V médiích se můžeme dočíst, že ve třídách narůstá
počet dětí s poruchami chování. Co to vůbec jsou, ty poruchy chování?
Pod pojem „poruchy chování“ se v dnešní době schová kde co, někdy třeba
jen to, že se dítě chová způsobem, který mi není příjemný. Každopádně,
kdybychom se měli bavit o skutečných poruchách chování, tak velká skupina má
organický základ a nasedá na nějaký zdravotní problém, jako je například
porucha autistického spektra, kdy děti špatně vyhodnocují podněty a jsou
k nim extrémně citlivé, nebo různé poruchy pozornosti, které jsou spojeny
s impulzivitou. Druhý typ poruch jsou spíš scénáře chování dítěte.
V takových chvílích je třeba vyhodnotit zisky a ztráty dítěte. Když bude
dítě narušovat výuku a pro ostatní tak bude hrdinou, je jasné, že s tímto
chováním jen tak nepřestane. Scénáře se hrají pro diváky.
Přibývá tedy podle vás poruch chování ve školách?
Těžko říct. Spoustu věcí jsme dřív moc neřešili, třeba šikanu. Ve chvíli, kdy
se na ni zaměříme, tak ta čísla jakoby rostou, což nevypadá pěkně, ale je to
jen otázka zaměření pozornosti. Co pravděpodobně roste, je výskyt poruch
pozornosti, které s sebou přinášejí komplikace v chování. Oproti
dřívějšku také častěji navštěvují běžné školy děti s poruchami
autistického spektra, proto se může zdát, že jich je víc.
Jak učitel může rozpoznat, zda se jedná o organický
problém, nebo jde „jen“ o ten naučený scénář?
Nelze to rozpoznat vždy a učitelé na to nejsou školenými odborníky. Nicméně
dítě s diagnózou si obvykle přinese nějakou zprávu z pedagogicko-psychologické
poradny. Tam by měli dítě objednat rodiče, když vidí, že se nějakým způsobem
vymyká. Pokud to nevidí nebo nechtějí vidět, měl by je upozornit a
k návštěvě přesvědčit učitel. Do procesu může vstoupit výchovný poradce
nebo vedení školy a vysvětlit rodičům, že pokud se na to vykašlou, poškodí tím
hlavně svoje dítě.
Nicméně musíme myslet i na to, že různé děti žijí
v různých sociálních kontextech a prostředích. Normy chování na ubytovně
budou asi velmi odlišné od těch ve vilové čtvrti. Děti, v jejichž rodinách
se běžně mluví sprostě, budou mluvit sprostě i ve škole. Ve třídách je třeba
věnovat se vytváření vztahových pravidel, včetně způsobů vyjadřování
nesouhlasu. Je nutné mít dobře a konkrétně formulovaný školní řád, o nějž se
učitel může v kritických chvílích opřít.
Učitelé si často stěžují, že si nevědí rady
s určitým typem dětí. Většinou jsou to celkem chytří kluci, kteří se
prostě rozhodli, že je jim škola šumafuk a rozloží každou hodinu. Co
s nimi?
Nemá smysl sahat k fyzickým trestům nebo na ně ječet. Nechceme ve třídě
posilovat tyto násilné způsoby chování, protože se děti učí nápodobou – to je
koneckonců i důvod, proč 1-2 problematické děti dokážou rozložit celou třídu.
Co s tím? Zamyslel bych se, co svým chováním dítě získává. Je to ocenění,
pozornost, obdiv spolužáků? Nebo se prostě dobře baví?
Myslím, že se může osvědčit, když učitel pracuje se třídou a
vtahuje do řešení ostatní děti. Jak vám je, když se tady tohle děje? Odmítnutí
od spolužáků může být celkem silná káva. Dál je třeba neustále pracovat na
dodržování pravidel, aby všichni pochopili, že se jim to vyplatí, že získají
něco, o co mají zájem.
Pokud ani toto nepomůže, může přijít na řadu individuální
výchovný program. Je to lepší než série poznámek – prvních pět si rodič ještě
přečte, ale osmdesátou už asi ne. Smysl má, aby se sešel rodič, dítě a učitel a
férově si řekli, co se daří a nedaří a zkusí najít dohodu na tom, jak společně
tu školu lépe přežít, co jim to každému přinese. Pokud toto nefunguje, pak tu
máme samozřejmě důtky, snížené známky z chování. A je-li dítě opravdu
nebezpečné sobě nebo druhým, pak je ohrožen jeho zdárný vývoj a v tu
chvíli je na místě kontaktovat OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí).
Škola musí zajistit bezpečí všem dětem, to je její zákonná povinnost, takže
OSPOD pak bude vymýšlet, jaká další opatření přijmout.
Norský psycholog Lars Lyster v rozhovorech
zdůrazňuje, že špatné chování u dětí bývá následkem komplexního traumatu, a že
hrozbami a tresty je nepřevychováme. Souhlasíte?
