- Nová zařízení nejsou bezpečná a nenaplňují základní potřeby uprchlíků.
- Uprchlíci říkají, že
žijí v neustálém strachu z násilí.
- Austrálie musí ukončit
politiku krutosti a přehlížení.
Zpráva Trest, nikoli ochrana: jak Austrálie zachází s uprchlíky a
žadateli o azyl v Papui-Nové Guineji, dokumentuje, jak byli poté,
co kdy byli v listopadu 2017 nuceně vystěhováni ze střediska
na ostrově Manus, přestěhováni do novějších, ale nevhodných zařízení, kde
žijí pod neustálou hrozbou násilí ze strany místních obyvatel.
„Přestěhovat uprchlíky a žadatele o azyl z jednoho hrozného místa
na druhé není řešením. Pouze to prodlužuje utrpení těchto zoufalých lidí. Nová
centra na ostrově Manus nejsou jen nebezpečná, ale také nenaplňují
základní potřeby jejich obyvatel,“ říká Kate Schuetze, výzkumnice Amnesty
International pro oblast Pacifiku.
„Namísto vymýšlení nových kreativních způsobů, jak se vyhnout
zodpovědnosti a porušit mezinárodní právo, musí australská vláda ukončit tuto
politiku krutosti a nezájmu. Je povinna provést jediný bezpečný a zákonný krok:
přivézt tyto lidi na své vlastní území a nabídnout jim ochranu, kterou si
zaslouží a potřebují.“
Z jednoho
nebezpečného tábora do druhého
Austrálie zrušila s platností od 31. října 2016 provoz veškerých
služeb v původním zadržovacím středisku pro uprchlíky na ostrově
Manus, kam od roku 2013 poslala stovky lidí v rámci nelegální politiky
„offshore processing“ (tzn. přemístění uprchlíků mimo australskou pevninu,
zatímco jsou posuzovány jejich žádosti). Poté, co lidé ve středisku nenásilně
protestovali a odmítli odejít, je policie Papuy-Nové Guineje na konci listopadu
nuceně vystěhovala a přemístila do novějších zařízení.
Podle výzkumu Amnesty International – vycházejícím z rozhovorů
s padesáti pěti uprchlíky a žadateli o azyl – nejsou nová zařízení ani
zdaleka bezpečná a neřeší základní problémy australské politiky vůči uprchlíkům
a žadatelům o mezinárodní ochranu.“
Někteří uprchlíci byli na ostrově Manus fyzicky napadeni místními
obyvateli; tyto případy nebyly trestně stíhány. Nová zařízení poskytují ještě
méně ochrany než předchozí střediska – jsou nejen blíže městu Lorengau, ale
také jim chybí základní prvky bezpečnostní infrastruktury jako například ploty.
Mnoho uprchlíků sdělilo Amnesty International, že ze strachu z
násilných útoků a loupeží ze strany místních se bojí opouštět zařízení. Selhání
policie, která opakovaně útoky nevyšetřovala a neusilovala o to, aby se útočníci
ze svých činů zodpovídali, tak ještě více podkopala důvěru uprchlíků v úřady
a vytvořila atmosféru beztrestnosti.
Joinul Islam, dvaačtyřicetiletý muž z Bangladéše řekl: „Nepůjdu
do Lorengau, protože je to tam velmi nebezpečné. Před třemi měsíci jsem tam šel
a někdo pořezal mou paži. Vzali mi mobil a peníze. Je to velmi nebezpečné
místo… Nerad chodím do Lorengau.“
Uprchlíci jsou uvězněni v nepřátelské situaci, která se vyznačuje
opakovanými uzávěrkami cest iniciovanými majiteli pozemků, konflikty mezi
poskytovateli služeb a protesty místních obyvatel.
V posledních týdnech přispěla k pocitu nebezpečí i patová
situace mezi konkurenčními bezpečnostními společnostmi. Ochranka z manuské
společnosti údajně z některých zařízení vyhnala ochranku australské vlády,
což vyústilo ve zmatek: přestalo být jasné, kdo je odpovědný za zajištění
bezpečí.
„Uprchlíci nám řekli, že byli v Manusu a Portu Moresby okradeni a
napadeni. Policie odmítla zasáhnout i v nejzávažnějších případech
násilí. Hlavním poznatkem je to, že
Papua-Nová Guinea nenabízí ani bezpečné, ani udržitelné řešení v otázce
uprchlíků, kteří sem byli posláni Austrálií,“ řekla Kate Schuetze.
21. ledna 2018 zaznamenal úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR), že „i když
není oficiálně nastolen zákaz vycházení, doporučila místní policie všem
uprchlíkům a žadatelům o azyl, aby snížili bezpečnostní rizika návratem do
svých obydlí každý večer do šesti hodin.
Trvající poškození
Psychologické trauma, následek dlouhodobého zadržení, se na
uprchlících vážně podepsalo: osmdesát osm procent trpí depresí nebo
posttraumatickou stresovou poruchou. Navzdory tomu jsou ve střediscích
pouze jedna malá zdravotní klinika a jedna veřejná nemocnice, které nemohou
náležitě pokrýt základní potřeby uprchlíků.
Uprchlíci jsou podrobeni závažným omezením svobody pohybu. Většina
nemůže opustit jim určená ubytovací zařízení na ostrově Manus nebo v Portu
Moresby. Jsou nuceni přežívat ze základního příspěvku na živobytí, který
nestačí na pokrytí veškerých nákladů na jídlo, léky a další výdaje.
Úřady Papuy-Nové Guiney neposkytují uprchlíkům žádný řádný status,
přístup k cestovním dokumentům a dokumentům totožnosti, či možnost získat
dlouhodobé zaměstnání, které je nezbytné pro jejich smysluplné začlenění.
Usídlení v Papuy-Nové Guineji se v případech těch, kteří se o něj
pokusili, ukázalo být vzhledem k náročnosti si vydělat na živobytí a
neustálé hrozbě násilí téměř nemožné.
Austrálie musí
nabídnout opravdové řešení
Po více než pěti letech nenabídla australská vláda žádná dlouhodobá či
udržitelná řešení situace těch uprchlíků, které nuceně přemístila do Papuy-Nové
Guineje. Tito uprchlíci si musí fakticky vybrat mezi návratem do jejich země
původu, nebo se musí přestěhovat do podobně surového prostředí na Nauru.
Několik šťastlivců – doposud okolo osmdesáti tří – obdrželo takzvaný
„lottery ticket“ (v překladu lístek do loterie) k přesídlení do Spojených
států; tento proces, který není přístupný všem, je nicméně zdlouhavý a náhodný.
„Australská vláda musí ukončit krutou politiku zadržování uprchlíků
mimo australskou pevninu a musí okamžitě převézt uprchlíky a žadatele o azyl na
své území či do třetí bezpečné země,“ řekla Kate Schuetze.
„Z krátkodobého hlediska musí úřady Papuy-Nové Guinei Austrálie udělat vše pro to, aby zajistili uprchlíkům bezpečí.
Musí se postarat o jejich základní potřeby a zajistit, aby jejich bezpečí
nebylo ohroženo.“
