Příběh Lea

Vždycky jsem měla vnitřní nutkání, že je potřeba nějak radikálně změnit vzdělávání. Cítila jsem to už na zákla[VM1] dce, kde jsem vyrůstala a kde nebylo možné udělat coming out. Bylo to takové normalizační prostředí. Pro mě to ale byla motivace jít na pedagogiku, abych tohle mohla změnit. Postupem času mi ale začalo docházet, že to asi není úplně jen o těch pedagozích.

Přesto jsem chtěla využít té pozice, abych mohla nějak ovlivnit lidi na základních školýách a ukázat jim, že existuje i jiná cesta. Jsem přesvědčená, že kdyby k nám na školu přišel před pár lety někdo z Amnesty, hodně by mi to otevřelo oči. Proto si myslím, že je důležité najít i třeba jediného člověka, kterého podobné workshopy a přednášky nakopnou a začne se o lidskoprávní téma zajímat. Myslím, že to má velký smysl, i když někdy ty velké změny nejsou viditelné hned, ale třeba až za několik generací.

Na mé první živé knihovně jsem byla jako dobrovolník na výpomoc lektorům, což mělo tu výhodu, že jsem mohla pozorovat celý workshop z obou stran. Při čtení jsem si sedla mezi studenty a tím, že už jsem znala živé knížky a jejich příběhy, jsem mohla více sledovat interakci mezi knížkami a studenty a pozorovat jejich reakce. Bylo pro mě zajímavé vidět, v jakém okamžiku se jich něco z vyprávění dotklo a otevřelo nějaký blok. Někteří studenti se rozbrečeli.

Po příchodu do Amnesty se toho změnilo hodně. Lektorský život s sebou přinesl spoustu nových známostí a událostí. Vlastně asi polovina lidí, které řadím mezi ty, se kterými si rozumím a je mi s nimi dobře, jsou lidi z Amnesty. Pomáhání a dobrovolnictví je pro mě velmi důležité, protože se potřebuji cítit užitečně a že dělám něco, o čem vím, že to má smysl a o čem jsem přesvědčená. Je to i jeden z faktorů, který mi pomáhá se cítit líp a mít se radši. Je mi dobře mezi lidmi z Amnesty, kteří jsou tolerantní, přijímají mě, protože jsou často zajímaví a svérázní.

Já jsem člověk vychovaný v celkem xenofobní rodině, kde témata uprchlictví vůbec nejsou přijímaná. Tohle byla záležitost, ve které jsem se hodně názorově proměnila, začala jsem si hledat fakta a prošla jsem různými workshopy. S lidmi, se kterými jsem dřív nějak názorově soucítila, jsem se začala dostávat do polemik a zjistila jsem, že jsem se názorově dost odštěpila od toho, v čem jsem vyrůstala.

Moje užší rodina špatně přijímá to, že jsem v Amnesty. Dostáváme se do názorových konfrontací. Je to pro mě docela těžká situace, je to jakoby neuznávali část mě. Není to věc, která by mě od těch aktivit přímo odradila, ale hodně mě to mrzí. Neberu to ale úplně jako negativní změnu, spíš jako že dospívám k větší názorové samostatnosti a prohlubuju svoje kritické myšlení. Nelituju času, který jsem do toho všeho vložila a vnímám velký posun ve svém životě.

Myslím, že pro lidi v Amnesty je důležité si uvědomit a připomínat, že i práce, která nemá instantní výsledky, je hodně důležitá. Je to běh na dlouhou trať a ty změny se můžou dít v průběhu generací. Musíme ve společnosti připravovat půdu pro velké změny a otevřené názory. Ty nejde rychle a razantně prosadit. Myslím, že tohle bychom měli mít na paměti.