Napsal Matteo de Bellis, Amnesty International
7. března 2019, 18:01 UTC
Aktualizováno: 7. května 2019, 18:01 UTC
Mladý Somálec Farah, jeho žena a novorozená dcera strávili
na moři dvanáct hodin, než jejich malý člun zachytila Libyjská pobřežní stráž.
Pár utekl z Libye poté, co zažil několik měsíců mučení v hangáru, kde
libyjské gangy Faraha bily a znásilňovaly jeho ženu, aby získali výkupné od
jejich příbuzných.
Nebylo tam jídlo ani podpora pro mé
dítě. Zemřela, když jí bylo osm měsíců. Jmenovala se Sagal.
Farah, uprchlík ze Somálska
Když si uvědomil, že ho posílají zpět do Libye, pocítil
tento 24letý mladík naprostou hrůzu. „Věděl jsem, že je lepší umřít, než se vrátit
zpět, ale hrozili nám zbraněmi.“
Farah, jeho žena a dítě strávili následujících sedm měsíců
ve dvou detenčních střediscích v Tripolisu. „Nebylo tam jídlo ani pomoc
pro mé dítě. Zemřela, když jí bylo osm měsíců. Jmenovala se Sagal.“
Tento příběh je pouze jedním ze srdcervoucích vyprávění o
násilí a nepředstavitelné krutosti, které jsem vyslechl minulý měsíc
v Medenine, městečku v jižním Tunisku, kam přes hranici přijíždí sice
málo uprchlíků a migrantů unikajících před pekelným životem v Libyi, ale zato
přijíždějí nepřetržitě.
Tento víkend se objevily čerstvé zprávy o mučení lidí
v záchytném středisku Triq al-Sikka v Tripoli. Podle těchto zpráv
bylo přes dvacet uprchlíků a migrantů (včetně dětí) přivedeno do podzemní cely,
kde byli celé dny jeden po druhém mučeni. Byli trestáni za to, že protestovali
proti svému držení v příšerných podmínkách. Jako reakce
na protest bylo přes sto dalších zadržených osob přemístěno do jiných zadržovacích
středisek včetně Ain Zara, střediska, kde zemřela Sagal.
Stráže také chtějí po lidech peníze
jako výměnu za propuštění. Pokud nezaplatíte, zbijí vás.
Abdi ze Somálska
Tyto příběhy o týrání odpovídají tomu, co jsem slyšel
v Tunisku. Jiný somálský muž, Abdi, popisoval vydírání a bití strážemi
zadržovacího střediska. Stejně jako Farah byl i Abdi zachycen Libyjskou
pobřežní stráží na moři a navrácen do Libye, kde byl přemisťován z jednoho
detenčního střediska do druhého.
„Někdy stráže pijí a kouří a pak bijí lidi. Stráže také
chtějí po lidech peníze jako výměnu za propuštění a pokud nezaplatíte, zbijí
vás. Viděl byste sem přicházet stráže, milice i policii a mlátit lidi, kteří
nezaplatili.“
Katastrofický dopad evropské
migrační politiky
Většina lidí nacházejících se v libyjských detenčních
střediscích byla zachycena Libyjskou pobřežní stráží na moři. Tato stráž se
těší rozličné podpoře evropských vlád výměnou za zabraňování uprchlíkům a
migrantům připlout k evropským břehům.
Darováním lodí, vytvořením libyjské pátrací a záchranné zóny
a mimo jiné i budováním koordinačních center byly peníze evropských daňových
poplatníků použity na zvýšení kapacity Libye pro blokování lidí prchajících z této
země a jejich nelegálnímu zadržování. Tohle bylo provedeno bez nastavení
jakýchkoli podmínek navzdory tomu, že taková spolupráce ústí v hrubé
porušování lidských práv, jakým je třeba mučení.
Pokud se státy EU chtějí přestat podílet na bití,
znásilňování a vykořisťování žen, mužů a dětí, musí požadovat uzavření všech
libyjských imigračních zadržovacích středisek a propuštění asi pěti tisíců
lidí, kteří jsou zde momentálně drženi.
Evropské vlády, které roky usilovaly o opatření, která by
zastavila příjezdy lidí na útěku do Evropy bez ohledu na jejich dopad na lidské
osudy, by se nad těmito opatřeními měly zamyslet alespoň nyní, kdy je počet
příchodů velmi nízký. Měly by apelovat na Libyi, aby jednala v souladu
s lidskými právy a reakce by měla zahrnovat rychlý a předvídatelný
mechanismus pro vylodění žadatelů o azyl a migrantů zachráněných ve Středomoří
v Evropě, stejně jako férový systém sdílení odpovědnosti za poskytnutí
pomoci těmto lidem státy EU.
Taková opatření by přispěla k předcházení
katastrofálních scénářů, které se během posledního roku opakovaly: scénářů o
záchranných lodích zanechaných týdny na moři, kterým žádná země EU není ochotná
otevřít přístavy. Takové incidenty nejen přispívají k utrpení lidí, kteří
právě unikli děsivému zacházení, ale také odradí obchodní lodi od záchrany lidí
v nouzi a jejich vylodění na bezpečném místě, kterým nemůže být Libye.
Emmanuel, 28letý uprchlík, který utekl před konfliktem
v Kamerunu, popisoval plavbu na moři v malém člunu, který byl na
dohled dalšího člunu zápasícího s bahnem, a své naprosté zděšení, když jedna
loď nechtěla zachránit ani jeden z člunů.
„Oni z té velké lodi volali, ale říkali: „Promiňte, ale my
vás nemůžeme vzít, není to moje chyba, podle nařízení vás přijedou vyzvednout
Libyjci.“ Mezitím jsem viděl umírat lidi na tom druhém člunu, kusy člunu
plavaly a těla také. [Než] nás vyzvedla malá libyjská loď…byli všichni lidé
v tom druhém člunu mrtví.“
Se zprávami, že uprchlíci ze zemí jako například Eritrea jsou
navraceni do Libye navzdory evidentnímu ohrožení jejich životů, kterým čelí
doma, nemůže Evropa ignorovat katastrofické
následky svých nezodpovědných opatření, která sice snižují počet připluvších,
mají však za následek ohromné lidské utrpení.
Vzhledem ke klesajícímu počtu odjezdů z Libye je teď
načase usilovat o změnu: o uzavření detenčních středisek v Libyi, o
spravedlivý vyloďovací a přesídlovací mechanismus v Evropě, a o bezpečné a
legální cesty pro lidi hledající bezpečí tak, aby alespoň ti nejzranitelnější
nemuseli riskovat své životy v rukou bezcitných převaděčů při nebezpečných
cestách přes moře.
Díky těmto opatřením by bylo vysvobozeno mnohem více dětí a
dospělých z utrpení a tito by mohli opustit hrozivá střediska v Libyi, kde jsou
momentálně nelegálně zadržováni. Evropské vlády, které uzavřely cestu středním
Středomořím a tímto v Libyi uvěznily tisíce lidí, nesmí ztrácet čas.
Je tam mnoho dalších Sagal, dalších otců a matek, které
bychom mohli pomoci zachránit.
Tento článek byl poprvé publikován v Time.