John Jeanette Solstad Remø musela skrývat a potlačovat svou transsexualitu mnoho let. Když jí byly čtyři, poprvé ji přistihli, jak si obléká ženské šaty. A znovu pak ve 25 letech. "Bylo dost těžké nemít nikoho, s kým bych o tom mohla mluvit, ale přestála jsem to díky seberealizaci v jiných činnostech a potlačováním svých pocitů."

Lidé, kteří si v Norsku přejí být právně identifikováni na základě jimi zvoleného pohlaví, musejí podstoupit "úplnou změnu pohlaví", jak ji definuje Norská státní univerzitní nemocnice (OUS). Proměna zahrnuje psychiatrickou diagnózu a povinnou lékařskou péči včetně chirurgické konverze pohlavních orgánů a sterilizace.

John Jeanette pochází z vojenské rodiny a očekávalo se od ní, že bude usilovat o kariéru v armádě. Aby naplnila očekávání rodičů, žila dvojí život. Při každé příležitosti se oblékala jako žena, zároveň ale pracovala jako lodivod a velitel ponorky. "Bylo to vyčerpávající. Pořád jsem byla plná úzkostí a čím častěji jsem vycházela ven oblečená jako žena, tím moje úzkost rostla."

John Jeanette se přidala k Norské asociaci pro transsexuály (FTP-N) v roce 1986, ale ke své pohlavní identitě se otevřeně přihlásila až v roce 2010. Opustila armádu a stala se z ní aktivistka pracující pro mnoho různých organizacích na podporu transsexuálů. "Snila jsem o tom, že budu schopná využít skutečnosti, že jsem transsexuál, a prosadím potřebné změny. Ve skutečnosti mi trvalo skoro 61 let, než jsem mohla být sama sebou a žít naplno svůj sen."

John Jeanette je její právně platné jméno, ale přátelé jí říkají Jeanette. Jméno John používá Jeanette na veřejnosti, aby poukázala na diskriminaci transsexuálů, jejichž práva jsou porušována. Ačkoliv změna jména byla relativně snadná, na všech právních dokumentech zůstává uváděna jako "muž" nebo "mužského pohlaví". Jeanettina transsexuální identita tak nemůže zůstat důvěrná.

Norské ministerstvo financí a ministerstvo zdravotnictví Jeanettinu žádost o změnu pohlaví zamítly s odůvodněním, že nepodstoupila proceduru "úplné změny pohlaví", která je v Norsku od poloviny 70. let nezbytná k tomu, aby bylo lidem právně uznáno opačné pohlaví než to, se kterým se narodili. "Mám ráda svou sexualitu a vím, že operace na změnu pohlaví a hormonální léčba jsou velmi náročné, a že mnoho lidí po takovém lékařském zákroku prožívá těžké období. Já to podstoupit nechci."

Vzhledem k tomu, že Jeanettiny doklady uvádí, že je muž, její právo na soukromý život je denně porušováno. "Pamatuji si, jak jsem se jednou odhlašovala na recepci v hotelu, ve kterém jsem pobývala, a muž na recepci zjistil, co jsem zač. Viděl muže oblečeného v ženských šatech. Začal se mi smát přímo do obličeje. Zaplatila jsem a spěchala pryč do auta. Když jsem odjížděla, viděla jsem, jak se na mě přes okno dívají všichni zaměstnanci. Velmi mě to mrzelo a ještě dlouho poté jsem trpěla depresí."

Právní uznání na změnu pohlaví by pro Jeanette znamenalo, "...že by na mě bylo nahlíženo jako na osobu, kterou se cítím být uvnitř. Nikdo by si neměl prožít takové urážlivé příhody. Když musíte strávit celý život snahou být tím, kdo skutečně jste, a přesto jste stále na úřadech a ve všedním životě označován jako muž, nikdy se přes tu část své minulosti nepřenesete."