Jak je nastaven vzdělávací systém v USA?
Každé dítě v USA má nárok na bezplatné vzdělání ve škole v místě bydliště.
Vzdělávací systém je trochu jiný než ten český. Běžné děti jsou vzdělávány od 5
do 18 let na třech stupních. První stupeň je ,elementary school‘, kde jsou děti
od 5 do 10 let, následuje druhý stupeň ‚middle school‘, tedy 6. až 8. ročník, a
třetí stupeň základního vzdělání pokračuje na tzv. ‚high school‘, což je 9. až
12. ročník. Po absolvování základního bezplatného vzdělání může žák pokračovat
v dalším studiu na vysokých školách. To už bezplatné není.
Jak funguje obecně vzdělávací systém v USA pro děti, které potřebují
speciální vzdělávání?
Děti, které se narodí s postižením nebo jsou v rizikové kategorii (hrozí
vývojové opoždění), mají nárok na ranou intervenci ihned od narození do tří let
věku. Doporučení může dát kdokoliv, ať už lékař nebo rodič. Evaluace je zdarma.
Raná intervence je klíčová, komplexní a intenzivní a často pomůže zmírnit potenciální
deficit, stejně tak nabízí efektivní rozvoj dovedností dítěte, kompenzační
pomůcky a pomoc rodině. Dítě vyžadující ranou intervenci je od narození v péči
odborníků z oblasti speciální pedagogiky, fyzioterapie, ergoterapie,
komunikační terapie, smyslové terapie a tak dále.
V den třetích narozenin už má dítě s postižením nárok na bezplatné vzdělání ve
škole, včetně všech terapií, jež souvisejí s jeho potřebami. Ze zákona má každé
postižené dítě nárok na bezplatné náležité vzdělání v nejméně omezujícím
prostředí od 3 do 21 let.
Kdo toto vzdělávání zajišťuje?
Vzdělávání každého dítěte zajišťuje škola v místě jeho bydliště. I tříleté
dítě, které má v důsledku postižení nebo opožděného vývoje nárok na bezplatné
vzdělání a odborné terapie, je v péči školy v místě bydliště. Běžné školy často
nabízejí předškolní vzdělání dětem s postižením a pokud předškolní vzdělání
škola v místě bydliště nenabízí, musí postiženým dětem v předškolním věku
zaplatit vzdělání a odborné terapie v soukromé speciální škole.
Jak je to s
dětmi s postižením ve školním věku?
Vzdělávání
každého postiženého dítěte školního věku, tedy od 5 let, taktéž zajišťuje škola
v místě bydliště a ta každému dítěti musí nabídnout vše, co dítě potřebuje,
pokud škola dítě integruje. Postiženým dětem nabídne škola nejen optimální
vzdělání, ale také odborné služby a veškeré terapie a kompenzační pomůcky. V
případě, že státní škola v místě bydliště dítěte není schopna zajistit všechny
služby, může mu zaplatit umístění v soukromé speciální škole, kde se mu dostane
všech nezbytných služeb a terapií.
O jaké
služby se jedná?
Dítě s
postižením potřebuje odbornou péči, jeho rozvoj a vzdělání pak zajišťuje
speciální pedagog a terapeuti – ergoterapeut, fyzioterapeut, logoped, případně
další odborníci.
A kdo
rozhoduje o tom, co je optimálním vzdělávacím prostředím pro dítě s postižením?
Dítě s
postižením sleduje tým odborníků, který doporučí nejvhodnější vzdělávací
prostředí a přestože prvořadým cílem by měl být prospěch dítěte, často jsou ve
hře i jiné – třeba ekonomické – faktory. Pro školu v místě bydliště dítěte může
být finančně zatěžující zaplatit dítěti školné v soukromé speciální škole,
včetně zajištění převozu do školy a ze školy. Proto třeba škola trvá na začlenění
dítěte do běžné školy, ve níž slíbí zajistit veškeré potřebné služby, přestože
vzdělání dítěte ve speciální škole by mu mohlo nabídnout luxusní služby
odborníků a mohlo by být pro dítě optimálnější než inkluze v běžné instituci.
Zákon stanovuje, že všechny děti bez ohledu na druh či stupeň postižení mají
nárok na vzdělávání v nejméně omezujícím prostředí. Co je nejméně omezující
prostředí, může být interpretováno různě.
Může běžná
škola zajistit vše potřebné i pro těžce postižené děti?
