Byli jsme tři, kteří jsme se dne 3. března
2015 vydali na cestu směr Bulharsko, jejíž konečným cílem bylo Německo. Já,
moje sestřenice K. a můj strýc J.. Do Bulharska jsme dorazili 5. března ráno.
Do města, které bylo na dohled, jsme se rozhodli dojít pěšky. Pršelo a všichni
jsme byli promočení a zmrzlí. Během cesty u nás zastavilo terénní policejní
auto, ve kterém seděli dva muži. Jeden, oblečený v civilním oblečení, měl
v ruce obušek. Druhý muž, mající na sobě policejní uniformu, držel
pistoli. Byla noc, my byli po cestě skutečně velmi unavení, prochladlí,
promoklí a hladoví. Policistům jsme řekli, že jsme Jezídi z Iráku, že jsou
v naší zemi teroristé, a že nás pronásleduje Daeš (Islámský stát). „Dobrá,
dobrá, rozumíme.“, byla slova pochopení z úst mužů, kteří nás následně
vyzvali k nastoupení do vozu. Domnívali jsme se, že nás vezou do Sofie,
ale po zhruba půl hodině jízdy jsme zastavili u malé řeky. Na břehu byl stan
s židlí. Kromě nás a mužů tam nikdo nebyl. Po vystoupení z auta nás
muži začali bít. Bili nás všude. Rány nebyly příliš tvrdé, nikdo z nás
nebyl vážně zraněn, ale bylo to velmi ponižující. Policisté nám vzali peníze a
telefon. Nejednalo se o žádný drahý, luxusní telefon, byla to obyčejná Nokia,
ale i tak z něj vyndali tureckou sim kartu a vzali si ho. Protože se
jednalo o jediný telefon, jež jsme sebou měli, žádali jsme je, aby nám jej
vrátili, abychom si mohli zavolat pomoc. Teleon nám ale nevrátili. Měli jsme
velký strach. Bili nás, strkali do nás. Špatnou angličtinou s pomocí
gestikulace nám řekli, že máme přejít řeku. Ukazovali za řeku a říkali: „Sofia,
Sofia.“. Lhali. Za řekou bylo Řecko. Byli jsme ale z jednání mužů
vyděšeni, a tak jsme řeku přešli a šli dál.
Za řekou jsme v dáli uviděli
malé město a vydali jsme se tedy tam. Ve městě jsme uzřeli řecké vlajky. Našli
jsme kostel a chtěli jsme tam požádat o pomoc, protože už jsme sotva šli. Tou
dobou byly asi čtyři hodiny odpoledne, a dveře kostela byly zavřené. Proto jsme
dál pokračovali v chůzi městem. Nedaleko kostela u nás zastavilo malé bílé
policejní auto, ve kterém seděli dva policisté a jedna policistka. Zeptali se
nás odkud jsme, a zda máme cestovní pasy. Odpověděli jsme, že pasy nemáme, že
jsme Jezídi, a že potřebujeme pomoc. Do vozu nás nevzali, asi proto abychom ho
neumazali, protože jsme byli špinaví a zablácení. Po chvíli přijelo větší auto,
kombi, které mělo vzadu kovovou lavici, na kterou jsme si sedli. Asi půl hodiny
jsme jeli obrovskou rychlostí a dohonili jsme tak zelený autobus, vypadající
jako vojenský, do kterého nás naložili. Kromě nás v něm bylo asi 12
Syřanů: 10 mladých mužů a 2 ženy. Za dalších zhruba 40 minut jízdy jsme přijeli
k řece, jež byla mnohem větší, než
řeka, u které nás vysadila bulharská policejní hlídka. U řeky čekalo 10 mužů,
oděných v černém a se zakrytými obličeji.
Když jsme vystupovali z autobusu
a vstupovali do řeky, byli jsme natáčeni kamerou. Nutili nás jít dále do řeky.
Pak nás po sedmičlenných skupinách naložili na malé loďky a převezli nás na
ostrov uprostřed řeky. Dva z mužů v černém byli s námi na té
lodi. Jeden vepředu, druhý vzadu u motoru. Dostali jsme příkaz sklonit hlavy a
nedívat se okolo. Řeka mohla být široká 50 – 70 metrů a ostrov byl dlouhý
zrhuba 2 – 3 km. Prostě nás tam nechali. Nechali nás tam zemřít. Nedali nám
jídlo, ani vodu. Byli jsme venku, v dešti, bez jídla, pití a ted´ nás
ještě nechali na ostrově. Stále pršelo. Čekali jsme tam dva dny. Někteří
z nás, včetně mé sestřenice, obcházeli ostrov s nadějí, že najdou
cestu pryč, ale nenašli ji. Můj strýc na tom byl velmi špatně. Dva Syřané,
kteří vypadali velmi silně, nakonec řekli, že musíme něco udělat, abychom tam
nezemřeli a rozhodli se proto plavat do Turecka. Tam vyhledali policisty, kteří
nás z ostrova zachránili na lodích. Turečtí policisté se k nám
chovali velmi dobře. Vzali nás do jedné jejich budovy, dali nám najíst a napít
a nemocné odvezli do nemocnice. I můj strýc byl odvezen do nemocnice, bohužel
ale nevím, do které.
Po dvou dnech nás převezli do vězení. Byli jsme tam
s Iráčany, Syřany a Afgánci. Ze 120 Iráčanů bylo 84 Jezídů. Někteří se do
Turecka dostali z Řecka, stejně jako my. Když jsme byli ve vězení
v Edirne, informovali nás, že strýc v nemocnici zemřel. Za jeho smrt
prý mohla nákaza z vody, které se napil na ostrově. Po domluvě s rodinou,
která zůstala v Iráku, jsme se rozhodli vrátit zpět domů, i se strýcovým
tělem. Když se nás policisté zeptali, jaké jsou naše plány, řekli jsme, že se
chceme vrátit domů. Nic jsme neměli,
toužili jsme po návratu ke svým rodinám. Domů, do Khanke, Dohuk. Odvezli nás
tedy, i s tělem strýce, do Istanbulu, kde jsme se setkali s mým otcem
a dalším strýcem, kteří tam za námi přijeli z Iráku. Pak jsme se všichni
letadlem, přes Erbíl, vrátili do Dohuku. Tam jsme ihned po příjezdu uspořádali
pohřeb.
Fundamentalisté nám vše vzali, nic nemáme.
Stali jsme se uprchlíky ve vlastní zemi. Není zde bezpečno. Potřebujeme pomoct,
abychom se dostali do Německa, kde nám rodina může pomoci.
Z., 24letý Jezíd z Dohuku, Irák
