UNHCR, http://www.unhcr.org/1951-refugee-convention.html
Ženevská úmluva o uprchlících představuje stěžejní dokument
mezinárodního uprchlického práva. Její text byl sepsán během chaotické situace
po Druhé světové válce, kdy Evropa čelila rozsáhlé a spletité migrační krizi.
Může však být tento dokument užitečný ještě dnes, kdy lidé utíkají z důvodů,
které autorům tohoto textu nebyly známé? Miliony lidí dnes například žádají o
uprchlický status kvůli klimatickým změnám, hladomoru nebo teroristickým
útokům.
Nedávné události také ukazují, že mnohé státy otevřeně
porušují Ženevskou úmluvu. Stačí se podívat na evropské země stavějící ploty proti
migrantům, na zacházení s uprchlíky v řeckých a italských hotspotech či na
dohodu Evropské unie s Tureckem, která je v rozporu s principy Ženevské úmluvy.
Mnozí britští a australští politici si navíc stěžují, že definice “uprchlíka” v
této úmluvě je příliš široká, což pak dává možnost ekonomickým migrantům obejít
běžný imigrační proces. Článek 1A(2) Ženevské úmluvy o uprchlících totiž uvádí,
že uprchlíkem je kdokoliv, kdo se “nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním
z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k
určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů.”
Kritici dále uvádějí, že úmluva dostatečně nedefinuje
povinnosti hostitelských států a chybí jí také jednotný mechanismus vymáhání,
následkem čehož je její text interpretován rozdílně v každém členském státě.
Vysoký komisař OSN pro uprchlíky však přesto nemá v úmyslu tento dokument
měnit. Existují totiž vážné obavy, že by případná reforma vzhledem k aktuálnímu
politickému klimatu spíše zhoršila současnou úroveň právní ochrany.
Reformní projekt Jamese Hathawaye
James Hathaway je přední akademik v oblasti
mezinárodního uprchlického práva, který již několik let bojuje za globální
změnu na poli azylové politiky. Se svým týmem právníků a ekonomů vypracoval v
devadesátých letech nový model, který se nyní snaží prosadit v jednáních s
politiky a lidskoprávními aktivisty. Hathawayův model má zajistit, že ochrana
uprchlíků bude implementována rovnoměrně po celém světě, a to pod dohledem
orgánů OSN. Současná praxe totiž podle Hathawaye nepřináší nic dobrého jak pro
uprchlíky, tak pro státy. Narozdíl od mnohých politiků však Hathaway neviní
Ženevskou úmluvu, ale spíše postoj některých států a OSN, kteří i po šedesáti letech
fungování tohoto režimu nepřišli s novými způsoby ochrany uprchlíků. Je tedy
třeba změnit způsob, jakým se tato úmluva implementuje a nikoliv samotný právní
text.
https://www.michigandaily.com/section/news/lecture-calls-more-awareness-global-refugee-crisis
Hathaway je také velkým zastáncem výše zmíněné definice
“uprchlíka”; domnívá se, že je dobře napsaná a v minulosti se jasně ukázalo, že
je velmi flexibilní. Existuje také řada dalších přínosných ustanovení této
úmluvy, které jsou však dnes velmi často ignorovány. Původní vizí Ženevské
úmluvy bylo zajistit uprchlíkům samostatný život, nezávislý na podpoře hostitelského
státu. Články 17, 18 a 22 například garantují uprchlíkům přístup ke vzdělání,
zaměstnání či právo podnikat. Článek 26 dává uprchlíkům právo na volný pohyb po
celém území hostitelského státu. Realita dnešní doby je však odlišná, jelikož
většina uprchlíků žije v uprchlických táborech pod dohledem OSN, kde jim není
dovoleno postarat se o své vlastní potřeby. Přitom existují studie, které
uvádí, že státy mohou z volného pohybu uprchlíků finančně profitovat.
