Na řeckých
ostrovech nadále přetrvává kritická humanitární situace, o které jsme již informovali v jednom z našich
červencových
článků. Tisíce
žadatelů o azyl, většina
z nich syrského původu,
jsou drženi na omezeném
prostoru místních
ostrovů bez přístupu
na řeckou pevninu. Mnozí z nich jsou nuceni žít
několik měsíců v otřesných
podmínkách
do té doby, než je řecké autority přemístí zpět
do Turecka. Situace je natolik závažná,
že
lze mluvit o systematickém porušování mezinárodního
práva, a to zejména
Ženevské úmluvy
o uprchlících
a Evropské
úmluvy
o lidských právech.
Současná řecká imigrační politika vychází z dohody mezi Evropskou unií a Tureckem z roku 2016, která umožňuje
Řecku
navracet příchozí uprchlíky
zpět na turecké území.
Zásadním
problémem je, že
tato dohoda není
běžnou
mezinárodní smlouvou podepsanou na základě schvalovacího
procesu Evropské
unie. Jedná se totiž o čistě politické prohlášení,
které se jako takové nemusí řídit
lidskoprávními
standardy Evropské
unie. Uprchlíci
postiženi touto dohodou tak nemohou požádat
Evropský
soudní dvůr
o soudní
přezkum.
Evropsko-turecká dohoda byla v minulosti označena
jako protiprávní několika
vysokými představiteli
OSN. Hlavním důvodem
je fakt, že syrští uprchlíci
jsou plošně přemisťováni
do Turecka, které
je považováno
za takzvaně
bezpečnou
třetí zemi. Jinými
slovy, Evropská
unie předpokládá,
že
Turecko poskytne žadatelům
o azyl adekvátní ochranu a zázemí odpovídající mezinárodním
standardům. Toto jednání je však
v rozporu s mezinárodním
uprchlickým právem;
Ženevská úmluva
o uprchlících
totiž nabádá státy
k individuálnímu
posouzení
všech
žádostí o azyl. Řecké úřady
tak mají
povinnost důkladně zvážit,
zda-li deportovaným uprchlíkům
nehrozí v Turecku nebezpečí a pokud ano, tito lidé nesmí být
přemístěni.
Realita řeckých
ostrovů je však
zcela jiná. Evropské autority vyvíjí na Řecko
politický
tlak, aby přemístilo
co nejvíce uprchlíků za účelem
naplnění výše
zmíněné dohody. Ve snaze transportovat co
nejvyšší počet
imigrantů
tak v Turecku skončí i řada
uprchlíků,
kteří mají dle Dublinského
systému právo
na sjednocení
s rodinnými
příbuznými
v evropských státech.
Amnesty
International v minulosti předložila
hned několik důvodů,
proč Turecko nemůže
být shledáno
jako bezpečná země.
Turecká vláda
doposud nepřistoupila k Ženevské úmluvě v celém
jejím rozsahu, a tak mají syrští uprchlíci
nárok pouze na dočasnou
ochranu, která
jim neumožňuje
se plně integrovat v turecké společnosti.
Jelikož je přístup
k místnímu
pracovnímu trhu značně omezen, mnozí z nich jsou odkázáni
na vlastní
zdroje a žijí v bídných
podmínkách.
Dětská práce
je zcela běžný fenomén,
stejně jako násilné útoky
zaměřené na syrskou uprchlickou komunitu. Z
terénních
výzkumů Amnesty International také vyplývá,
že
mnozí z uprchlíků jsou systematicky přemisťováni
zpět do Sýrie.
Tyto praktiky jsou v přímém
rozporu s Ženevskou úmluvou,
a to konkrétně s takzvaným
principem ‘non-refoulement’,
který zabraňuje
státům
deportovat uprchlíky zpět
do zemí, kde byli v minulosti perzekuováni.
Plošná detence všech
příchozích
uprchlíků na řecké ostrovy je také v rozporu s uprchlickým
právem. Článek
26 Ženevské úmluvy
garantuje všem ‘legálním’ uprchlíkům
svobodu pohybu po celém území hostitelského
státu. Ačkoliv
tento stát může
stanovit, kdo bude považován
za legálního
uprchlíka, standardně se jedná o všechny
příchozí,
kteří se řádně nahlásí imigračním
úřadům.
Vysoký komisař OSN pro uprchlíky
již v tomto ohledu podotknul, že
detence má
být
pouze výjimečným
opatřením
a nesmí být
praktikována plošně.
Detence také
musí odpovídat
článku
5 Evropské
úmluvy
o lidských právech,
která dává každému
uprchlíkovi nárok
na soudní
přezkum.
Vzhledem k celkovému nedostatku právní pomoci na řeckých
ostrovech je však zjevné,
že
tato možnost je pro většinu
zadržovaných
zcela nedostupná.
Životní podmínky
v řecké detenci jsou přitom
kritické. Vzhledem k uzavření přístupu
na pevninu se na ostrovech hromadí
množství uprchlíků;
problémem je také nedostatek odpovídajících
hygienických zařízení jako i lékařské a psychologické pomoci. Řecko
se tak vystavuje potenciálním
žalobám
před Evropský soudem pro lidská práva
ve Štrasburku. Ten již v minulosti rozhodl, že
otřesné podmínky
na ostrovu Lesbos mohou být kvalifikovány
jako nelidské
zacházení,
které je v rozporu s článkem
3 Evropské
úmluvy
o lidských právech.
Z terénních
výzkumů také vyplývá,
že
řečtí pracovníci
nezvládají poskytovat dostatečnou
péči uprchlickým
dětem či
uprchlíkům,
kteří byli v minulosti mučeni.
Takové zacházení ze strany Řecka
je v nesouladu s článkem
22 Úmluvy o právech
dítěte
a článkem
10 Úmluvy proti mučení.
Je tedy
zřejmé,
že
detence uprchlíků v Řecku
a jejich následná deportace do Turecka je v rozporu s několika
mezinárodními
úmluvami.
Nejvyšší řecký soud však
v nedávném
případu syrských
uprchlíků Noori a Afaaze vyvrátil, že
by jejich případná transportace do Turecka byla jakkoliv
protiprávní.
Toto rozhodnutí
tak umožnilo,
aby celý
systém
evropsko-turecké
dohody mohl nadále
pokračovat. Změnu
by do budoucna mohl přinést
případný rozsudek Evropského
soudu ve Štrasburku. Pokud by se potvrdilo, že
transportace uprchlíků do Turecka představuje
porušení jejich lidských
práv, Řecko
by muselo zásadně změnit
svojí imigrační politiku a ukončit
plošné přemisťování příchozích
uprchlíků.
Autor:
Jan Voborský
