Uplynuly již téměř dva roky od doby, kdy jsem poprvé zavítal
na Mezinárodní evropské fórum Amensty. Tam jsem se při rozhovorech s
představiteli a představitelkami středoevropských sekcí dozvěděl, jak nesmírně
důležité by bylo setkat se, vzájemně se učit a pomáhat si. Dělají to ostatně už
léta různé sekce napříč hnutím, ale zatím zřejmě chyběla vůle či síla podobnou
událost spáchat i v našem regionu. Svět, ve kterém dnes žijeme, se totiž neustále
zrychluje, mění a staví před nás překážky, které těžko zvládneme překonat sami.
Jistě, každý rok se konají dvě velká mezinárodní setkání pro všechny země, v
nichž Amnesty působí, ale málokdy se v debatách – pro ohromnou agendu – dostaneme
k jádru pudla, natož abychom se zabývali specifickými problémy, které sužují
právě náš středoevropský a východoevropský region.
Poněvadž je jednou z našich
velkých priorit být regionálním leadrem ve střední Evropě, rozhodli jsme se
aktivně tuto roli přijmout a zorganizovat setkání středoevropských sekcí pod
veřejně tajným kódovým označením „Čučoriedková hora“, které se
uskutečnilo 13. října 2019 v Českém Těšíně a Cieszyně. Dovolte mi nyní
představit vám vizi, na které jsme toto setkání, ve své podstatě první svého
druhu, postavili (jelikož jsem se na vytváření této vize podílel, budu při
jejím popisu trochu osobnější):
Amnesty International
je geniální organizace. Je geniální, protože její síla, moc a legitimita
pochází od každé členky a každého člena. Je to hnutí lidí, vytvářejících po
celém světě síť, která vytahuje druhé z rozbouřených a nemilosrdných vod
nenávisti.
Na tento fakt se často zapomíná a mě velmi překvapilo, jak
si lidé málo uvědomují, co všechno mohou díky této organizaci (dokonce i v
jejím rámci pro sebe) dokázat, a k jakým pozitivním změnám mohou přispět. Jsem
si téměř jistý, že je tento stav způsoben především tím, jak se označujeme, a
jak o sobě mluvíme. Často si vystačíme s pouhou frází „člen/ka
organizace“, ale to přece není přesný popis stavu věcí. Kdybych měl
rozvést, čím se cítím být, řekl bych:
„Jsem součástí
společenství lidí, kteří vnímají druhého člověka jako člověka, kteří sdílejí
společný náhled na svět, společné hodnoty, principy a pravidla té hry, které se
říká život. Pravidly jsou samozřejmě myšlena lidská práva, bez nichž se tato
hra, které se musíme všichni na světě chtě nechtě alespoň nějakou dobu
účastnit, hrát nedá.“
Možná to všichni vnímáme podobně, ale já se například k
podobnému náhledu na naše společenství musel propracovat. Povedlo se mi to
právě díky mezinárodním setkáním, kde jsem pochopil, že mě s lidmi z celého
světa spojuje neuvěřitelné množství věcí. Já ty lidi vlastně všechny znal, aniž
bych je kdykoliv předtím v životě viděl. Naneštěstí se taková příležitost
naskýtá pouze nejvyšším představitelům a představitelkám Amnesty International,
ostatní mohou podobně důležitá setkání absolvovat maximálně na úrovni své
vlastní sekce. Věřím, že je dnes čas tuto věc změnit. Tu změnu potřebuje
Amnesty, ale potřebujeme jí zejména my, sami pro sebe, všichni.
