Téma možnosti / vhodnosti / bezpečnosti přijímání
dětí a mladistvých z uprchlických táborů je stále živé, proto k němu odborníci z řad nevládek jako Amnesty, OPU, Diakonie, Člověk v tísni,
PLNU atd. dali dohromady sadu ZÁKLADNÍCH OTÁZEK A ODPOVĚDÍ.
Jakou perspektivu mají děti v uprchlických
táborech?
Uprchlické tábory v Řecku
jsou zoufale přetížené. Jejich kapacita je více než pětinásobně překročena a
obyvatelům chybí i nejzákladnější životní potřeby. Navíc je v táborech velmi
nebezpečno hlavně pro ženy a děti. Čekání na vyřízení žádosti o azyl přitom
může trvat i několik let.
Šancí pro
nejzranitelnější skupiny jsou tzv. relokace – přemístění do jiné země EU.
Momentálně nabízejí některé evropské státy nový domov pro přibližně 1600
nezletilých bez doprovodu. Iniciativa je dobrovolná a rozhodují o ní vlády
jednotlivých zemí. Evropská komise celý proces koordinuje a dohlíží na jeho
řádný průběh. Na realizaci relokací se významně podílejí mezinárodní a nevládní
neziskové organizace.
Jakou zkušenost má česká republika s přijímáním
uprchlíků?
Česká republika převzala
v minulosti do péče mnoho desítek žadatelů o azyl z Kuby, Uzbekistánu nebo
Barmy. Každoročně u nás o azyl žádá zhruba 1500 lidí, zejména z Ukrajiny a
dalších postsovětských zemí. Uspěje přibližně desetina z nich. V rámci
přesídlovacího programu ze třetích zemí převzala Česká republika v letech
2015-2018 celkem 52 žadatelů o azyl. Celkem 12 žadatelů bylo relokováno z Řecka
v rámci evropského nouzového relokačního mechanismu (více zde).
Dospělí a rodiny s dětmi
jsou po příchodu do Česka zařazení do státního integračního programu a čeká je
šestiměsíční pobyt v integračních azylových střediscích. Poté se stěhují do obcí,
které se dobrovolně nabídly, že jim zajistí ubytování a budou se podílet na
jejich integraci. Se začleňováním uprchlíků do českého prostředí pomáhají také
nevládní organizace. Česká zkušenost s uprchlíky je zatím dobrá a ukazuje, že
relokační programy mohou v praxi dobře fungovat.
O kolik dětí z uprchlických táborů by se Česká
republika dokázala postarat?
ČR je bohatá země s
velkým lidským kapitálem. Prostředky na péči o uprchlíky lze navíc čerpat také
z evropských fondů. Nezaopatřených dětí bychom teoreticky zvládli přijmout
klidně několik stovek (srovnatelně velké a movité Portugalsko dnes nabízí
zázemí pro 500 nezletilých). Současný systém je však nastavený spíše na desítky
dětí ročně a ideální by bylo, kdyby přicházely postupně, například ve
skupinkách po osmi.
Po příjezdu by děti mohly
strávit několik týdnů ve státním Zařízení pro děti cizince a po úvodní
diagnostice, zdravotní prohlídce a nutných úkonech v azylovém řízení by mohly
přejít do hostitelských nebo pěstounských rodin. Alternativně se v zahraničí
osvědčuje také model bydlení v malých skupinách (bytech) s nepřetržitým
dohledem sociálního pracovníka. Samozřejmostí v obou případech je podpora odborníků
z Orgánu sociálně právní ochrany dětí a nevládních organizací, zejména
Organizace pro pomoc uprchlíkům či Dobrá rodina.
Jaká je šance, že se děti z odlišných kultur dobře
integrují v České republice?
Cizinci z často velmi
vzdálených a exotických zemí k nám přicházejí posledních 31 let. Někteří jako
uprchlíci, ale většina jako pracovníci českých firem, podnikatelé, učitelé,
studenti nebo partneři a partnerky českých občanů. Žádné problémy s nimi v
souvislosti s jejich odlišným etnickým nebo kulturním původem nemáme. Naopak,
jsou pro ČR přínosem. Harmonickému soužití Čechů s cizinci napomáhají
integrační opatření – výuka češtiny, orientace v českém prostředí, sociální a
právní poradenství, veřejná osvěta aj.
Že kulturní odlišnost
není na překážku sounáležitosti s českým prostředím, ukázala nedávno třeba
aktivita vietnamských dobrovolníků během covidové krize. A někdejší cizinci se
objevují i mezi volenými zástupci českých občanů, například v místních
samosprávách nebo v parlamentu.
Pro děti z uprchlických
táborů by byla důležitá pomoc odborníků, ale také podpora občanské společnosti
– hlavně neziskových organizací a hostitelských nebo pěstounských rodin.
Proč je v uprchlických táborech tolik náctiletých
chlapců a co od nich můžeme čekat?
Většinu dětských
uprchlíků bez rodičů tvoří chlapci ve věku 14-17 let. Nejčastěji přicházejí ze
zemí, kde probíhají války a nepřehledné konflikty, jako je Afghánistán a Sýrie,
a kde bojující strany verbují odrůstající chlapce do svých řad. Rodiny, které
chtějí své syny před takovým osudem uchránit, se proto finančně skládají, aby
chlapcům umožnili útěk za hranice. Dívkám hrozí menší nebezpečí doma, ale o to
větší na cestě, která je plná nástrah a násilí.
U nás děti/dospívající v
15-16 letech teprve opouštějí základní školu a před sebou mají celou přípravu
na profesní život. Toto období je navíc považované za kritické, protože se
formuje osobnost člověka a jeho vztah ke společnosti. V uprchlických táborech
stráví stejně staří chlapci a dívky hodiny ve frontách na jídlo a na vodu, ve
strachu z násilností. A protože vyřízení azylových žádostí může trvat i několik
let, je jejich naděje na vyučení nebo studium a na normální život v nedohlednu.
Jakou máme záruku, že by s dětmi z uprchlických
táborů nenastaly problémy?
Žádnou takovou záruku
nemáme, ale zato máme jistotu, že když před jejich utrpením zavřeme oči, tak
nezmizí, ale bude se dál šířit. Každý jednotlivec, pro kterého se podaří
zajistit normální budoucnost, je cenný a může přispět k řešení problémů, místo
aby je zvětšoval.
To, co sobě i dětem z
táborů nabízíme, je naděje.
Co můžu pro lidi na útěku udělat já?
Na světě je přes 70
milionů lidí, kteří museli z různých důvodů opustit své domovy. Nikdo nemůže
vyřešit všechny příčiny nucené migrace a pomoci všem. Ale každý může pomoct
alespoň někde nebo někomu.
V poslední době se upírá
hlavní pozornost na uprchlické tábory v Řecku, ale prostřednictvím sbírek organizací,
jako je Člověk v tísni, Diakonie, Adra a dalších je možné pomáhat i na dalších
místech na světě. Zcela konkrétním 144 nezaopatřeným dětem v Řecku je určena
sbírka Pomoc dětem na útěku.
Pokud se domníváte, že
Česká republika by měla nejzranitelnější skupiny z uprchlických táborů přijímat
a postarat se o ně, můžete se zapojit například do kampaně Vzkazy ministrovi
nebo k různým dalším petičním iniciativám.
Velmi důležité také je
nebát se a dávat najevo soucit a dobrou vůli v každodenních konverzacích s
lidmi kolem sebe!