Proč tedy státy nadále staví uprchlické kempy? Jedná se totiž
o jednoduché a univerzální řešení. Některé země velmi ochotně financují tábory
v cizích zemích, aby se uprchlíci nedostali k jejich vlastním hranicím. Tím by
jim totiž na základě Ženevské úmluvy vznikla povinnost uprchlíky přijmout a ochraňovat
po dobu trvání nebezpečí. Státy také často argumentují bezpečnostními riziky
spojenými s příchodem uprchlíků. Ženevská úmluva přitom jednoznačně umožňuje
vyloučit zločince ze systému uprchlické
ochrany a deportovat je zpátky. V tomto ohledu se Hathaway domnívá, že státy
reálně netrápí bezpečností riziko, ale spíše představa, že budou muset
uprchlíkům poskytnout bezpodmínečnou a nekončící ochranu, což se následně
promítne do státního rozpočtu. Hathaway tedy vypracoval pět bodů, které mají
ukončit stávající “charitativní model” ochrany a umožnit uprchlíkům, aby se
postavili na vlastní nohy. Tato změna by byla ve prospěch uprchlíků i
hostitelských států.
Pět bodů Hathawayovy vize
Prvním bodem Hathawyova modelu je zapojení rozvojových států
do celosvětové diskuze. Je pardoxem, že reforma stávajícího systému je
diskutována v rámci Evropské unie nebo Austrálie, zatímco státy rozvojového
světa, které hostí více než 75% celkového počtu uprchlíků, se do debaty nemohou
zapojit.
Jako druhý bod Hathaway navrhuje, aby se státy naučily
uprchlickým krizím předcházet. Za tímto účelem by byl zřízen celosvětový systém
kvót, vytvořených jednotlivě pro každý stát na základě výše hrubého domácího
produktu či rozlohy obdělávatelné půdy. Každoroční finančí příspěvky do tohoto
systému by sloužily jako pojištění pro případ budoucí krize.
Třetím bodem je myšlenka společné, zároveň však různorodé
ochrany uprchlíků. Jinýmy slovy, každý stát by se podílel na společném systému
ve formě základních příspěvků a nad tento rámec by země poskytovaly jimi
zvolenou formu ochrany. Každý stát je specifický a některé formy ochrany jsou
tak přijatelnější než jiné. Zatímco by některé státy poskytovaly dočasnou
ochranu po dobu nebezpečí, jiné by nabídly trvalou integraci uprchlíků na jejich
území.
Jako čtvrtý bod je navrhován posun od národní k mezinárodní
administraci uprchlického systému. Hathaway prosazuje, aby bylo posuzování
žádostí o azyl prováděno pod mezinárodním dohledem OSN. Tím by se zefektivnil
celý systém a státy by tak ušetřily peníze, které by jinak vydaly za vlastní
nákladné procedury.
http://www.unhcr.org/news/latest/2015/6/55926d646/unhcrs-new-biometrics-system-helps-verify-110000-myanmar-refugees-thailand.html
Pátým a posledním bodem Hathawayova modelu je zavedení
dočasné uprchlické ochrany. Jak sám autor uvádí, uprchlíci mají být chráněni po
dobu trvání nebezpečí; trvalá integrace v rámci hostitelského státu není vždy
možná. Uprchlíci, kteří by se po pěti až sedmi letech pobytu na území
hostitelského státu nemohli vrátit do své země, by získali místo v globálním
přesidlovacím mechanismu. Tento systém by jim umožnil trvalý pobyt v některé z hostitelských
zemí.
Zmeškáme jedinečnou příležítost na změnu?
Kritici těchto reforem uvádějí, že jakékoliv změny budou mít
kvůli současnému negativnímu přístupu veřejnosti jen malý přínos. Nejříve je
tedy nutné změnit názor společnosti, která v uprchlících vidí pouze ekonomické
migranty či bezpečnostní hrozbu. O tom svědčí i nedávný neúspěch evropského
relokačního mechanismu pod dohledem Evropské unie. Ačkoliv mělo být původně
přerozděleno 160 000 uprchlíků, státy převzaly necelých 30% z celkového
počtu. Sám Hathaway má pochyby, jestli se najde politická vůle prosadit jeho
reformu. Pokud by k ničemu nedošlo, zmeškali bychom podle Hathawaye
jedinečnou příležitost něco změnit.
(Zdroj článku: https://www.opendemocracy.net/openglobalrights/james-c-hathaway/global-solution-to-global-refugee-crisis)
