Jako problémové dítě s ADHD jsem byl postrachem doma i ve škole, říká lektor a terapeut Julius Bittmann

Foto: eduzin.cz

„Po čtvrt hodině, co jsem byl ve škole, už byl první konflikt,“ říká Julius Bittmann. V tomto rozhovoru se rozpomíná, jaké to bylo být problémovým dítětem. Dětem, jako byl on sám, teď pomáhá: „Je to těžké pro ně i pro okolí. My tomu říkáme cesta kříže. Nechci, aby to vyznělo jen tak, že jsou to pouze chudáčci, oběti učitelů a systému. Mohou být nesnesitelní, ale jak jsem řekl, nejsou zlí. A velmi trpí tím, že si rychle zničí vztahy a pozici ve třídě, a to se s nimi pak roky táhne.“

Držíme palce svobodě

Amnesty představila o svátečním víkendu své pomníky svobody. Objevte je s námi i teď!

Jak křik a pláč změnit v porozumění. Školka vede autisty do běžného života

V českých školách je přes pět tisíc dětí s poruchami autistického spektra. Mateřinky pravidelně navštěvuje více než jedenáct set z nich. Potřebují speciální plány, péči, zázemí i učitelky. Zařízení existuje několik, stejně jako metod péče. Jedna z variant je ABA terapie, jejíž prvky praktikuje jediná školka u nás – v Cerhenicích.

Máme pověst školy, která si poradí s každým dítětem. Chodím do práce rád a dbám na spokojenost učitelů, říká ředitel

© Soukromý archiv

„Neříkám, že to je jednoduché, je to složité, ale mám na co navázat. Integrace na této škole začala už dávno před mým příchodem na pozici ředitele. Ty děti nepřišly najednou skokově odnikud…“ S ředitelem základní školy v Čelákovicích Jiřím Kyliánkem o jeho škole a inkluzi. „Vždy jsem byl zastáncem toho, že sám do práce musím chodit rád. A když jsem spokojený já, dělám spokojené i jiné lidi, učitele i rodiče, a jejich spokojenost zase působí dobře na mě. Je to takový koloběh,“ říká.

Zažil jsem geniální inkluzi, říká nevidomý Vladimír. Vychodil základku i střední, rád by na práva

© Private

Třiadvacetiletý Vladimír Bodiš je prakticky nevidomý. Věnuje se pestré škále občanských aktivit, ke kterým ho vedl jeho strýc, romský aktivista František Lacko. „Na střední jsem se zajímal jen sám o sebe. Něco jako lidská práva mě nezajímalo,” přiznává. Jeho strýc ho v té době začal brávat do sociálně vyloučených lokalit, aby to poznal na vlastní kůži a aby si udělal obrázek sám. „Člověk bez názoru totiž nemá co říct. I když je ten názor hloupý, je to pořád lepší, než když si nemyslí nic, anebo pouze tlumočí názor cizí.”

Nikdo se nechová pořád špatně. U problematických dětí je třeba oceňovat i malé pokroky, jinak se zatvrdí, říká psycholog David Čáp

„Inkluze přinesla nějaká negativa – hlavně administrativní zátěž – ale žádné nebezpečné děti do škol nepřivedla,“ tvrdí psycholog David Čáp z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je podle něj naivní očekávat, že se dítě polepší kritikou, tresty, křikem a nadávkami. „Zejména děti s problematickým chováním je třeba chválit za každou snahu, každé zlepšení. Navíc, když někoho kritizuji, říkám mu sice, co dělá špatně, ale už mu neříkám, jak to má dělat líp.“