SADEQA A JEJÍ
RODINA
Sadeqa je matkou tří dětí. Společně se svým mužem
a dětmi byla deportována z Norska do Afghanistánu v roce 2016. Výzkumníkům
popsala, jak v roce 2015, tedy předtím než rodina uprchla do Norska, unesli
jejího manžela Hadiho kvůli jeho práci. Rodina za návrat zaplatila výkupné.
Podle Sadeqi ho únosci zbili tak, že nemohl 4 dny mluvit. „Svázali mu ruce
a nohy. Byl poraněný od hlavy až k patě a strašně se třásl.” Rodina se velmi
obávala převézt Hadiho do nemocnice, a tak požádala lékaře o domácí ošetření.
Když se zotavil, Sadeqa s manželem a dalšími rodinnými příslušníky, včetně
novorozence, uprchla ze země. Do Evropy se dostali až za několik měsíců. Byla
to velmi náročná cesta. Její nejmladší syn dokonce v jednu chvíli upadl kvůli
chladu do bezvědomí. Jakmile se dostali do Norska, zažádali o mezinárodní
ochranu. Jejich žádost o azyl ale byla z neznámých důvodů zamítnuta. Sadeqa prý
nikdy neviděla písemnou kopii negativního vyjádření.
Po zamítnutí žádosti o azyl nabídly norské úřady
rodině dvě možnosti: buď je po skončení zadržovací doby přinutí vrátit se do
Afghanistánu, nebo rodina návrat přijme a dostane přibližně 10 700 euro,
čímž se vyhne zadržení. Sadeqa Amnesty International řekla: „Tak jsme
souhlasili, že se vrátíme, a začneme znovu od začátku – neměli jsme jinou
možnost.”
Poté, co byla rodina v polovině roku 2016
deportována, si Hadi našel novou práci a snažil se nijak nevyčnívat. Několik
měsíců po návratu ale zmizel. Po pár dnech Sadeqě zavolali, že byl její manžel
zavražděn. Je přesvědčena, že zatím stojí stejní lidé, kteří jej předtím
unesli. Amnesty International viděla kopii úmrtního listu Hadiho i policejní
dokumenty o výslechu podezřelého. Přestože výzkumníci AI nemohou potvrdit
jejich pravost, v případě, že nejsou zfalšované, slouží jako velmi
přesvědčivý důkaz o Hadiho vraždě.
Když Sadeqa telefonovala z
Kábulu s výzkumníky AI, plakala a řekla: „Všechno, co jsme řekli, byla pravda,
ale Norsko nám nevěřilo. Kdyby nás přijalo, můj manžel by byl dnes naživu.”
Dodala, že zbytek její rodiny je uvězněn v jejich domě. „Tak moc se bojím, že
své děti nemohu ani vzít k hrobu jejich otce.”
© Amnesty International
AZAD
Výzkumníci
Amnesty International potkali 23letého Azada v Kábulu v květnu roku 2017, jen
pár dnů poté, co byl deportován z Nizozemska. Je gay a má velmi blízký vztah s
člověkem, který pracuje v mezinárodních vojenských jednotkách. UNHCR považuje
obě skutečnosti za možnou příčinu k pronásledování.
Azad řekl, že on a jeho rodina uprchli z
Afghanistánu do Íránu počátkem nového tisíciletí poté, co Taliban zavraždil
jeho otce. Od té chvíle se mu život převrátil vzhůru nohama. Vyrostl v Íránu,
ale rodina nikdy nezískala legální status. Děti tedy nemohly chodit do školy.
Ze zoufalství se Azadova rodina pokusila v roce 2011 dostat do Evropy. Na cestě
z Turecka do Řecka mu zemřela matka. S pláčem řekl: „Jenom bych chtěl vidět
hrob své matky.”
Azadovi a jeho bratrovi se nakonec podařilo dostat
se do Nizozemska, kde žili asi šest let. Z neznámých důvodů byla žádost o
azyl bratrovi schválena, Azadovi ale nikoli. Řekl, že se tak bál deportace, že
se pokusil podřezat si hrdlo rozbitým sklem. Nebylo ale dost ostré, proto se ho
pokusil spolknout. V té době byl v detenčním zařízení a nizozemští úředníci ho
zastavili. Azad ukázal výzkumníkům AI jizvu
na pravé straně krku a poranění v ústech. V květnu roku 2017 byl poslán do
Afghanistánu. Amnesty International v Kábulu popsal, jak se snažil skrývat
svoji sexuální orientaci: „Tady se snažím být mužem. Přivádí mě to
k šílenství.V noci se hodně bojím
– opravdu mám strach.” Ještě nikdy nebyl v Kábulu, a tak ve městě nikoho nezná.
Když se s ním Amnesty International setkala, neměl ponětí, co bude dělat nebo
kam půjde.
© Amnesty International
SADI
Sadi je 24 letý muž, který se do Afghanistánu
vrátil ze Švédska v březnu roku 2017. Výzkumníci z Amnesty International s
ním mluvili v Kábulu v květnu 2017. Sadi konvertoval ke křesťanství a
prostřednictvím sociálních médií kritizoval islám. Tvrdil, že jeho fotografie
kolovaly v celém Afghanistánu včetně Kábulu, a také v jeho rodném městě.
Výzkumníkům sdělil: „Moc se bojím, že mě někdo pozná a zabije.” UNHCR uvádí, že
křesťanům a těm, kteří konvertovali, hrozí v Afghanistánu pronásledování.
Sadi
oficiálně “souhlasil” se svým návratem do Afghanistánu. „Když jsem byl v centru
pro deportace, přinesli mi k podpisu papír. Řekli mi, že když ho podepíšu, dají
mi nějakou hotovost a ubytování. Lidé, kteří nám papír přinesli, nám
řekli: „Tak jako tak vás budeme deportovat, ať už to podepíšete, nebo ne. Ale
když to podepíšete, dostanete nějakou podporu, když nepodepíšete, nedostanete
nic.” Ve skutečnosti se ale v žádném případě nejednalo o dobrovolnost.
Sadi se v Afganistánu bojí o svůj život a řekl, že se vrátí zpátky do Evropy.
Zdroj: https://www.amnesty.org/en/documents/asa11/6866/2017/en/
Výzkumná zpráva v češtině k dispozici zde.
