Příběh Julka

Do projektu Fair Play (pozn. bývalý projekt oddělení vzdělávání) jsem se připojil v roce 2013, když Amnesty oslovila v Ostravě náš divadelní spolek Kruh naděje. Sbírat nové zážitky a poznávat nové lidi mě baví. Tak jsem nemeškal a šel jsem do toho.

Z reakcí na Živou knihovnu, které nám studenti psali, jsem měl absolutně parádní náladu. Prostě pochopili, o čem jsem mluvil. Psali, že jsme je naučili porozumět lidem, že nemají odsuzovat druhé lidi podle barvy pleti. Pro mě je strašně významné to, že šířím povědomí, že se snažím změnit názory, že děti chápou, že jsem stejný jako oni, že jsme všichni vlastně stejní. Když oni jdou po Ostravě a potkáme se, říkají: „To je Julek.“ Všímají si mě, zdraví mě, znají mě. To je pro mě čest, dávají mi radost a nadějí, že já osobně něco znamenám, že nejsem černý, ale že jsem člověk. Prostě neřeknou: „To je ten cikán, co krade, smrdí nebo je bezdomovec.“

Berou mě jako rovnocenného.

Změnilo se i moje chování. Když jsem byl na Živé knihovně v Bratislavě, řekl jsem studentům, že hraju automaty. A tak mi pak napsali do vzkazů, že bych se měl nad sebou zamyslet a neměl bych hrát. Takže jsem si říkal, že na tom něco je. Že bych měl asi fakt přestat hrát. No, a teď to už omezuju a čtyři měsíce jsem nehrál. Na Facebooku mi teď píšou a ptají se, jestli ještě hraju. Já jim říkám, že už ne.

Už mám jiné zájmy, třeba moje vnoučata, která mě baví ze všeho nejvíc. Studenti mě upozorňovali: „Ty dáváš druhým rady, ale sám se tím neřídíš. “ Nemůžu prostě jenom očekávat od nich, že se zlepší. Musím se zlepšit sám. Takže nejenom, že já radím jím. Ale i oni radí mně.