OVDOVĚLÁ ŽENA S HENDIKEPEM BOJUJE ZA DŮSTOJNÝ ŽIVOT OSTATNÍCH

„Já jsem Gulzar. Přijde mi normální, že se nestydím za svůj hendikep a motivuju i ostatní lidi s tělesným postižením, aby se nebáli požadovat podmínky pro důstojnou práci a život. Ne každý to ale u nás v Kyrgyzstánu chápe a podporuje…”

Gulzar Dujšenová v roce 2002 ochrnula na dolní část těla kvůli dopravní nehodě způsobené opilým řidičem. Rok na to nečekaně zemřel její manžel, a tak se rázem stala jedinou opatrovnicí svých dvou malých dětí. Nikdy to ale nevzdala. Začala se setkávat s dalšími lidmi se zdravotním postižením, kteří pořádali akce v hlavním městě Biškeku.

Uvědomili si, že se musí každý den potýkat s bariérami v zaměstnáních, dopravě, pořád někoho žádat o pomoc, snášet neochotu zdravotního personálu při běžných vyšetřeních – zkrátka často vysilující a trapné situace.

Gulzar se to snaží změnit tak, aby se lidé s hendikepem aspoň postupně dočkali rovnoprávnosti a nezávislosti: Setkává se se státními úředníky, organizuje školení pro řidiče autobusů nebo pořádá různé akce prostřednictvím sociálních sítí. Sama ale stále řeší ty nejzákladnější problémy – třeba překážky na cestě ke svým vchodovým dveřím. Ale hlavně každý den čelí diskriminaci ve společnosti, kde se od žen neočekává, že budou vystupovat se svými názory a lidé se zdravotním postižením jsou označováni za „invalidy.“

Ženy a dívky v Kyrgyzstánu stále čelí diskriminaci – kvůli pohlaví obecně, navíc když žijí s nějakým hendikepem. Na jejich stav se často nahlíží jako na nemoc.

„Nejdůležitější je přístup obyčejných lidí. Když uvidí, jak se lidé s postižením snaží třeba běžně pracovat a být tak nezávislí na cizí pomoci, pohled se změní a tím se změní i podmínky,” věří dál odhodlaná Gulzar. Změnit přístup ale musí i stát – podpořit Gulzar a její boj za změnu.