Když lidi slyší “Rusko”,
tak se ve vědomí vyskytují asociace jako medvěd, vodka, balalajka, Putin a tak
dále. Mezi těmito slovy se ale nikdy nevyskytne “svoboda”. Proč? Vždyť rozpad
Sovětského svazu otevřel novou kapitolu ve společnosti. Železná opona padla,
náboženství již nebylo mimo zákon, objevily se svobodná média a tisk, zmizela
cenzura, zmizeli pionýři a oktjabrjata. Zbyly jen “strýc” Lenin, stojící bronzový
na hlavních náměstích velkých a malých měst, nejistota a zmatek. Poprvé v
dějinách ruského státu se jednalo o demokracii – Rusko se vydalo neznámou
cestou svobody. Odbočit z něj mu postupně pomáhala vláda.
Do roku 2018 byla v Rusku
přijata celá řada zákonů, které tak či jinak omezují svobody člověka. V roce
2012, po znovuzvolení V. Putina potřetí, vláda začala “utahovat šrouby”.
Například v roce 2013 byly schváleny dodatky k zákonu o “ochraně dětí před
informací poškozující jejich zdraví a vývoj”. Ty se vztahovaly na propagandu
netradičních sexuálních vztahů mezi dětmi a zakazovaly je. Obyvatelé tuhle vládní
iniciativu podpořili – podle průzkumu Celoruského centra pro průzkum veřejného
mínění (VCIOM) se 42% respondentů domnívá, že netradiční sexuální orientace
musí být trestně stíhána. Pro srovnání: v roce 2007 to bylo jen 19%.
Proč tomu tak je? Jedná
se o to, že se ruská pravoslavná církev (RPC) po roce 2012 začala více
angažovat ve společnosti. Impulsem tomu byla akce skupiny Pussy Riot. Jejich
vystoupení v moskevské Katedrále Krista Spasitele se podílelo na nové image pro
církev – vzor oběti. Dle formulace “útok na církev se rovná útoku na tradiční
hodnoty” vyplývá podepsání zákona o “urážkách pocitů věřících” (zvláště kvůli
tomu byl zatčen blogger Ruslan Sokolovskij za lov Pokemonů v kostele), zavedení
studia základů pravoslavní kultury na školách, angažování církve v politice
(členové RPC jsou vítání na některých oficiálních schůzkách s prezidentem) a
tak dále. Přesto, že samotná instituce má i své opačné stránky (skandál kolem
hodinek patriarchy Kirilla za 30 tisíc euro nebo zvláštní církevní parkoviště
pro drahá auta popů), má obrovský vliv ve společnosti, jelikož propaguje obránu
tradičních pravoslavných hodnot jako rodina, morálka, mravnost. Pochopitelně,
lesby, gaye, bisexuály a transgender osoby do té oblasti neřadí.
V tom případě se o homofobii
dá mluvit jako o státní ideologii, dle které LGBT+ a jakékoliv jiné odchylky od
“normality” jsou ostudné. Bez ohledu na to, že se V. Putin opatrně vyjadřuje o
homosexualitě, jednotliví členové státního aparátu nešetří silnými výrazy:
Poslanec federálního shromáždění Vitalij Milonov v rozhovoru pro telekanál
“Dožď” řekl, že “homosexualismus
je projevování fašismu”, “po gayech je třeba umývat ulice a mosty šamponem” a
“všichni gayové jsou infikování HIV/AIDS.” Jeho kolegyně Elena Mizulinová
tvrdí, že “gaypropagandou” se dá zabývat jen v “pohřebním voze.” Prezident Čečenska
Ramzan Kadyrov zase na pozadí zabíjení a mučení gayů hlásí, že “oni jsou
šajtani (zlý duch v islámu)”. Jsou křiváci”.
Občani tyto politiky volí
a jejich názory poslouchají – jsou podle nich spolehlivé a tím pádem správné.
