© Amnesty International
Zpráva Přeprava vězňů v Rusku: Cestování do neznáma
dokumentuje kruté a ponižující podmínky, které stále snášejí věznění muži i
ženy, protože se doteď používají praktiky zděděné ze sovětské minulosti.
„Odsouzení vězni jsou ve vlacích natěsnáni do malých prostorů,
které jsou bez větrání a přirozeného světla. Mají k dispozici malé množství
vody a omezený přístup k toaletám. Na konci cest, které mohou trvat déle než
měsíc, dorazí konečně na cílové místo, vzdálené tisíce kilometrů od jejich
rodin,“ popisuje Denis Krivošejev, zástupce ředitele pro Evropu a
Střední Asii Amnesty International.
„Je čas, aby se ruské úřady konečně zbavily dědictví gulagu. Musí
ukončit tyto praktiky a zajistit, aby vězni byli přepravováni v podmínkách,
které jsou v souladu s mezinárodním právem a normami,“ dodal.
Vězni jsou obvykle přepravováni ve speciálních vězeňských vagonech
nazvaných „Stolypiny“, z nichž mnohé pocházejí ze sovětské éry. Dvanáct
nebo více vězňů je spolu se svými zavazadly umístěno do každého vlakového kupé,
které je bez oken a o velikosti, která je v normálním vlaku běžná pro čtyři
cestující.
Jeden z vězňů popsal svou cestu, kdy byl v kupé spolu s více než
desítkou dalších vězňů čtyři dny ze své pět a půl týdnů trvající cesty:
„Cestovali jsme čtyři dny do Samary bez lůžkovin, v oblečení, ve
kterém jsme nastoupili do vlaku. Neměli jsme ani možnost vyčistit si zuby. Bylo
40 stupňů Celsia, v zásobníku na vodu ani na toaletě nebyla žádná voda.“
Během přepravy mohou vězni používat toaletu pouze jednou za pět
nebo šest hodin. Během zdlouhavého čekání na vedlejších kolejích nemají vůbec
žádný přístup k toaletám. Vězni, kteří již předtím zažili podmínky ve vlacích,
popisují, jak se snaží nejíst a nepít v noci před přepravou a berou si do vlaku
co nejvíce plastových lahví.
Další bývalý vězeň řekl: „Kdybych
to byl býval věděl, den předtím bych přestal pít, abych omezil svůj příjem
vody. Je lepší ve vlaku trpět žízní, než trpět bez přístupu na toaletu.“
Geografie formovaná sovětskou minulostí
Navzdory legislativě, která uvádí, že vězni by měli vykonávat své
tresty poblíž domova, aby se jim usnadnil návrat do běžného života, většina vězňů,
zejména žen, si odpykává tresty tisíce kilometrů od svých domovů a rodin.
Ruská federální vězeňská služba (FSIN) zdědila síť trestaneckých
kolonií ze sovětského systému gulagů, z nichž mnohé se nacházejí v bývalých
pracovních táborech ve vzdálených a řídce osídlených částech země. To znamená,
že vězni musí být přepravováni na obrovské vzdálenosti, často až 5 000 km,
takže návštěvy rodinných příslušníků jsou extrémně obtížné. Vzhledem k tomu, že
pouze 46 ze 760 nápravných zařízení v Rusku ubytovává ženy, je
pravděpodobnější, že budou vystaveny těmto cestám častěji, než muži. Je běžné,
že cesty do těchto destinací trvají měsíc i déle.
„Vzdálenost – to je jeden ze způsobů psychologického oslabení
vězňů. Jsou velmi vzdáleni od podpory, od pomoci,“ říká Aleksej Sokolov z Uralské skupiny pro lidská práva.
V izolaci a mimo ochranu zákona
Federální vězeňská služba zachází se všemi informacemi o vězeňské
dopravě s nejvyšší mírou utajení. Ani vězni, ani jejich rodiny nebo právníci, nedostanou
před začátkem přepravy informaci o konečném cíli. Kromě nedostatku větrání a
přirozeného světla dezorientaci zvyšuje ještě například zákaz nošení hodinek.
„Během těchto dlouhých cest vězňům není umožněno kontaktovat
vnější svět a úřady odmítají zveřejnit jejich místo pobytu. Prostě vězeň najednou účinně
„zmizí“ na celé týdny nebo dokonce měsíce a svou rodinu zanechá bez
informací. Vězni jsou tou dobou v pozici mimo ochranu zákona, čímž se
otvírá cesta k jejich zneužívání. Z právního hlediska jde o vynucené
zmizení, “ upozorňuje Denis Krivošejev.
Příkladem může být třeba i případ Ildara Dadina – vězně svědomí
Amnesty International vězněného za účast v pokojných protivládních protestech.
Zmizel v prosinci 2016 na víc než měsíc poté, co prohlásil, že ho mučili. O
několik týdnů později se objevil ve vězeňské kolonii 3000 tisíc kilometrů od
vazebního zařízení, kde byl předtím. Úřady uvedly, že byl přemístěn „pro
jeho vlastní bezpečnost.“
„Vězni, kteří jsou uvězněni v přeplněných vlacích, tráví dny nebo
dokonce týdny bez kontaktu s okolním světem. Jakmile jsou přepravováni, stávají
se neviditelnými, jejich utrpení je naprosté a neviděné. Toto je kruté,
nelidské a ponižující zacházení a je nejvyšší čas s ním skoncovat,“ uvedla
Ludmila Alexejevová, předsedkyně Moskevského helsinského výboru.
Výzkum Amnesty International se rovněž opírá o zjištění jiných
organizací.
„Špatné
zacházení s vězni v tranzitu je vážný problémem, který jsme zaznamenali při naší
vlastní práci v Rusku. Nedávno jsme byli svědky toho, jak byl ukrajinský
režisér Oleg Sentsov přepravován z Jakutska na Dálném východě do republiky
Jamalo-něnecké na Dálném severu. Cesta trvala více než měsíc,“
uvedla Tanya Lokšinová z Human Rights Watch.
Amnesty
International spolu s Human Rights Watch a ruskými obránci lidských práv
vyzývají ruskou vládu, aby reformovala vězeňský systém a zejména systém
dopravních prostředků používaných pro přepravu vězňů.
Požadují
zamezení špatného zacházení s vězni, zejména:
•
Zavedení časových limitů pro přepravu vězňů
•
Uzavření těch nápravných kolonií, které jsou umístěny v největších
vzdálenostech od center populace
•
Ukončení přeplňování vězeňských vagonů a dodávek
•
Zajištění, aby dopravní prostředky podléhaly veřejné kontrole, a aby rodiny a
zákonní zástupci byli pravidelně informováni o místě pobytu vězňů
•
Zastavení přepravu vězňů z oblasti, kde mají bydliště, v souladu se stávajícími
právními předpisy.
