© Getty
Evropské
vlády uvrhly tisíce Afgánců na nebezpečnou cestu, kdy je nuceně vrací do země,
kde jim hrozí vážné nebezpečí mučení, únosu a jiného porušování lidských práv
včetně smrti. Zpráva upozorňuje, že v době, kdy jsou úmrtí civilistů na
své nejvyšší úrovni, nutí evropské vlády v rozporu s mezinárodními
zákony vzrůstající počet žadatelů o azyl k návratu do nebezpečí, ze
kterého utekli.
Zpráva
Nucený návrat do nebezpečí: Žadatelé o azyl vrácení
z Evropy do Afghánistánu přibližuje znepokojující
případy Afgánců, kteří byli vráceni z Norska, Nizozemí, Švédska a Německa
jen proto, aby byli zabiti, zraněni při bombovém útoku nebo žili
v neustálém strachu, že budou postiženi za svou sexuální orientaci nebo
konverzi ke křesťanství.
„Ve svém odhodlání zvýšit počet
deportovaných, provádějí evropské vlády bezohlednou a nezákonnou politiku.
Vlády jsou úmyslně slepé k důkazům, které dokládají, že počty
zaznamenaných násilností jsou na vrcholu, a že žádná část Afganistánu není
bezpečná. Vystavují lidi možnému týrání, únosu, smrti a jiným strašným hrozbám,“ sdělila Anna Sheová, výzkumnice Amnesty
International pro oblast uprchlíků a práv migrantů.
Mezi
Afgánci, kteří se museli nuceně vrátit z Evropy, jsou i děti bez doprovodu
a mladiství, kteří byli dětmi, když do Evropy přijeli. Někteří lidé, se kterými
Amnesty International vedla pro účely zprávy rozhovory, byli posláni do částí
Afganistánu, kde nikdy předtím nebyli, navzdory nebezpečné situaci a
beztrestnosti za zločiny, jakými je například mučení a špatné zacházení.
„Tyto návraty porušují
mezinárodní zákony a musí okamžitě přestat. Ty samé evropské země, které
slibovaly podporovat lepší budoucnosti Afgánců, nyní ničí jejich naději a
vracejí je do země, která je nyní nebezpečnější, než byla, když z ní
utíkali,“
řekla Horia Mosadiqová, výzkumnice
Amnesty International v Afganistánu.
Nucené návraty a úmrtí
civilistů na prudkém vzestupu
Počet nucených návratů
z Evropy prudce stoupl v době, kdy jsou dle
záznamů OSN počty úmrtí civilního obyvatelstva na svém vrcholu. Podle
oficiálních EU statistik nastal mezi lety 2015 a 2016 téměř 300% nárůst v počtu Afgánců poslaných
z Evropy do Afganistánu: z 3 290 na 9 460. Počet
navrácených koresponduje se zaznamenaným propadem v příjmu žadatelů o
azyl, z 68% v září 2015 na 33% v prosinci 2016.
V té
době podle statistik Pomocné mise OSN v Afganistánu (UNAMA) vzrostl počet usmrcených civilistů: Dle
UNAMA v roce 2016 bylo zraněno či zabito 11 418 osob. Útoky na
civilní obyvatelstvo se odehrávají ve všech částech země. Většinu mají na
svědomí ozbrojené skupiny včetně Talibánu
a tzv. Islámského státu. V prvním pololetí roku 2017 zdokumentovala
UNAMA 5 243 úmrtí civilistů.
Při
jednom z největších útoků v kábulské historii dne 31. května, kdy
explodovala bomba nedaleko evropských ambasád, bylo zabito více než 150 osob a
dvojnásobný počet byl zraněn.
Zabití, zranění a život ve
strachu z pronásledování
Pracovníci
Amnesty International vedli rozhovory s několika rodinami, které popisují své utrpení poté, co byly nuceně
navráceny z Evropy. Ztratily své blízké, jen taktak přežily útoky na
civilisty a žijí ve strachu z pronásledování v zemi, kterou sotva
znají.
Sadeqa (nepravé
jméno) a její rodina opustila Afganistán v roce 2015 poté, co byl její
manžel unesen, zbit a byl propuštěn až za výkupné. Podstoupili riskantní,
měsíce trvající cestu, aby se dostali do Norska s nadějí, že naleznou
bezpečnější budoucnost. Norské úřady však neuznaly jejich žádost o azyl a daly
jim na výběr: buď budou před deportací zadrženi, nebo jim úřady dají
10 700 eur na „dobrovolný“ návrat.
Několik
měsíců po návratu do Afganistánu manžel opět zmizel. Dny míjely, aniž by rodina
věděla, kde se nachází. Hadiho zabili. Sadeqa věří, že to udělali jeho únosci a
teď se dokonce bojí navštěvovat jeho hrob.
