Pořádání COP29 projednávali koncem března v Kodani ministři více než 40 zemí. Aby byl však průběh celého summitu důstojný a jeho závěry důvěryhodné, není možné přehlížet tristní lidskoprávní situaci v pořadatelské zemi – Ázerbajdžánu.
V tomto státě je přísně omezena svoboda projevu, shromažďování a sdružování. Tamní úřady také svévolně zatýkají aktivisty a jiné zástupce občanské společnosti, kteří se mnohdy stávají obětmi politicky motivovaných a vykonstruovaných procesů. Ázerbajdžánské ženy a dívky jsou pak obětí diskriminace a porušování práv žen.
„Práva na svobodu projevu, sdružování a pokojné shromažďování by státy měly vždy respektovat a chránit. COP29 se však koná v autoritářském ropném státu se šokujícím záznamem porušování lidských práv, včetně potlačování ekologických protestů a zatýkání novinářů. Vyzýváme Ázerbájdžán, aby zastavil represe, provedl reformy ještě před COP29 a splnil své závazky v oblasti lidských práv.“
– Ann Harrison, poradkyně Amnesty International pro klimatickou politiku
Lidská práva musí být také středobodem dohod o spravedlivém řešení změny klimatu. V praxi to znamená, že COP29 se musí zaměřit zejména na rozsáhlé navýšení prostředků do celosvětového fondu pro kompenzaci ztrát a škod způsobených projevy klimatické změny.
„Státy musí pomoci financovat nezbytná adaptační opatření a spravedlivý přechod na obnovitelné zdroje energie ve státech s nižšími příjmy. Musí také přijmout vymahatelné závazky k adekvátní kapitalizaci fondu ztrát a škod, který byl zřízen na pomoc komunitám a jednotlivcům trpícím nevyhnutelnými dopady globálního oteplování.“
– Ann Harrison, poradkyně Amnesty International pro klimatickou politiku
Na celosvětovém fondu pro kompenzaci ztrát a škod se státy dohodly už na minulých klimatických summitech. Dojednaná částka – 100 miliard dolarů ročně – ale nebyla nikdy ani zdaleka dodržena. Rychlé a rozsáhlé financování adaptačních mechanismů je přitom naprosto zásadní pro odvrácení katastrofy, která ohrožuje lidská práva miliard lidí.
Dopady změny klimatu nicméně nepostihují všechny obyvatele světa rovnoměrně. Nejvíce dopadají na chudé a marginalizované skupiny. Často se přitom jedná obyvatele regionů, které mají oproti vyspělým částem světa jen malý historický podíl na skleníkových emisích.
Na financování fondu by se proto měly podílet především státy, které byly historicky největšími producenty skleníkových plynů – jedná se zejména o země G20, případně jiné státy, jejichž ekonomika stojí na těžbě fosilních paliv.
