K Amesty International jsem se přidala v říjnu 2018, ale o organizaci jsem se dověděla už dávno předtím. Když mi bylo asi 13, přišli za námi do školy lektoři s Amnesty workshopem „Úvod do lidských práv.“ Přišlo mi to zajímavé a cool a říkala jsem si, že bych něco takového chtěla jednou ve volném čase dělat i já. Od té doby jsem začala Amnesty podporovat různými maličkostmi – třeba jsem jim dala sem tam like na Facebooku nebo jsem podepsala petici a s kamarády jsme se několikrát účastnili dobrovolnických akcí. Čas na to, abych se mohla aktivněji Amnesty věnovat, jsem měla až na vysoké škole, když jsem se vrátila ze zahraničí. Bylo to celkem spontánní, nikdo mě nepřesvědčil, dozrálo to ve mně samo. 

Tehdy jsem viděla na Instagramu, že bude školení lektorů, a že jestli má ještě někdo zájem, tak ať se přidá. Na školení jsem se přesvědčila, že Amnesty akce dávají smysl a že jim chci věnovat svůj volný čas. Amnesťáci mi ukázali, že společně můžeme aspoň trochu změnit svět k lepšímu skrze workshopy, besedy apod. Bylo skvělé najít partu lidí, kteří sdílejí stejné názory a není jim lhostejné, co se děje kolem nás. Navíc jsem věděla, že by mi lektorování pomohlo s mluvením na veřejnosti před lidmi, což mi odjakživa dělalo problém. A povídat si s lidmi o lidských právech? Ideální příležitost! 

Svůj první workshop jsem vedla asi týden po školení. Chtěla jsem jít co nejdřív, abych nezapomněla vše, co jsem se naučila. Říkala jsem si, že jestli mám být aktivní, tak musím začít hned, protože kdybych si chtěla všechno nechat uležet v hlavě, možná by mi v ní nakonec nezbylo nic. 

Mé první lektorování bylo super. Byly tam se mnou zkušené holky, které jsem vlastně jen pozorovala a zapojila se později. Když jsem začala lektorovat sama, tak jsem měla trochu stres, ale to má asi každý, když mu na něčem záleží. 

Jak už bylo řečeno, práci s dětmi ve školách jsem chtěla vyzkoušet, protože jsem se chtěla naučit mluvit před lidmi. Byl to takový osobní trénink. Zjistila jsem, že hodně záleží, jaké máte děti ve skupině. Se staršími studenty se pracuje skvěle. S těmi mladšími se někdy stane, že je musíte deset minut okřikovat, abyste si udělali pořádek. Pak se pracuje hůř, člověk nestíhá. Obojí je ale skvělá příležitost, jak pracovat sama na sobě a naučit se uchopit problematiku probíranou na workshopu tak, aby byla zajímavá a srozumitelná pro různé věkové skupiny studentů. 

Před každým workshopem mám trochu trému. Těžko předvídat, do čeho člověk jde, ale za chvilku nervozita opadne. Jsem celkem zvědavá, jaké budou workshopy v Praze, protože jsem se sem nedávno přestěhovala z Brna, kde jsem do té doby působila. 

Nejzajímavější byl asi můj zatím poslední workshop. Byla to živá knihovna a já si mohla poprvé poslechnout i naše nové knížky. Některé příběhy byly opravdu silné. Studenti knížkám pokládali opravdu skvělé otázky. Po workshopu jsme dostali i skvělou zpětnou vazbu od učitelky, která hned chtěla naplánovat další setkání. Tehdy jsem měla úžasný pocit, že práce pro Amnesty má smysl a stojí to za to. 

Mě osobně hodně zajímá problematika uprchlíků. V Amnesty jsem nějaké dokonce osobně poznala a zjistila jsem, že jsou to super lidi, a možná i proto se teď snažím o nich šířit více pozitivních informací. V Brně máme taky silné příběhy handicapovaných. S jedním se mi stal celkem trapas, trpí svalovou atrofií, požádal mě o sklenici vody a já mu ji jen tak podala, tak se na mě díval, jestli to myslím vážně. Já si to vůbec neuvědomila a pak mi to bylo líto, musela jsem nad tím přemýšlet. I to je ale součást této práce – sama se mám od našich živých knížek co učit. :-) 

Když přemýšlím o lektorování, zjišťuji, že pro mě znamená opravdu hodně. Považuji za důležité, aby se lidem trochu změnil pohled na svět. Aby ho vnímali bez diskriminování, bez zbytečných předsudků. Chci, aby děti získaly i jinou perspektivu na svět kolem nich. Aby se mi podařilo motivovat a změnit lidi tak, jak se Amnesty podařilo před 10 lety změnit mě.