Příběh Evy

K Amnesty jsem se dostala přes Janu (pozn. další z našich živých knih), kterou jsem poznala na jedné konferenci o sexuálním zneužívání, kde jsme si povídaly a řekla mi, že by ze mně byla dobrá živá kniha. 

Z toho důvodu jsem šla i na školení, které mi přišlo úplně úžasné, ačkoliv jsem ze začátku nevěděla, co očekávat, brzy jsem poznala, že jsem na správném místě. Líbilo se mi, že jsem se mohla otevřeně bavit jak s lidmi z AI, tak s dalšími živými knihami a vzájemně sdílet naše příběhy. Měla jsem z toho pocit, že jsem mezi svými. Školení mi velmi pomohlo ucelit si můj příběh v hlavě a umět říct ho nahlas, sice jsem tam byla krátce po hospitalizaci na psychiatrii, ale šlo to dobře, cítila jsem se bezpečně, což je pro mě nejdůležitější. Vnímám tento projekt jako smysluplný s obrovským dopadem. 

Krátce po školení jsem se hned účastnila i své první knihovny, ještě teď na to vzpomínám, protože to byl velmi silný zážitek. Na začátku, když jsme čekali před začátkem našich povídání už na škole, ale v jiné místnosti než studenti-posluchači, jsem začala pociťovat paniku, třásla jsem se a měla jsem strach. Ostatní knížky mě ujišťovali, že to bude v pořádku, jejich podpora mě uklidnila. Pomohlo mi, i že se mi věnovali lektoři, nabídli mi vodu a možnost se vůbec neúčastnit knihovny, pokud bych se cítila velmi zle. 

U prvních čtení pro mě byly velmi těžké otázky, jestli jsem dokázala odpustit rodičům. Odpuštění je pro mě celoživotní cesta, ale čím víc čtení jsem podstoupila, tím lehčí je pro mě dát odpověď. Čtenáři většinou očekávají, že potkají zhroucenou trosku, která je drogově závislá a jsou překvapeni, když se setkávají se mnou. Taky se hodně ptají na Bohnice, jak to tam vypadá, jestli jsem byla ve svěrací kazajce a dostávala elektrošoky, jestli jsem bouchala hlavou o zeď jako je to ve filmu a diví se, když zjistí, že je to spíš jako normální nemocnice. Zároveň je pro mě velmi složité odpovědět na otázku, co bych dělala, kdybych se dozvěděla, že někdo zneužívá moje vlastní děti. Nedokážu si ani představit, že by to byla realita. 

Asi nejsilnější moment byl, když jsem hovořila o smrti mého partnera, ale museli jsme čtení přerušit, protože jedna 17 letá studentka se rozbrečela. Ukázalo se, že to pro ní bylo velmi osobní téma. Do dnes jsem s ní v kontaktu, už si i našla terapeuta. To mi otevřelo oči a ukázalo mi to, že živá knihovna může mít obrovský vliv a že často můžu se svým povídáním vstoupit na tenký led. S některými čtenáři zůstávám v kontaktu, reagují třeba na mé články nebo se mě ptají, kdy zase s knihovnou přijdeme do školy. 

Nejkrásnější vzkazy, co dostávám jsou plné povzbuzení, slov o tom, že jsem odvážná, statečná a ať i nadále zůstávám tak pozitivní a dále sdílím svůj příběh. Je to pro mě takový hnací motor, proč jít dál, pomáhají mi pracovat na sobě a ráda se k nim vracím a čtu si je i zpětně. Živá knihovna v mém životě znamenala velký převrat, díky ní jsem otevřenější, odvážnější, nebojím se mluvit na veřejnosti a taky jsem začala intenzivněji psát blog. 

S ostatními knížkami jsem se cítila dobře, vlastně mám pocit, že nemám moc předsudků a nemám žádný problém s menšinami. Jediné, co mi pořád nejde do hlavy jsou závislosti a závislí lidé, nedokážu v sobě pro ně najít tolik pochopení, ale i v tom mi pomohly rozhovory s jinými knihami, které něčím takovým prošly a došlo mi, jak lehké je sklouznout k těžké závislosti. 

Organizátorům knihoven bych chtěla vzkázat, ať i nadále děláte svoji práci, má to velký smysl, informujte víc a víc lidí, hlavně studenty na školách, protože tam se každý v nějakém příběhu najde. Nikdy nevíte, jestli si na nějaký příběh z knihovny později v životě nevzpomene a nepomůže mu to. Knihovna má obrovskou sílu a opravdu mění životy.