Urgentní
akce

© Amnesty International

Amnesty vyzývá senátorky a senátory: Hlasujte pro nápravu definice znásilnění!

  Případ

Po více než třech letech kampaně Chce to souhlas jsme jen krůček od nové definice znásilnění v České republice. Zákon prošel s neočekávanou podporou Poslaneckou sněmovnou. Dostane se mu stejné podpory i v Senátu?

V únoru 2020 jsme společně s organizací Konsent spustili kampaň Chce to souhlas. Cílem kampaně bylo bojovat proti sexuálnímu násilí a napravit chybnou definici znásilnění v českém trestním zákoníku.

Nebyla to vůbec jednoduchá cesta. Absolvovali jsme stovky schůzek, zorganizovali několik kulatých stolů, objeli krajská města, uspořádali výstavu oblečení přeživších, zorganizovali workshopy na školách a mnoho dalšího. Ale vynaložené úsilí se vyplatilo – všechny strany v Poslanecké sněmovně podpořily novou definici znásilnění. Proti nehlasoval vůbec nikdo. Obrovský dík patří také všem zástupkyním a zástupcům stran, kteří se tématu věnovali a neúnavně se podíleli na tom, aby nespadlo pod stůl.

Nyní se zákon přesouvá do Senátu. V oblasti boje za práva přeživších domácího a sexuálního násilí nemá Senát dobrou vizitku. Začátkem letošního roku neschválil Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Během rozpravy o této úmluvě zaznívaly nejrůznější mýty a bludy od mnoha senátorů a senátorek, které jsou zejména právě pro přeživší velmi zraňující.

Senát má nyní šanci podpořit boj proti znásilnění a dokončit tak dobře načatou práci Poslanecké sněmovny. Podepište naši petici a dejte tak senátorům a senátorkám jasně najevo, že česká veřejnost si přeje novou definici znásilnění.

Pozadí

V České republice je policii každoročně ohlášeno přibližně 600 případů znásilnění. Případy, které se dostanou k policii, však představují jen velmi malou výseč skutečného počtu znásilnění. Podle odborných výzkumů je ve skutečnosti v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění. Jedná se tedy o 34 případů denně a policii je ohlášen jen jeden až dva z nich.

Znásilnění je jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Zpravidla má dlouhodobé negativní zdravotní a společenské dopady. Zasahuje oběť i její okolí. S traumatem se většina obětí vyrovnává dlouhou dobu, některé dokonce celoživotně. K dlouhodobým následkům dochází až u 90 % obětí. Podle britského průzkumu se jedná o zločin, kterého se ženy obávají více než kteréhokoli jiného (Myhill-Allen 2002).

Přesto je znásilnění často věnováno velmi málo pozornosti. Výsledkem je nízká podpora obětí, zlehčování dané problematiky, vytváření a udržování mýtů, které jednoznačně přispívají k sekundární viktimizaci obětí znásilnění. V důsledku toho se oběti často nedomohou spravedlnosti. Téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy.