Organizátorkou živých knihoven jsem se stala hned poté, co začala moje stáž v Amnesty International. Moje úplně první knihovna se konala ještě ten samý týden. Od té doby jsem jich absolvovala více než patnáct. Proto jsem vůbec nečekala, že potkám knížky s tolika různými příběhy. Od emigranta z Uzbekistánu až po transgender osobu. Seznámila jsem se díky živým knihovnám s lidmi, které bych předtím nepotkala a neměla bych příležitost s nimi o těchto tématech mluvit.  

Organizováním Živých knihoven jsem se hodně naučila. Jak komunikovat s lidmi, jak zvládnout jejich organizaci. Nejprve to pro mě bylo kvůli jazykové bariéře mezi češtinou a slovenštinou stresujíc, myslím postavit se před žáky. Ale naštěstí jsem svůj strach překonala. Kdybych teď šla znovu lektorovat, už se vůbec netrápím s tím, jestli mi budou studenti rozumět.  

Postupem času jsem si také uvědomila, že mě už jen tak něco nezaskočí. A mnohem víc si tak všímám reakcí dětí, které Živou knihovnu zažijí. Jeden z mých nejsilnějších zážitků z Živé knihovny byl, když naše LGBT knížka mluvila s dětmi a jedna studentka se z toho rozplakala. Řekla mi, že jí rozbrečelo to, že se vcítila do situace naší knížky, která musela svým způsobem bojovat proti společnosti. Tenhle zážitek se mě hrozně dotkl, protože jsem nečekala, že se člověk dokáže takhle vžít do situace jiné osoby a rozbrečet se. Proto mě feedback od žáků vždycky strašně povzbudí a baví mě pozorovat, jak mění své názory vnímají, co musí živé knížky v naší společnosti zažívat.  

Tohle léto se chci zúčastnit Prague Pride, protože stáž v Amnesty hodně změnila můj vztah k LGBT komunitě. Dříve jsem se tomuto tématu moc nevěnovala, jednoduše protože jsem nemusela. A vzhledem k tomu, že jsem křesťanka, tak mi to možná přišlo až příliš proti mým zásadám. Nicméně, jakmile jsem nastoupila do Amnesty a začala poznávat, co tahle menšina řeší, úplně se změnil můj názor na to, jestli by lidé stejného pohlaví měli mít děti. Taky mi to pomohlo uvědomit si, že se podobné věci u nás doma na Slovensku neřeší a jak lidé k téhle menšině přistupují.  

Když jsem minulý rok viděla video z Prague Pride, pod kterým jsem si přečetla komentáře tamních obyvatel, přišlo mi to strašné. Teď už jsem si jistá, že bych se Pride sama zúčastnila.  

Stáž v Amnesty změnila celý můj život a moje zkušenost byla tak silná, že se i teď, v rámci svého volného času, snažím najít si čas na organizaci Živých knihoven a podílet se na akcích Amnesty. Proto bych chtěla Amnesty vzkázat, ať všude po Česku organizuje víc a víc Živých knihoven. A hlavně bych jí chtěla poděkovat za to, že mi dala možnost otevřít oči.