Pozadí

V prosinci 2015 a v únoru 2016 byly v oblasti Elliniko v Athénách za účelem dočasně ubytovat uprchlíky a migranty založeny tři tábory. Nacházejí se v olympijském hokejovém stadionu (Elliniko I), v příjezdovém terminálu nepoužívaného letiště (Elliniko II) a na olympijském baseballovém hřišti (Elliniko III). 18. dubna v nich bylo v tomto pořadí ubytovaných 469, 483 a 257 uprchlíků a migrantů. Delegace Amnesty International tyto tábory od února 2016 čtyřikrát navštívila.

Většina uprchlíků a migrantů v příjezdovém terminálu a hokejovém stadionu spí v malých kempingových stanech z tenké látky. Na baseballovém hřišti žijí ve větších stanech a jsou vystaveni nepříznivému počasí jako sníh a déšť. V příjezdovém terminálu a hokejovém stadionu v Elliniku se uprchlíci a migranti pokusili vytvořit alespoň minimální soukromí tak, že rozvěsili prostěradla a deky mezi stany. Někdy ale není mezi sousedními stany místo ani na tohle. Humanitární organizace pracující v táborech poskytují uprchlíkům a migrantům v Elliniku nezbytnou humanitární asistenci, ale varují, že tato místa jsou pro ubytování lidí naprosto nevhodná, a že jejich snahy o zlepšení místních podmínek tak mohou přinášet jen omezená zlepšení. Doporučují zajistit nové ubytování, které by odpovídalo potřebám a zranitelnosti osob žijících v Elliniku, poskytovalo větší bezpečí a více soukromí a respektovalo právo na rodinný život v důstojných životních podmínkách.

Kromě rizikových a podprůměrných životních podmínek je pro obyvatele Ellinika hlavním důvodem k obavám nedostatečná bezpečnost v táborech. Chybí tam jakýkoliv efektivní systém kontroly nad tím, kdo má do táborů přístup, přestože je u vchodů do táborů Elliniko I a Elliniko III přítomná policie. Obyvatelé si stěžují, že do táborů může přijít kdokoliv. Mnohé ženy, které mluvily s Amnesty International v březnu 2017, uvedly, že jsou vystavovány neustálému slovnímu obtěžování od mužů, a že to velmi zatěžuje jejich psychické zdraví. Některé řekly, že nechtějí vycházet ze svých stanů – dokonce ani kvůli základním potřebám – aby se vyhnuly podobnému obtěžování. „Naše dcery nemohou chodit [po táboře], nezadaní muži je obtěžují.“ Další zátěží pro psychické zdraví je pro ženy také nejistota a strach z hrozícího vystěhování. Jedna žena sdělila Amnesty International: „Každým dnem jsem více vystresovaná. Bojím se opustit stan. (…) Slyšela jsem, že se budeme přesunovat, ale nevím, co se s námi stane.“

Velké množství obyvatel Ellinika už je v Řecku déle než rok a pravděpodobně zůstanou v zemi i nadále. Kvůli této situaci by jim mělo být nabídnuto ubytování v bytech nebo jiných menších ubytovacích zařízeních místo v táborech, jak je v souladu s doporučením Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), podle kterého by měly být tábory používány jako ubytování pro uprchlíky jen výjimečně a dočasně. Možnosti jako jsou stany a obytné kontejnery by měly být použity pouze v krajním případě a všechno nouzové ubytování musí mít k dispozici adekvátní a oddělená hygienická zařízení pro muže a ženy.

Téměř všichni obyvatelé táborů v Elliniko jsou z Afghánistánu a je možné, že má mnoho z nich skutečný nárok na mezinárodní ochranu. Možnosti Afghánců, jak opustit Řecko a dostat se do jiné země EU, jsou omezené. Nemají totiž nárok účastnit se mechanismu nouzové relokace v rámci EU z roku 2015, který přemisťuje žadatele o azyl z Řecka a Itálie do dalších zemí EU, protože nedosahují průměrné evropské míry uznaných žádostí o mezinárodní ochranu, která je alespoň 75 %. Proto je pro mnohé jediná možnost žádat o azyl v Řecku. Avšak mnoho z nich azylovému systému v Řecku v důsledku dlouhých prodlev už nevěří. Z těchto důvodů se někteří z nich snaží dostat z Řecka nelegálně cestami na západním Balkáně, a to i přes nebezpečnost těchto cest.