Příběh Aničky
Živou knížkou jsem se stala zhruba před pěti lety a mám za sebou desítky knihoven. O tom, že takové živé knihovny existují, jsem si už kdysi četla na internetu, nešlo ale přímo o projekt Amnesty. Zpočátku jsem si myslela, že knížkou mohou být jen lidé, kteří patří do nějaké etnické menšiny. Nevěděla jsem, že se toho mohou účastnit i ti, kteří jsou jinak sexuálně orientovaní nebo lidé s duševními problémy. Takže když mě oslovila známá z Amnesty, jestli to nechci zkusit, rozhodla jsem se do toho jít.
Asi každý z nás má nějaké silné zážitky z knihovny. Mám je i já. Jedním z nich bylo třeba setkání s děvčetem, které mě pak požádalo o kontakt. Řekla mi jen to, že máme něco společného, a že by si o tom se mnou chtěla popovídat, ale jen soukromě. Nevěděla jsem, o co jde, protože ve svém příběhu mluvím jak o autismu, tak o sexuálním zneužití. Časem se mi ozvala a řekla mi o své zkušenosti, že se podobně jako já stala obětí znásilnění. Chtěla vědět, jak se mi s tím podařilo vyrovnat. Ta konverzace byla velmi emočně náročná, protože jsem se dozvěděla, že se něco podobně strašného stalo i jí. Je ale důležité říct, že kdybych se nestala živou knížkou, možná bych tu holku nikdy nepotkala a ona by možná nikdy nesebrala odvahu si o tom s někým jiným promluvit. Myslím, že když viděla mě, jak o své zkušenosti mluvím, tak jí to dodalo odvahu. Byl to velmi silný moment i pro mě – poznala jsem, že to, co dělám, má smysl, a že to může druhým opravdu pomoci. Ještě jsme si párkrát napsaly, teď se sledujeme na Instagramu. Když mě takové děti kontaktují, snažím se jim co nejvíce pomoct.
Podobných vzkazů, i od starších studentů a lidí, jsem už dostala několik. Píšou mi, že mají podobnou zkušenost, a že doufají, že se o to jednoho dne budou schopni podělit s druhými tak, jako to dělám já. Někdy bych jim chtěla na vzkaz odpovědět, a říct jim, že v tom nejsou sami – že i mně samotné trvalo roky, než jsem si pořádně uvědomila, co se stalo – a stále s tím nejsem plně vyrovnaná.
Vidím taky posun v tom, jak vyprávím svůj příběh. Začátky byly těžké – jsem na autistickém spektru a komunikace může být pro mě složitější. Ze začátku jsem říkala věci tak, jak mi přišly pod ruku, ale časem jsem si udělala ve vyprávění systém. Dnes už to je pro mě jednodušší. Po emoční stránce mám pocit, že jsem se naučila, na co lidé reagují. Tak se snažím své vyprávění směřovat právě tím směrem. Ale je to v každé skupině individuální. Mám pocit, že mladší čtenáři mají víc odvahy a ptají se i na osobnější věci. Dospělí se na tak osobní věci neptají. Párkrát to bylo už vážně na hraně, ale vždy jsem odpověděla, i když to není mou povinností – když knížka nechce, nemusí na otázku odpovědět.
Celkově na mě má spolupráce s Amnesty International pozitivní dopad. Mám možnost o sobě druhým vyprávět. Ve dvaceti minutách vyprávění se musím soustředit spíš na to, abych řekla jak ucelený příběh, tak vše, co k němu chci dodat, což je rozdíl třeba oproti mému blogu, kde se věcem věnuji více dopodrobna a po částech. Nemám už takový strach mluvit o tom, co jsem zažila. Někdy, když jsem řekla něco špatně, tak mě to trápilo, dnes už si s tím tolik nelámu hlavu. Získala jsem odstup od určitých věcí, mám nadhled. Když udělám chybu, lidem je to jedno, stejně jako když se zakoktám nebo řeknu něco, co nedává smysl. Už nemám takový stres jako na začátku, vím, co mě ve třídě čeká. Mám dobrý pocit, zvlášť, když dostanu zpětnou vazbu jako „pomohla jsi mi něco pochopit“ nebo „cítím to stejně“. To má pro mě význam.
Živou knížkou chci být i dál, protože to moc pomáhá – i mně. Je to jako neplacená terapie. Můžu říct vše, co chci, a téměř pokaždé se najde někdo, kdo mě pochopí, a to je super. Dostávám zajímavé otázky, které mě nutí se zamyslet nad věcmi, co mě kolikrát překvapí – ale je to důkaz, že čtenáři pochopili, co se jim snažím říct.