Rodina
Farhadi byla v říjnu 2016
rovněž násilně navrácena z Norska. Následující měsíc se nacházela v
blízkosti mešity Baqir-ul-Uloom v Kábulu, v době, kdy byla
bombardována. Zemřelo tam přinejmenším 27 osob. K odpovědnosti za útok se
přihlásila ozbrojená skupina sama sebe nazývající Islámským státem. Síla
detonace byla taková, že Subhan, v té době dvouletý, vypadl matce
z náruče a zranil se. Když se rodina vrátila domů, Subhan začal krvácet
z uší. Ještě několik měsíců po výbuchu stále trpěl bolestmi.
Farid (nepravé jméno)
utekl z Afganistánu se svou rodinou, když byl ještě dítě. Nejdříve odešli
do Íránu a pak utekl sám do Norska, kde konvertoval ke křesťanství.
V květnu 2017 byl deportován do Kábulu – místa s nejvyšším stupněm
násilí v Afganistánu (19% úmrtí civilistů v celé zemi za rok 2016).
Farid
nemá na Afganistán žádné vzpomínky. Nyní žije ve strachu z pronásledování
v zemi, kde ozbrojené skupiny včetně Tálibánu cílí na lidi, kteří přešli
k jiné víře než je Islám. „Jsem
vyděšený,“ řekl Amnesty International. „Afganistán
neznám. Kam půjdu? Nemám prostředky, abych žil sám a s příbuznými nemohu
žít, jelikož by viděli, že se nemodlím.“
Azad (nepravé
jméno), který také vyrostl v Íránu, utekl do Nizozemí se svým bratrem. Do
Afganistánu se vrátil v květnu roku 2017. Jelikož je homosexuál, obává se,
že jeho sexuální orientace bude odhalena lidmi, kteří si přejí mu ublížit. Tak
moc se obával deportace, že se pokusil spáchat
sebevraždu.
„Snažím se zde být člověkem. Ztrácím
rozum. V noci se opravdu hodně bojím – jsem opravdu vyděšený,“ sdělil
Amnesty International.
Česká republika nestojí stranou
Navracení
žadatelů o azyl i těch s přiznanou doplňkovou ochranou hrozí i v
České republice. Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo v poslední době přibližně
v 6 případech o neprodloužení doplňkové
ochrany Afghánců a minimálně 3 lidem
ji Česká republika odejmula. To vše navzdory tomu, že se bezpečnostní
situace v Afganistanu trvale zhoršuje a lidem zde hrozí jak vážné
porušování lidských práv, tak ohrožení života. V Česku jim pomáhají
právníci z Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU).
Ministerstvo
argumentuje ve věci navrácení lidí zpět do Afghánistánu tím, že se jedná o
bezpečné oblasti a návrat pro ně riziko
nepředstavuje. V několika rozhodnutích se dokonce odvolává na výroční zprávu o stavu lidských práv ve světě Amnesty
International 2015/16. V té se ale rozhodně nepíše nic o tom, že by
Afghánistán byl bezpečný – naopak. Hned v úvodu Amnesty upozorňuje mj. na
to, že „První tři měsíce roku 2015 byly nejnásilnějším obdobím v historii
země.“ I
v současnosti výzkum Amnesty ukazuje, jakým nebezpečím mohou být vrácení
lidé v zemi, která je nyní dokonce nebezpečnější, než když ji opouštěli,
čelit.
„Otrávený pohár“
Evropské
vlády nemohou být omluveny svou
neznalostí míry nebezpečí v Afganistánu. Tu uznaly v momentě, kdy
Evropská unie podepsala dokument „Joint Way Forward“ („Společná cesta vpřed“),
ujednání o návratu afgánských žadatelů o azyl.
V uniklém
dokumentu úřady Evropské unie přiznávají „zhoršující
se situaci v Afganistánu a nebezpečí, kterým jsou lidé vystavěni,“ stejně
jako „rekordní výši teroristických útoků
a počtu civilních obětí“. I nadále však bezohledně trvají na tom, „že téměř 80 000 osob by mohlo být
v blízké době vráceno zpět.“
Existují
věrohodné důkazy, že tato „potřeba“ byla vyjádřena formou nátlaku na afgánskou vládu. Afgánský ministr financí Ekil Hakimi
řekl parlamentu: „Pokud Afganistán nebude
spolupracovat se zeměmi EU na zmírnění uprchlické krize, bude to mít negativní
dopad na množství pomoci směřované Afganistánu.“ Obdobně to Amnesty
International popsal důvěryhodný afgánský zdroj se znalostí dohody jako
„otrávený pohár“, který musela afgánská vláda pod nátlakem vypít výměnou za
pomoc.