Děti s naučenými scénáři chování, děti s ADHD a další takzvaně
„problematické“ děti, občas mají smůlu na učitele, který si s nimi neví
rady. Věřte, že se to do dětských duší zapíše. Je naivní očekávat, že křikem a
nadávkami se dítě polepší. Maximálně na problematické chování ještě nasedne
dlouhodobá nesnášenlivost vůči škole, dítě se „zakope“ a nic s ním nehne.
U zvířat dobře funguje operantní podmiňování, kdy odměna
nebo trest vede ke změně chování. Lidé jsou ale složitější bytosti. U lidí se
objevuje třeba fenomén naučené bezmocnosti – když dlouhodobě nezvládám,
nesplňuji nároky, tak se přestanu pokoušet. Dalším takovým zajímavým fenoménem
je identifikace s opakovaným sdělením. Když mi říkají, že nejsem dost
dobrý, tak se postupně rozhodnu být nejlepší v tom, že jsem nejhorší. Já
jim ukážu!
Tyto děti navíc mají zkušenosti jen s kritikou a
tresty. My Češi jsme proslulí tím, že moc nechválíme, když se někdo chová
dobře, protože to je přece „normální“, ovšem hned přispěcháme s kritikou,
když se dítě dobře nechová. Zejména děti s problematickým chováním je
třeba chválit za každou snahu, každé zlepšení. Navíc, když někoho kritizuji,
říkám mu sice, co dělá špatně, ale už mu neříkám, jak to má dělat líp.
Učitelé také říkají, že mají pocit, že jsou na všechno
sami. Že si sami musejí poradit ve třídě s dětmi, sami s jejich
rodiči, s ředitelem… Vidíte to stejně?
Nejsou na všechno sami. Ve školách jsou poradenská pracoviště, výchovný
poradce, metodik prevence, někdy školní psycholog. Mají k dispozici nejen
pedagogicko-psychologické poradny, které jsou dnes hodně přetížené, ale i
střediska výchovné péče. Můžou si u nich objednat metodické vedení nebo různé
programy. Navíc moje zkušenost ze sboroven je ta, že čeští učitelé často
sdílejí frustraci, ale méně často dobrou praxi. Není běžné, aby se český učitel
druhého mohl zeptat – co tobě funguje? a dostal skutečnou radu, namísto
klasického Já nemám žádný problém!
Existují i různé formy supervize, které si lze objednat.
Některé školy je využívají, jiné ne. Přitom další oči v hodině nám můžou
v mnohém pomoci. Ono totiž často, když někdo řekne, že vyzkoušel 100 věcí
a nic nefunguje, tak reálně vyzkoušel stokrát to samé. Všichni máme svá
zaběhaná schémata a scénáře a často nás až pohled zvenčí dovede posunout ke
změně.
Mění se podle vás klima ve třídách?
Klima se určitě posouvá, někde k lepšímu, jinde k horšímu. Mění se
hlavně kulisy společnosti. Ve školách jsou teď děti Husákových dětí. Jejich
rodiče už modelovala 90. léta; umějí si říct, co chtějí – a to i nevhodně.
Dnešní rodiče se méně bojí, než se bály předchozí generace, stojí si víc za
svým. Učitelé, kteří sami už socialismus často nezažili, tvrdí, že dříve je
děti víc respektovaly. Já si myslím, že děti se dřív hlavně víc bály, protože
škola měla moc jim zavřít cestu k dalšímu vzdělání a lepšímu životu, to už
dnes naštěstí nemá.
Školské systémy obecně, ten český nevyjímaje, jsou
v podstatě dost setrvačné. Vidím, že zejména na středních školách žijí
ještě stále v představě, že je škola pro studenty tím dominantním zdrojem
znalostí. To už ale dávno není pravda. V očích učitelů roste
problematičnost žáků, ale musíme si uvědomit, že tak, jak školy ve valné
většině ještě stále vypadají, jsou prostě pro část dětí těžké retro.
Těm dětem někdo dal do ruky mobil a ony zjistily, že
v něm najdou celý svět. Nedávno jsem byl na stáži na Islandu. Tam ředitelé
říkají: nevíme, co budoucnost přinese, a tak děti učíme spolupráci, kompetencím
a kritickému myšlení. Připravujeme je totiž pro povolání, která ještě ani
nevznikla. Je mi líto, že to musím říct, ale my v Česku děti připravujeme
na povolání, která už zanikají.
David Čáp vystudoval speciální pedagogiku na PedF UK a
následně psychologii na FF UK, sedm let pracoval ve středisku výchovné péče.
Nyní přednáší na katedře psychologie na FF UK, poskytuje psychologické
poradenství a terapii dětem a dospělým v soukromé praxi, vede kurzy zvládání
vzteku pro muže, kteří ubližují svým blízkým. Věnuje se prevenci rizikového
chování a podpoře pedagogů v rámci tematických seminářů. Je ženatý, má tři
děti.
Zdroj: Rodiče vítáni