Zvláštní postavení má stanovisko prezidenta, které je apriori nad všemi
ostatními. Nesmí se zpochybňovat, neboť tím je možné se zapsat do seznamu
liberálů. Je třeba to brát jako fakt. A když se říká, že Rusko je Putin a Putin
je Rusko, tak v tom případě všechno, co se nelíbí prezidentovi / státu buď
nesmí ve společnosti být, nebo musí být pod kontrolou.
Tato logika zapůsobila
vznik regulací a omezení svobody pohybu na internetu. Ve své podstatě to je
takový boj proti “kacířství” – pokus ji kontrolovat a pak zakázat. Nejdřív byl
přijat zákon o bloggerech (2013), kdy Federální služba pro dozor v oblasti
telekomunikací, informačních technologií a masmédií (Roskomnadzor) nařídila
povinnou registraci v rejstříku informačních agentur pro jakýkoliv internetový
zdroj s více než 3000 sledovateli. Pak přišel “balík Jarové” (série zákonů
Iriny Jarové), který nařizoval telekomunikačním společnostem a internetovým
zdrojům uschovávat osobní data uživatelů a dle potřeby je poskytovat pro účely
tajné služby FSB. Kromě toho byl zaveden zákaz na používání necertifikovaných
kódovacích prostředků. To se vztahovalo na messengery, které šifrují obsah
zpráv, tudíž WhatsApp a Telegram. Poslední byl v Rusku zakázán v dubnu 2018.
Kromě daných normativních
právních aktů existuje celá řada dalších, jako, řekněme, zákon o zahraničních
agentech nebo zákaz použití anonymiserů (VPN). Příkladů je dost a nejsou příliš
optimistické. Stejně jako průměrný vektor společenského rozvoje. Utahování
šroubů napomáhá společenské stagnaci a postupně ji vrací do sovětského formátu.
Vláda a národ existují nezávisle na sobě a vztahy mezi nimi jsou definovány
vertikálou moci. Nahoře rozumí, že se se společnosti dá manipulovat v jakékoliv
formě bez obavy, jelikož reakce ze strany národa je velice slabá. To však z
důvodů, že jediná možnost, jak kázat svůj nesouhlas, je individuální piketa
(větší shromáždění lidí musí být odsouhlaseno úřady). Takové podmínky vytváří
permanentní prezenci strachu, který redukuje společenskou mobilitu a
iniciativu. Průměrní občané (elektorát V. Putina) fakticky tvoří legitimní
většinu obyvatel, která postrádá kritické myšlení. I když ne, chybí zde
iniciativa, pokus něco udělat. Není to vůbec překvapení – za 27 let demokracie
v Rusku nelze likvidovat důsledky sovětské výchovy. Národ, který po větší část
svých dějin odkazoval na panovníka vazbou otec-syn prostě nemá na to, aby řekl
“ne”. Nebo jednoduše nechce. Všichni, kteří nesouhlasí, jsou označeni za
liberály, což v kontextu znamená nepřátele Putina nebo nepřátele Ruska. Je odsuzuje
“druhá” část společnosti. Dobrým příkladem je zde Čečensku, kde Ramzan
Kadyrov nutí lidi omlouvat se na kamery
pod hrozbou mučení, když po celém Rusku během demonstrací hromadně končí lidi v policejních
antonech kvůli pokojnému vyjadřování
názoru, jsou věznění za reposty na sociálních sítích. Vláda má na represe nástrojů
více, než dost.
Teď, jak se blíží
mistrovství světa ve fotbale, se vláda pokusí podniknout všechno možné, aby odvrátila
pozornost Západu od omezování demokracie a svobody. Chtějí ukázat, že v Rusku to
není tak, jak ukazují média v Paříži nebo Berlíně. V praxi ale bude více lidí
jako matematik Dmitrij Bogatov, který používal TOR-browser a byl obviněn terorismu
nebo takových, jako Alexej Navalny, kteří se budou periodicky stěhovat do
vězení. Aspoň dalších šest let.
