Příběh Páti

Ten popud dostat se do nějaké skupiny lidí, co se věnují dobrovolnictví jsem cítila už dávno, snad někdy na střední. Až ale po skončení studií a návratu do Prahy mi do cesty přišla Amnesty a nábor nových lektorů. Je to oblast, co mě zajímá, protože bych chtěla pracovat ve školství a věnovat se právě i neformálnímu vzdělávání, takže jsem se okamžitě přihlásila a školení pro mě byla výborná zkušenost a praxe. 

Myslím, že mě lektorství dovedlo i k práci, kterou teď dělám. Kromě češtiny, což je můj hlavní obor, jsem začala učit i občanku, právě kvůli tomu, že jsem měla nějakou zkušenost s lidskoprávním vzděláváním. Dostala jsem se tak k učení šestých tříd, kde je téma lidských práv v osnovách skoro na čtvrt roku. 

Používám při výuce právě i metodiky, co jsem získala jako lektorka, třeba zkrácenou deklaraci lidských práv. Myslím, že je to krásně srozumitelné i pro mladší děti. Celkově orientace v lidskoprávní oblasti pro mě byla hodně přínosná v tom, že jsem dětem mohla udávat konkrétní příklady, diskutovat o nich a zkušenost ze svých školení nějak interpretovat i ve škole. 

Na školení jsem vlastně ani nešla s velkým očekáváním, určitě jsem nepočítala, že se dostaneme až do takové přátelské roviny. Tím, že jsme s ostatními lektory strávili 3 dny a byli jsme celou dobu spolu, jsme se hodně skamarádili a já se nebála na cokoliv zeptat a diskutovat otevřeně o všem. Myslím, že mi to dalo hodně nových vědomostí a všechny aktivity mi přišly skvělé. 

Můj první workshop byl s Jitkou, která lektorovala jako hlavní lektorka a já to spíš pozorovala. Bylo skvělé vidět někoho, kdo s dětmi tak hezky komunikuje a oceňuju, že nějaká ta práce na mých lektorských dovednostech neskončila jen školením, ale tím, že jsem se mohla učit od zkušenějších lektorů přímo v terénu. Na mém prvním samostatném workshopu jsem už nebyla tolik nervózní a pomohlo mi hlavně to, že jsem mohla mít u sebe metodiky a další materiály, co jsem už znala. Zároveň jsem lektorovala s někým, kdo se mnou byl na školení, tak to bylo super, že jsme se navzájem podrželi. 

Nejdřív mě docela překvapilo, že na Úvodu do lidských práv se děti hodně ptaly na specifika různých případů, jak to dopadlo s lidmi, o kterých jsme jim říkali a obecně, že se ptaly na různé detaily. Bylo mi líto, že jsem na to nedokázala odpovědět, tak to byla taková situace, co mě uvedla do rozpaků. 

Zároveň mě to ale vede i k nějakému sebezdokonalování, protože se o ty případy pak sama víc zajímám, abych byla dostatečně informovaná. Na druhou stranu si myslím, že i z pohledu učitele je dobré dětem říct: ''Hele tohle zrovna nevím.''  Je to lidské, nejsme chodící encyklopedie a občas něco zapomeneme nebo vypustíme. I když je to oblast, ve které bych se měla dobře orientovat, prostě se to občas stane. Proto to i takhle říkám studentům, že si to můžou i sami dohledat nebo jim to dohledám do příště. V tomhle to byla dobrá zkušenost, si uvědomit, že nemusíš vědět úplně všechno. 

Další z klíčových momentů pro mě byl, když jsem byla lektorovat s Jirkou a měli jsme zrovna skupinku fakt malých dětí, asi sedmé třídy. Ze začátku byli hodně pubertální, předváděli se a vykřikovali, ale během chvilky se to úplně změnilo, začali vyjadřovat svoje myšlenky a diskutovat. Bylo hezké vidět, jak se v nich změnila taková ta pubertální sebestřednost a dali najevo, že je to opravdu zajímá a úplně všichni se zapojili a doptávali. 

Mám pocit, že vlivem působení v Amnesty jsem mnohem otevřenější. Nemyslím teď ani tak co se týče kariéry v rámci školy, ale spíš osobně. Hodně mě změnilo setkání s různými živými knížkami, strašně mi chyběl ten lidský faktor, co jsem zažila třeba, když jsme šli s Vláďou do hospody a mohli si otevřeně povídat. Najednou jsem poznala, že tyhle lidi jsou reálné jedinečné osobnosti. Vždycky jsem sice byla taková, že jsem neodsuzovala lidi jiné barvy pleti a další menšiny, ale bylo to dost racionální a nevím, jestli jsem cítila, dokud jsem nevstoupila do Amnesty, že tenhle pocit jde zevnitř ze srdce. 

Hodně se třeba změnilo mé chování, co se týče hendikepovaných lidí. Přiznávám upřímně, dřív jsem měla strach s nimi mluvit a byla jsem dost rozpačitá, jak s nimi jednat. Ne úplně, ale z velké části jsem to díky setkání s živými knihami odbourala. Například nedávno se mi stalo, že jsem potkala částečně nevidomou paní, co potřebovala pomoc ve vlaku. Neměla jsem vůbec problém za ní přijít bez jakýchkoliv rozpaků, vůbec jsem se necítila trapně nebo že jí nějak urážím tím, že jí chci pomoc. Přišlo mi to samozřejmé, jako kdyby byla zdravý člověk. 

Amnesty bych chtěla poděkovat hlavně za skvělé metodiky, co mě podržely. Akorát obecně myslím, že by bylo fajn ze strany kanceláře poskytovat lektorům víc updatů těch případů, jak to je teď s těmi lidmi, za které jsme psali dopisy nebo o kterých přednášíme. Vím, že to zpravidla děti hodně zajímá. Lektorování byla ale skvělá zkušenost a myslím, že by si jí každý měl zkusit.