Vladimír se narodil v Praze se
šedým zákalem. Při operaci, která bývá poměrně běžná, došlo ke komplikaci a on
přišel o zrak úplně. „Pak jsem si prošel experimentální medicínou, kdy mám
dodnes hadičky z oka do hlavy, takovou stavbu v hlavě,” líčí. Co se tehdy při
první operaci stalo, netuší. Dokumentace se podle něj ztratila. Dnes
vnímá světlo, barvy a slabé obrysy.
EVŽEN A KAREL
Vladimírova rodina se brzy po jeho narození
přestěhovala na venkov na Vysočinu. Rané dětství pak pro něj bylo těžké. „Už
odmalička jsem hodně sociální, pořád jsem si chtěl s dětmi povídat a hrát. A
kolikrát, když jsme přišli na pískoviště, nějaká maminka vzala druhé dítě a
odtáhla ho pryč. Že si se mnou nebude hrát, protože jsem nemocný.” Podle něj má
totiž dodnes řada lidí spojenou zrakovou vadu s mentálním postižením. „Hodně
jsem se tehdy nabrečel.” Vyrůstal proto mezi spoustou hraček a s několika
imaginárními kamarády, s nimiž si hrál a povídal. „Měl jsem Karla a Evžena.
Karel mi vždycky schovával hračky. Když se mi třeba zakutálel míč, tak jsem to
hodil na něj.” Nevzali ho ani do místní školky, rodiče ho proto museli vozit do
té vzdálenější. Tam už si kamarády našel a vzpomíná si, že mu vrstevníci
pomáhali, co to šlo.
Později, když už, jak Vladimír říká, Evžen s Karlem
nebyli, si začal hledat kamarády na internetu, na tehdy populárních chatech.
Protože prošel klasickými školami, byl nucen se naučit psát všemi deseti,
užívat počítač a internet pro něj proto nebyl problém. Naučil se klávesové
zkratky, které mu práci na počítači bez speciálního softwaru pro nevidomé
umožnily.
DOPIS
Vladimír nastoupil oproti zvyklostem na běžnou
základní školu. Tehdy ještě nechodil se slepeckou holí, do všeho proto narážel.
„Neustále jsem bloudil po chodbách, samá boule,” směje se. V té době na tom byl
jeho zrak o trochu lépe, proto se ještě učil v první třídě psát. Měl k
dispozici obří lupu, která mu písmenko zvětšila na maximum a on se pak snažil
znak obkreslit a tím se jeho tvar naučit. Poznámky si tehdy dělal Braillovým
písmem. To se naučil ještě před nástupem do první třídy. Byla to podle jeho
slov podmínka jeho přijetí. Škola pak vyčlenila starší školní zaměstnankyni
před důchodem a ta se ve svém volnu písmo naučila. Později Vladimírovo zapsané
Braillovo písmo přepisovala do klasického písma pro učitele. Například domácí
úkoly, prověrky a podobně.
Hlavní roli v jeho rozvoji sehráli rodiče. Braillovo písmo
se snažila naučit i jeho matka, nikdy se jí to ale nepovedlo. „Když jsem pak v
devíti letech odjel na tábor pro nevidomá děcka, přišel mi dopis. Byl jsem
nadšený, že mi vůbec nějaký přišel. Byl od mámy, která se ho snažila naučit
podle tabulky. Ale vůbec se tomu nedalo rozumět, přečetl jsem jen ahoj a ty
další stránky jsem vůbec netušil,” směje se. „Byl jsem tak zklamaný, že si
nemůžu přečíst, co mi rodiče píšou.”
PLAV!
V nové škole mu byla přidělena
asistentka, která mu připravila různé pomůcky, půl roku se mu intenzivně věnovala
a pak se vzdálila. „Jsem jí za to neuvěřitelně vděčný. Dala mi jistotu, že
zvládnu studovat sám,” oceňuje její přístup. Byl nucen také interagovat se
spolužáky a učiteli, ne skrz „pomocníka“. Někteří totiž podle něj dětem ulevují
až příliš a v dobré víře za ně dělají téměř vše. Vladimír se stal náhle
plnohodnotným členem třídního kolektivu.
BEZ ASISTENTA
Sebevědomí mu narostlo natolik, že se rozhodl jít
studovat střední školu bez asistenta. Byla to jeho podmínka. Čtyři z pěti škol,
které si vybral, ho proto nepřijaly. Jen jedna byla pro – Škola ekonomiky a
cestovního ruchu v Jihlavě. A ředitel chtěl tehdy namísto rodičů mluvit přímo s
ním, aby mu vysvětlil, proč asistenci coby nevidomý student odmítá.
