Už asi v sedmnácti letech jsem věděla, že bych někdy chtěla spolupracovat s Amnesty. Často jsem slýchala ve zprávách, že se Amnesty vyslovila proti porušování lidských práv, třeba v Číně nebo dalších zemích...A už tehdy jsem si na svůj wishlist zapsala, že bych se k tomu chtěla nějak připojit. Je to ale něco teprve přes rok, co se mi přání splnilo. Začala jsem sledovat Amnesty na sociálních sítích a když jsem viděla, že se pořádá nějaká přednáška, tak jsem se přihlásila a přišla.  

Pamatuju si, že to bylo super a dozvěděla jsem se hodně zajímavých věcí. Hodně mě motivovalo, jak sympatičtí všichni byli a viděla jsem, že se v té lidskoprávní oblasti opravdu něco děje. Tehdy ještě žádná Pražská skupinka nebyla, takže moje druhá akce byla rovnou setkání skupinek a dobrovolníků z celé republiky. To byl vynikající zážitek a pak jsem začala být hodně aktivní. Ze začátku jsem se věnovala hlavně překladům, ale pak se znovu začala scházet Pražská skupinka, kam jsem začala chodit a už to jelo. Nejlepší akce, co si pamatuju, byla asi živá knihovna na Pridu. Sice jsem tam byla původně na stánku, ale přišla jsem se na knihovnu podívat, protože se mi hrozně líbil ten koncept. Myslím, že to lidem hodně rozšíří obzory, když se přímo setkají s transsexuály, autisty a dalšími zástupci menšin. Je to fakt skvělá zkušenost, když se můžete s těmi lidmi setkat a vidět na vlastní oči, že jsou v pohodě a nejde o žádný monstr-případ, jak se z toho často dělá v médiích.   

Zároveň nejlepší zážitek, co mi trochu změnil pohled na svět, byl taky na Prague Pride. Byla jsem na stánku, kam chodili nejrůznější lidé podepisovat petice a přišly tam dvě holky. Jedná ''normální'' a druhá transsexuálka. Já jsem je obě zvala, ať jdou podepsat a podpořit nás. Ta transsexuální slečna stála trochu bokem a byla hodně nervózní. Dodnes si pamatuju, jak se na mne podívala a když viděla, že se na ní fakt usmívám a zvu jí blíž, tak se jakoby uklidnila a tak hrozně krásně usmála, že se opravdu odvážila přijít blíž. To bylo fakt parádní. Myslím, že vycítila, že ten úsměv byl opravdu upřímný a že se nemusí bát. Pro mne to byl dobrý příklad toho, že práce Amnesty je opravdu potřeba a tyhle happeningy mají smysl, protože pro spoustu lidí to může být jedna z mála příležitostí, kdy se cítí, že zapadají do kolektivu a nepřipadají si jen divní a vyloučení. Nikdy jsem se nesetkala s nějakou opravdu nepříjemnou situací na stánku. Akorát jednou na jednom z protestů Milionu chvilek na nás lidé pokřikovali, jestli jsme placeni Sorosem. Nakonec se ale smáli a říkali, že to nemysleli vážně a byla to spíš provokace.   

Působení v Amnesty mi hrozně pomohlo. Když jsem poprvé přišla, hodně mě nadchl ten přístup, jak všechno bylo přátelské, otevřené. Kdokoliv je vítán s otevřenou náručí, a i já, která jsem nikdy moc nezapadala, jsem se najednou cítila okamžitě být součástí kolektivu. Amnesty je super v tom, že se můžeš seberealizovat, vyjádřit svůj názor, a ty lidi to buď vezmou, nebo se pouštíme do velmi obohacujících diskusí. Nikdy jsem takové prostředí nezažila a mělo to na mne velký vliv. Stala jsem se pokornější a dalo mi to naději, když jsem viděla lidi z nejrůznějších prostředí, kteří jsou součástí Amnesty, jak se i přes těžký úděl dokážou skvěle se životem vypořádat a zůstávají pozitivní a akční. Velmi mne to inspirovalo, potkala jsem spoustu inspirativních lidí. Jsem teď daleko tolerantnější, snažím se lépe komunikovat s lidmi, být vnímavější a naučila jsem se lépe reagovat na chování a povídání ostatních. Jsem taky mnohem přátelštější a snažím se ke každému přistupovat stejně, protože prostě jsme všichni stejní - jsme lidé. Snažím se vždy navázat nějaké spojení. Změnila se i moje rétorika třeba při psaní příspěvků na Facebook. Dřív jsem hodně nadávala a sdílela negativní věci jako: ''Koukejte tohle je špatně a měli bychom udělat hned tohle.''. Teď se snažím dávat spíš pozitivnější příspěvky, protože jsme v tom všichni společně a negativita nám nepomůže. Snažím se lidi spíš povzbudit a nejen kázat. Naštěstí.   

Amnesty bych chtěla vzkázat, aby byla v některých ohledech agresivnější. Sice je obdivuhodné, že se snažíme být radši opatrní i když jsme objektivní, ale nestačí to k tomu, abychom byli v Čechách více respektováni.