Švédský diplomat neohroženě zachraňující budapešťské židy před deportací do vyhlazovacích koncentračních táborů. Člověk, který podle některých odhadů zachránil před hrůzami plynových komor třicet tisíc lidí, podle některých dokonce až sto tisíc. Muž, jenž poté záhadně zmizel v sovětském zajetí, kde pravděpodobně v roce 1947 zahynul. Posmrtně dostal řadu vyznamenání; stal se dokonce po Winstonu Churchillovi druhým držitelem čestného občanství Spojených států.
Psalo se léto 1944 a Německo již zcela očividně prohrávalo válku. V Maďarsku ovládaném generálem Miklósem Horthym, spojencem třetí říše, právě docházelo
k překotným změnám. Horthy se snažil vyjednat příměří se Sověty, kteří stáli na hranicích země, a zachránit tak sebe a svůj režim. Němci si však nemohli dovolit
ztratit svého důležitého spojence, a proto se v zemi už
od jara 1944 aktivně angažovali a podporovali pronacistické skupiny, především tzv. Šípové kříže. Se zahraniční podporou zaváděli maďarští antisemité nové pořádky. Do té doby bylo Maďarsko jediným evropským
spojencem Berlína, který nechával židovskou menšinu
žít v relativním bezpečí. Pak náhle začala rychlá deportace téměř 800 tisíc tamních židů: denně bylo do tábora v Osvětimi odvlečeno kolem 12 tisíc lidí.
Tato situace znepokojovala spojence, k nimž se v té
době dostávaly první zprávy o nelidských podmínkách
v koncentračních táborech. Rada pro válečné uprchlíky, organizace sponzorovaná Američany, oslovila Raoula Wallenberga, švédského obchodníka ze zámožné rodiny, aby se vydal do Budapešti a pomohl zachránit co nejvíce židů před deportací ze země. Wallenberg
souhlasil a byl jmenován členem švédské delegace
v Budapešti.
Švédský Schindler
V té době měl Wallenberg pověst obchodníka, který cestuje po Evropě a není mu „proti srsti“ obchodovat s nacistickým Německem nebo vichystickou Francií. Zároveň se však přátelil s Kalmanem Lauerem, prominentním maďarským židem, který pobýval ve Stockholmu a jehož Wallenberg zastupoval při obchodních
jednáních v Evropě. Byl to právě Lauer, který Raoula
Radě doporučil a – jak se později ukázalo – ve svém
výběru měl šťastnou ruku. Wallenberg byl sice pragmatický obchodník, v tom se podobal jinému později slavnému zachránci židů – Oskaru Schindlerovi, ale
zároveň dobře věděl, co se kolem něho děje. Před válkou pobýval v palestinské Haifě a podle některých historiků se již tehdy potkal s židovskými uprchlíky z Německa a jejich příběhy ho ovlivnily. Wallenberg zároveň vynikal v jednání s lidmi, měl výtečné přesvědčovací schopnosti, byl pracovitý a ctižádostivý.
Úkol, který na něj v Maďarsku čekal, nebyl nijak jednoduchý. V době jeho příjezdu do země v červenci 1944
zde zůstalo už jen něco přes 200 tisíc židů. Jejich osud
stále visel na vlásku, zejména po událostech v říjnu
1944, kdy se k moci dostávají již zmiňované Šípové kříže a metropole se stává místem bezvládí a anarchie.
Židé jsou stříleni po tisících a do města je pozván dokonce jeden z architektů holokaustu Adolf Eichmann.
Síla dokumentu
V té době je Wallenberg již etablovaným delegátem
švédské ambasády a začíná organizovat svůj záchranný plán. Přijde s nápadem, který v dané situaci slaví
úspěch. Zjišťuje totiž, že zdánlivě ničím nezastavitelné a nekontrolovatelné vraždění může být odvráceno
silou prostého úředního dokumentu. Wallenberg navrhuje tzv. schutzpass, neoficiální doklad vydávající se za ochranný pas, který jeho držiteli zajišťuje ochranu
švédské ambasády. Pasy se pak snaží dostat mezi co
nejvíce židů. A skutečně – doklady se švédským emblémem a modrožlutou stuhou budí i v otrlých Němcích
respekt, tím spíš, že začíná být jasné, že válka se blíží ke svému konci a že po ní bude každý osobně zodpovědný za své činy.
Wallenbergovi se rozhodně nedala při jeho působení v Budapešti upřít kuráž a statečnost. Z vyprávění
pamětníků vypadají některé situace jako vystřižené
z akčních filmů. Jeden z jeho řidičů například popsal,
jak Wallenberg zastavil vlak plný židů, kteří byli odváženi do Osvětimi: „Vylezl na střechu vlaku a začal rozdávat ochranné pasy skrz ještě nezapečetěné dveře.