Vladimír si pak dělal zápisky na notebooku a takto komunikoval
i s učiteli. Polevit ve svém odhodlání obejít se bez asistence musel ale v
matematice. Do té doby se jí totiž učil tak, že si vše prostě zapamatoval.
„Dělení dvojciferných čísel ještě šlo, ale jak přišly algoritmy, tangenty a
cosiny, už to fakt možné nebylo. Polevil jsem tedy v tom, že to budu dělat
na pichtově psacím stroji, na němž se
píše Braillovo písmo.” Měl tedy na matematice asistentku, která jím psané
Braillovo písmo přepisovala pro učitele do klasického. V ostatních předmětech bojoval, jak
říká, sám.
Vladimír říká, že se na prvním stupni základní školy nic
moc nenaučil. „A tak přišlo po čtvrté třídě radikální řešení.” Rodiče ho
přeřadili na internátní slepeckou školu Jaroslava Ježka do Prahy. „Tam jsem se
naučil vše, včetně úklidu, vaření, povlékání peřin, ale i orientaci po Praze.”
Po třech letech se ale rozhodl odejít zpět na klasickou základku. „Mají tam
speciální vzdělávací plán a vše mi přišlo pomalejší. A já měl v hlavě, že chci
jít na klasický gympl, a tak jsem se v osmé třídě vrátil na základku, ale do
jiné školy než před tím.”
„Bylo to nejlepší období mého života,” hodnotí čas
strávený na střední škole. Bydlel v Jihlavě na internátu, kde zůstávaly i
desítky dalších vrstevníků a on si s velkou částí z nich rozuměl. „Nikdy jsem
nebyl šikanovaný, naopak mě vždy přijali. Dodnes jsem s většinou v kontaktu a
píšeme si,” říká. Mezi premianty ale nepatřil. Podle něj hlavně proto, že se
téměř vůbec neučil, dokázal procházet s průměrnými známkami bez přípravy.
Včetně maturity.
PILOTNÍ PROJEKT VLADIMÍR
„Prošel jsem si geniálním inkluzivním vzděláváním. Tak, jak by mělo fungovat. Myslím,
že jsem jedním z úspěšných pilotních projektů,” říká Vladimír a dodává, že měl
vždy štěstí na lidi. Od spolužáků přes pedagogy po vedení školy. Právě díky
jejich otevřenosti se mu podařilo běžným vzděláváním projít a zároveň být
součástí kolektivu i aktivit. „Všem z nich vděčím za to, jaký jsem a co ze mě
dnes je.”
Vladimír si všímá, že inkluze je ve společnosti
vnímána jako sprosté slovo. Podle něj by dítě na vzdělávání v běžném proudu mít
šanci mělo. Současně se domnívá, že ne všichni rodiče dětí s hendikepy si
připouštějí, že jejich potomek na takové vzdělávání mít nemusí. „Pokud je
například středně nebo těžce mentálně postižené dítě s ADHD a k tomu při hodině
kontinuálně vyrušuje, tak je to komplikované jak pro spolužáky, tak pro
učitele,” připouští. „Problémem s veřejným míněním je, že lidé inkluzi vnímají
tak, že najednou budou všichni začleněni do běžných škol. A bojí se toho.
Netuší, že to takto probíhat nemá,” říká a dodává, že setkávání s odlišnými
lidmi, včetně těch s hendikepy, je prospěšné pro celou společnost. Děti takoví
spolužáci připraví na běžný život, kde budou lidi s různými druhy postižením
přirozeně potkávat.
Podle něj se mluví zejména o těch situacích, které se
nevyvíjejí pozitivně. O těch mnohých, které se daří, se pak neví téměř vůbec,
což vnímá jako problém. Klíčová je role asistenta, který by podle něj měl
dítěti pomoci, ale neměl by fungovat jako ten, kdo za něj bude dělat veškeré
úkoly. V danou chvíli mu totiž sice v dobré víře pomůže, z dlouhodobého
hlediska mu může uškodit. „Kdo mu bude pomáhat, až jeho rodiče zemřou?”
