
k psychickým problémům, které vyústily v nutnost po třech letech docházku
zcela přerušit. Nyní rodiče řeší jeho vhodné pracovní zařazení
s asistencí,“ popisuje Miloslava Stará případ, kdy problémy
chlapce nastaly po přechodu z inkluzivního do speciálního školství.
„Uvádím tento příklad proto, že jsou
mnohé další děti, které mají nejrůznější problémy a našim úkolem je objevit,
proč vznikají a snažit se jim pomoci. A naučit jejich okolí je chápat a
respektovat takové, jací jsou. Kdo mezi těmito lidmi žije déle, poznává jejich
schopnost dávat lásku, být přátelští a vděční za pochopení a přijetí. Seznamuje
se s jejich touhami a často i nečekanými přáními. Každý z nás je jedinečný
a každý z nás má své silné a slabé stránky. A my bychom se měli naučit žít
ve vzájemném respektu k odlišnostem každého z nás,“ uzavírá
Miluška Stará.
Zdroj: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