Letos si připomínáme 30. výročí od roku 1989. Od roku, který
v našich dějinách dělí svobodu od nesvobody, práva od bezpráví a světlo od
stínu. Zcela záměrně jsem nedal do kontrastu se světlem tmu. Černočernou tmu
tehdejšího východního bloku prosvěcovaly jiskry naděje těch, o nichž dnes
mluvíme jako o odbojářích/odbojářkách a disidentkách/disidentech. Nebýt jich,
neviděli bychom si v té tmě ani na špičku nosu. Světlo, do velké míry tvořené
hořícími plamínky na svíčkách s ostnatým drátem, v tehdejším světě přicházelo
hlavně od západu. Toto světlo přinášelo naději, že se jednou snad i my dočkáme
světa svobody, lidských práv a tolerance. Stejně dokázalo také odehnat pocity
zmaru, kdy se zdálo, že je člověk v té ohromné tmě na všechno sám, jenže sám
nikdy ve skutečnosti nebyl. S touto zdánlivě drobnou pomocí
„obyčejných“ lidí žijících v tehdejším svobodném světě, kterým člověk
na druhém konci planety připadal jako člen nebo členka větší, celosvětové
rodiny, a proto ho/ji odmítali opustit, se podařilo disidentům a disidentkám
přinést svobodu i k nám. Dnes tak můžeme i my pomáhat a přinášet naději těm,
kteří ji potřebují.
Co je pro mě na celém tomhle příběhu zásadní, je kapitola,
kterou píšeme dnes. Je totiž v něčem velmi silně podobná té, která měla vést k
něčemu, čemu jsme kdysi naivně říkali Konec dějin. Objevují se v ní totiž tři
stejná témata:
Univerzalita lidských práv,
pocit odpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé a vědomí určitého
společenství, které nás přesahuje.
Přesně na těchto třech tématech jsme postavili i naše
setkání v Českém Těšíně/Cieszyně, které, jak věřím, nebylo poslední a vytvoří
tradici setkávání společenství lidí dobré vůle navazující na úsilí těch, kteří
se nebáli vyjádřit svůj postoj a názor v době, kdy se za takový myšlenkový
pohyb platila vysoká cena. Selháváme-li totiž dnes někde, je to právě v nedostatečně
silném vědomí nás přesahujícího společenství, jehož jsme součástí, poněvadž
jsme do něj byli naším vlastním činěním tak nějak automaticky vrženi. Žádné
společenství se nedá přivést k životu a udržet bez lidského kontaktu,
přátelství, vzájemné podpory a sdílení myšlenek, nápadů a snů, kterým věříme.
Jaká původní tradice nás tedy inspirovala? Proč jsme začali
letos a ne jindy? A proč jsme tomu mezi s sebou neustále říkali „Projekt
Čučoriedková hora“ si můžete přečíst ZDE.
Třebaže nás před samotným odjezdem decimovaly zdravotní
problémy, nakonec se nás sešlo krásných 21 srdcařů a srdcařek z Česka,
Slovenska a Polska. Do tohoto počtu se vměstnalo několik představitelů/ek
správních rad, zástupců/kyň kanceláře, aktivistů/ek, živých knížek, členů/ek a
pár podporovatelů/ek. Tedy lidí napříč hnutím, což z celého setkání udělalo
událost v Amnesty zcela jedinečnou.
Měli jsme celý den pro sebe. Věnovali jsme ho seznámení,
procházkám, debatám o stavu lidských práv v Polsku, Česku a Maďarsku, ale také
neplánované, avšak o to milejší, přednášce o historii Českého Těšína a místní
kavárny AVION stojící hned vedle Mostu Přátelství (hranice mezi Českou
republikou a Polskem). Tu nám přednesla ředitelka Městské knihovny paní Jana
Galášová, které bych chtěl z celého srdce poděkovat, protože speciálně kvůli
naší výpravě kavárnu otevřela i v neděli.
Nakonec jsme představili a podepsali
několik petic, které každá ze sekcí přivezla, abychom se symbolicky zavázali
více na sebe myslet a pomáhat si v době, kdy adjektiva „jisté“ a „samozřejmé“
přestáváme spojovat se slovy jako „svoboda“, „tolerance“ či
„lidská práva“. Z důvodu konání komunálních voleb a vzdálenosti,
kterou by museli během tak krátké doby urazit naši přátelé z maďarské sekce, se
s námi maďarská Amnesty zúčastnila „pouze“ milou zdravicí podporující
naši myšlenku a přející vše dobré. Stejným způsobem, tedy dopisem, nás na
samotný závěr pozdravil i polský novinář, disident a kdysi také vězeň svědomí
Adam Michnik, kterému připojit se k nám pro změnu nedovolil nabitý program
kolem polských parlamentních voleb. Děkuji jim, že si i ve svém plném a
důležitém programu našli čas a zúčastnili se alespoň tímto epistolárním
způsobem.