HLEDÁNÍ SE
Po střední škole Vladimír zkusil na rok studium na
vyšší odborné škole sociální Jabok v Praze. Dodnes těží z praxí, které mu škola
umožnila. „V tom jsou vošky lepší, jsou na rozdíl od vysokých škol mnohem
praktičtější.” On pak nejvíce vzpomíná na týdenní praxi ve výchovném ústavu.
Vladimír se školou však podle svých slov po roce skončil kvůli uvědomění, že se
ho příběhy lidí, kterým by měl v budoucnu pomáhat, dotýkají víc, než by měly.
Potvrdil si to při praxi v dětském domově. A došel k tomu, že bude pro všechny
lepší, když v sociální oblasti dělat nebude.
Pustil se pak proto do studia romistiky na FFUK v Praze a
i tam se rozhodl po jednom semestru nepokračovat. Studium to bylo sice
zajímavé, ale obával se možností uplatnění. „Musel jsem se upřímně sám sebe
zeptat: Najdu práci jako slepý romista?” Nyní se chystá na studium práv. Věří,
že jde o oblast, ve které by se mohl uplatnit i coby nevidomý. Současně ho
zajímají především lidská práva a jejich ochrana.
KOMEDIE V ULICÍCH
Vladimír rád cestuje a poznává nová místa. S lidmi na
ulici pak má z většiny dobré zkušenosti, jsou podle něj ochotní pomáhat. A
protože nebyli donedávna díky minulému režimu potkávat lidi s hendikepem
zvyklí, nastávají občas komické situace. „Jednou jsem došel na křižovatku před
přechod a chtěl jsem kolem něj zahnout doleva. Najednou ale cítím, jak mě někdo
chytí za loket a táhne mě přes ten přechod na druhou stranu. A říká: ‚Tak a
jste tady!’ Tak jsem se otočil zase čelem k přechodu a šel zpátky. On na mě
zíral a volal: ‚Kam jdete? Vždyť jste chtěl sem!’ A já odvětil, že nechtěl, ale
nedal mi vůbec šanci mu to říct,” směje se. Muži i tak poděkoval, protože podle
něj je důležité ocenit, že lidé pomoci chtějí. „Dělají to v dobré víře.”
Co ale Vladimíra rozčiluje, je přístup, kdy mu lidé na
základě jeho hendikepu automaticky tykají. Předpokládají podle něj, že je
mentálně postižený. „Jeden pán se mě jednou zeptal: ‚Chceš pomoct?’, tak jsem
mu odpověděl: ‚Děkuju, nechci, jsi ale moc hodnej.’ A on se na mě obořil, co mu mám co
tykat. Vysvětlil jsem mu tedy, že mi tykat začal on, tak jsem myslel, že si
tykáme.”
SVATÁ ÚSTAVA
Už několik let Vladimír působí jako dobrovolník
Amnesty International. Nejprve objížděl školy coby živá kniha, nyní pomáhá i s
dalšími aktivitami. „Proč? Jsou pro mě dva dokumenty, které jsou svaté. Ústava
a Listina základních práv a svobod,” říká rozhodně. Je ambasadorem Rekonstrukce
státu a také Strukturovaného dialogu s mládeží, kde bude realizovat projekt
zaměřený na vnitřní migraci a deurbanizaci venkova. Domnívá se totiž, že lidé
by měli být občansky aktivní. Ne jen sedět doma a stěžovat si. Proto se i on
sám snaží dělat maximum pro to, aby nebyla společnost v této oblasti laxní.
Přestože působí v mnoha organizacích, nedaří se mu
dlouhodobě kvůli svému hendikepu najít stabilní zaměstnání. „Jsem už devět
měsíců bez práce a objel jsem už dvanáct pohovorů.” Většinou to podle něj
krachne na tom, že nevidí. Přiznává, že mu vlastní nezaměstnanost navozuje
stavy úzkosti. Stojí za tím podle něj předsudky a neznalost. Lidé nemají se
zaměstnáváním nevidomých zkušeností, obávají se proto, že je to nepřekonatelná
překážka. „Chybí osvěta. Lidé nevědí, že se speciálními pomůckami dokážu
fungovat běžně.”
Když se Vladimíra ptám, čeho by rád dosáhl v budoucnu, odpovídá pohotově, že by
jednoduše rád dělal svět lepším. „Říká se, že lidé bývají zaslepeni nenávistí.
Já jsem v určitou dobu neviděl vůbec nic. Jen bílo. Hustou mlhu. A čeho já se
dnes bojím, je mlha nenávisti,” uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek a archiv Vladimíra
Bodiše
Zdroj: HateFree
