Hned po zvolení Donalda Trumpa jako prezidenta Spojených států 8. listopadu vypukla v USA i jinde vlna hysterických reakcí v některých médiích. Jejich důvodem bylo většinou něco typu, „jak je to možné, že Američané zvolili takového vulgárního, misogynního a rasistického člověka?” Musím se přiznat, že jsem chvílemi podobnému zoufalství také podléhal.
Po prvních
deseti dnech jeho působení ve funkci víme, že Trump a jeho tým to myslí velmi
vážně s plněním svých kampaňových slibů, zejména zrušení Obamova zdravotního
programu, uzavření amerických hranic a izolace amerických trhů. Do debaty o celé
záležitosti bych chtěl přispět dvěma myšlenkami.
Ta první
je, že nejdůležitější aktér v tom celém není vůbec Donald Trump. Důležitých je
těch 63 milionů Američanů, kteří ho zvolili. Stanoviska a program Trumpa můžeme
označit jako populistický, někdy i rasistický a xenofobní, ale půlka Ameriky se
s tímto programem v tuto chvíli identifikuje a schvaluje ho. Kdyby kvůli
převaze populárních hlasů volby vyhrála Clintonová, jistě by politická scéna v
USA teď vypadala jinak. Nic by se ale nezměnilo na faktu, že více než 60
miliónů Američanů s Trumpovou vizí souhlasí. A ani bychom si neměli myslet, že
tyto tendence jsou nějakou novinkou – vychází z amerického kontextu, který se
tvoří už delší dobu. I vláda Baracka Obamy deportovala více než 2 miliony
imigrantů, nestíhala bývalé vládní činitele za organizaci a řízení únosů,
mučení a jiných porušení lidských práv, povolila větší export zbraní do Saúdské
Arábie než kdokoliv jiný v historii USA nebo přihlížela největšímu útoku na
právo na soukromí všech dob.
Tento
americký jev se navíc odehrává v globálním kontextu, kde vidíme vznik a
posílení autoritářských režimů mj. v Rusku, v Turecku, v Indii nebo na Filipínách.
Populismus, protekcionismus, anti-uprchlictví a zneužití strachu pro politické
účely vidíme ve Velké Británii, Maďarsku, České republice, na Slovensku, ve Francii
i v Rakousku.
To vše znamená, že stav,
na který upozorňuje Trumpovo vítězství, není příliš spojený s nějakou konkrétní
osobou. Trump, Putin, LePenová a další jsou určitě nejviditelnější zástupci
těchto myšlenek, ale o žádné individuální politiky vůbec nejde. Je to naopak
jasná indicie, že desítky milionů lidí v USA a desítky nebo možná i stovky
miliónů lidí v Evropě s trumpovskými nebo putinovskými myšlenkami a programem
souhlasí. Soustředit se pouze na konkrétní politiky je podle mě nebezpečná
záměna příznaku za příčinu.
Má druhá myšlenka se
týká toho, že v tomto kontextu nám nezbývá, než problém brát osobně, tedy na
osobní úrovni. Xenofobní, rasistické, misogynní nebo diskriminační tvrzení,
činy, legislativu či politiku musíme vždy kategoricky a systematicky
konfrontovat a odmítat. Konfrontace musí však být objektivní, na základě faktů
a v souladu s mezinárodními lidskoprávními standardy. Nejtěžší část tohoto
úkolu je, že nestačí přesvědčit přesvědčené, jak se tradičně dělá. Nesmíme se
nechat omezit na stranické nebo hysterické výkřiky. Vyslovit naše obavy a
pochybnosti je samozřejmě v pořádku, ale musíme nutně najít způsob, jak oslovit
právě ty, kteří tu agendu podporují. Těchto lidí je hodně, známe je a jsou
všude kolem nás – v našich rodinách, školách, zaměstnáních nebo vládních
institucích.
Klíč ke skutečnému
řešení situace je vyhledat ty “na druhé straně” a vést s nimi dialog jazykem,
který osloví ne nutně každého a každou z nás, ale hlavně každého a každou z
nich. Berme to tedy opravdu osobně a pojďme všichni ten jazyk společně najít a
zahájit diskurz.