Věřím, že jsme se na podobném mezinárodním setkání s jasným
poselstvím sounáležitosti a přátelství, ale hlavně v tak pestrém složení obohacujícím
debaty a úměrně zvyšujícím energii, kterou si každý/á z nás odváží zpět domů,
nesešli naposledy, ale položili jsme základy něčeho většího, něčeho, co se
vznáší kolem, a co nás všechny přesahuje.
A jestli se pletu, tak sním svoji Amnesťáckou legitimaci!
Nuže, ale zpět na zem. Čeká nás velmi náročný, ale o to
důležitější podzim plný zajímavých akcí, na kterých lidé v kanceláři intenzivně
pracují, a věřte mi, že se máte na co těšit! Budu-li mluvit za správní radu,
máme naplánováno několik akcí a priorit, o které bychom se s vámi chtěli
podělit a trochu vás i motivovat, abyste se do debat, které se budou pravidelně
konat, zapojili, něco se dozvěděli a zároveň nám svou aktivní názorovou a
expertní špetkou do mlýna pomohli otočit kormidlem právě tím směrem, kterým
budeme nejvíce prospěšní a nápomocní jak lidem po celém světě, tak sobě
navzájem.
Krom tradiční podzimní a zimní agendy, je pro nás v
současnosti zásadní otázka členství v Amnesty, které se budeme věnovat. A
věřím, že se nám podaří představit nový koncept potírající rozdíl mezi
financemi a časem, jenž člověk našemu snažení věnuje, už na příští valné
hromadě (2020). Zároveň přichází čas, který nás tlačí přesně, jasně a
srozumitelně definovat horizont, jemuž vykročíme vstříc nejen na mezinárodní
úrovni. V lednu nás totiž čeká další kolo debat, tentokrát o první verzi nové
strategie 2021+, do které se intenzivně a doufám, že i v co největším počtu,
zapojíme. Sledujte tedy prosím e-mailovou komunikaci, facebookovou skupinu nebo
mi teď hned napište e-mail, že byste se rádi do debat připojili, abyste/abychom
o nic nepřišli.
Piva se správní radou, které jsme vytvořili jako jakési
fórum pro sdílení myšlenek napříč hnutím, budou samozřejmě pokračovat a v
případě zájmu z vaší strany není problém scházet se častěji a přemýšlet,
sdílet, pomáhat si a učit se. Jsme tu jeden/jedna pro druhého/ou. Věřím, že se
nám povede dovést správní radu i pivo také mimo Prahu, což se zatím z časových
důvodů nepodařilo. Moc mě to mrzí. Vězte ale, že pečlivě na své flexibilitě pracujeme!
Jsem velmi rád, že jsme byli pozvaní německou sekcí Amnesty
International jako hlavní řečníci na konferenci koordinátorů/ek skupin, která
se bude konat v listopadu v Hannoveru. Hlavním tématem jejich setkání bude
hledání cest, jak znovu udělat lidská práva sexy a pomoci lidem, aby za svá
práva mohli bojovat sami bez přílišné intervence Amnesty. To vše se děje
zejména díky skvělé práci lidí z kanceláře a vás, ať už pro Amnesty děláte
cokoliv. Nám už stačilo pouze seznámit se s nimi a čekat, kdy si všimnou, jak
parádně tu „makáme“ (velice moderní slovo a prý funguje, tak si ho
vypůjčím :-)).
Jsem nesmírně hrdý na to, že se nám daří být vidět a můžeme
tak pomáhat myšlenkami a nápady druhým. Děkuji vám za to.
Tímto bych se s vámi také zároveň rozloučil a budu se těšit,
až se při nějaké nejbližší příležitost uvidíme. Nezapomeňte, že Amnesty není
to, co děláte, ale to, kým jste!
Děkuji a přeji vám krásný a svobodný podzim.
Petr Benda, předseda Správní rady Amnesty International
Česká republika
petr.benda@amnesty.cz