Ignoroval německé rozkazy, aby slezl dolů, a pak na něj
příslušníci Šípových křížů začali střílet a křičet, ať vypadne. To všechno ignoroval a klidně dál rozdával pasy
rukám, které se k němu vztahovaly. Poté, co rozdal poslední pas, přikázal všem, kteří dokument dostali, aby
vystoupili z vlaku a šli s ním do nedaleko přistavených
karavanů ve švédských barvách. Nepamatuji si přesně,
kolik jich bylo, ale zcela jistě zachránil tucty lidí z toho
vlaku. A Němci a Šípové kříže byli tak překvapení, že je
nechali odejít.“
Na večeři s Eichmannem
Působení neohroženého Švéda na sebe strhávalo značnou pozornost a o situaci byli samozřejmě informováni Němci. Je zdokumentováno několik setkání mezi
Adolfem Eichmannem a Raoulem Wallenbergem. Při
jednom z nich, společné večeři u Wallenbergova přítele, Eichmann Švédovi pohrozil, že udělá vše pro to, aby
jej zastavil. „Nehody se stávají, dokonce i neutrálním
diplomatům,“ dodal podle líčení Raoulova kolegy Larse Berga nacistický pohlavár. Jen pár hodin poté bylo
Wallenbergovo auto rozdrceno projíždějícím nákladním vozem. Raoul v něm naštěstí neseděl.
Ani rostoucí ohrožení, kterému byl vystaven, ho však nezastavilo. V Budapešti získal 32 budov, které prohlásil za „extrateritoriální“ stavby pod ochranou Švédského království, vyvěsil na ně švédské vlajky
a před brány umístil fiktivní stráže. Do těchto budov
se mu nakonec podařilo vměstnat kolem 35 tisíc židů.
Ve svém úsilí pochopitelně nebyl sám. S Raoulem spolupracovali jeho kolegové z ambasády Lars Berg, Gote
Carlsson a Per Anger, ale nejen ti. Nápad s vydáváním
ochranných pasů a poskytování úkrytu maďarským židům inspiroval ostatní a ukázal cestu, kterou pak následoval např. švýcarský, portugalský nebo mezinárodní Červený kříž. Celkově se na programu záchrany
židů podílelo asi 350 lidí.
Dvojitý agent?
Přesto mezi nimi Wallenberg vynikal svojí průbojností a až drzou odvahou. Na samém konci války, když se
schylovalo k dobytí Budapešti, shromáždily se německé jednotky a oddíly Šípových křížů kolem židovského ghetta s jasným cílem rozpoutat masakr. Wallenberg se vydal za velitelem Němců a pohrozil, že pokud
rozkaz k útoku na bezbranné civilisty skutečně vydá,
osobně dohlédne na to, aby byl za zločiny proti lidskosti po válce popraven. Vystrašený generál nakonec útok nezahájil. Tímto troufalým činem zachránil Raoul
odhadem až 70 tisíc životů.
Odvaha, s níž švédský diplomat vedl záchranné akce,
možná paradoxně nakonec přispěla k jeho konci. Rada
pro válečné uprchlíky, která stála za Wallenbergovou
misí, měla totiž skrze některé své členy konexe s americkou rozvědkou. O přímém zapojení Wallenberga do
špionážní činnosti se spekuluje a vyloučit jej není možné. Ve válečné Evropě jen velmi málo obchodníků nemělo kontakty s některou tajnou službou a Wallenberg, který čile obchodoval s oběma stranami a který
byl v Budapešti nucen masivně uplácet Němce, pravděpodobně – ať už vědomě nebo nevědomě – do kontaktu s tajnými službami přišel. Každopádně existují indicie, že sovětský špión, který pronikl do Červeného kříže v Budapešti, považoval Wallenbergovy humanitární aktivity za jednoduše nepochopitelné a podezříval ho z toho, že je dvojitým agentem pracujícím jak
pro spojence, tak pro Němce. Boje o město se chýlily
ke konci a Rusové nechtěli mít v osvobozené Budapešti žádné nepohodlné osoby. V lednu 1945 během jednání s představiteli Rudé armády byl Raoul Wallenberg
zadržen a odvezen do Sovětského svazu.
Zmizení
Od té doby jakoby se po něm slehla zem. Další osud
Raoula Wallenberga zůstává dodnes záhadou s mnoha otazníky. Není například jasné, proč švédská vláda
nijak výrazně neusilovala o vydání svého občana nebo
proč Sověti tak dlouho Wallenbergův osud tajili. I přesto, že až do 80. let přicházely z nejrůznějších zdrojů
zprávy o tom, že byl Raoul spatřen v některém ze sovětských žalářů, oficiální sovětské stanovisko platné
dodnes tvrdí, že Wallenberg zemřel 17. července 1947
v moskevském vězení na srdeční příhodu. Bylo mu
pouhých 34 let.
O jeho osudu se historici nedozvěděli více ani po rozpadu Sovětského svazu a částečném otevření ruských
archivů. Klíčové dokumenty zůstávají totiž nadále pod
zámkem. Nad smrtí Raoula Wallenberga tak budeme
muset nechat viset otazník, ale nad jeho životem však už
dnes udělejme pořádný vykřičník. Zaslouží si to!
Autor textu: Jakub Čejchan