Pokud má dítě velmi těžké postižení, často by mu byla ku prospěchu spíš
speciální škola, která nabízí širokou škálu terapií, pomůcek a odborníků, než
dítě umístit v běžné škole, neuzpůsobené ke vzdělávání a k terapeutické
intervenci, jež těžce postižené dítě potřebuje. Takové zařízení sice dítěti
nabídne vše, co dítě potřebuje, ale to, co nabízí, mnohdy není nejoptimálnější.
Potřebuje-li dítě třeba intenzivní senzorickou terapii a je to stanoveno v jeho
individuálním vzdělávacím plánu, běžná škola může nakoupit několik senzorických
pomůcek a senzorických houpaček, ale speciální škola nabízí luxusní senzorickou
tělocvičnu, proto je pro dítě možná optimálnějším vzdělávacím prostředím právě
škola speciální.
Jak je to s rodiči? Mohou se spolupodílet na rozhodnutí, do jakého typu
školy jejich dítě půjde?
Určitě. Rodiče mají hlavní slovo a jsou advokáty svých dětí. Často rodiče
nesouhlasí s rozhodnutím školy integrovat dítě a přejí si, aby dítě bylo
umístěno ve škole speciální. Nebo rodiče naopak chtějí dítě integrovat v běžné
škole, ale ta není schopna poskytnout dané služby.
Sporné případy pak řeší soudy, kam se často obrací rodiče, kteří nesouhlasí
s umístěním dítěte buď ve škole v místě bydliště (a chtějí školu speciální,
která nabízí lepší odborné služby), nebo naopak rodiče, kteří chtějí pro své
dítě inkluzivní vzdělávání v běžné škole, ale ta odmítá dítě ve škole
vzdělávat, protože není schopna zajistit pokrytí všech jeho potřeb, a tak mu
raději zaplatí školné ve škole speciální. Mnohdy se škola přizpůsobí tomu, co
rodiče chtějí, protože si uvědomí, že vleklé a nákladné soudní spory jsou
finančně horší variantou než zaplatit požadované služby.
Co děti s lehkým postižením? Chodí také do speciálních škol?
Děti s lehkými odchylkami od normy, lehkými těžkostmi a lehkými vývojovými
či kognitivními problémy jsou normálně vzdělávány ve škole v místě bydliště.
Neexistují žádné speciální školy pro děti s lehkým postižením. Běžné školy mají
odborníky a zdroje, aby zvládly úspěšně začlenit děti, které jsou trochu
netypické a lehce postižené. Ale nevypadá to tak, že by se do běžné třídy 25
dětí umístil jeden nebo více žáků vyžadujících speciální péči. To by bylo
neproduktivní a neprospěšné. Děti s nějakým postižením, děti s těžkostmi
potřebují odbornou péči a individuální přístup. V běžných školách pracují
speciální pedagogové a jsou tam učebny pro děti, co potřebují jiný přístup.
Dá se tedy v
tomto případě hovořit o inkluzi?
Inkluzivní
vzdělávání znamená, že děti bez ohledu na druh či stupeň postižení mají nárok
na vzdělání s vrstevníky ve stejné škole. Děti s postižením mohou být ve škole
v místě bydliště vzdělávány převážně ve speciálních učebnách speciálním
pedagogem a v některých předmětech jsou ty děti umístěny mezi typicky
vyvíjející se vrstevníky. Nebo mohou být děti s postižením umístěny v běžné
třídě, kde je jeden učitel a jeden speciální pedagog – případně i asistenti,
kteří pracují pod dozorem speciálního pedagoga. A občas jsou ze třídy děti s
postižením vyňaty a vzdělávány v některých předmětech individuálně, dle svého
individuálně vzdělávacího plánu. Vzdělává je vždy speciální pedagog. V každé
běžné škole pracují také odborníci na komunikaci, ergoterapeuti,
fyzioterapeuti. Ti dětem s těžkostmi poskytují individuální terapie. V běžných
školách jsou většinou přítomni odborníci na vývojové poruchy učení, odborníci
na problémy s chováním, sociální pracovníci, několik výchovných poradců i
zdravotníci.
Inkluze neznamená, že každé postižené dítě je automaticky umístěno do běžné
školy, kde není žádný odborník.
Jak tedy vypadá ideální inkluze? A jaký má význam pro zbytek třídy?
Funkční inkluze, myslím si, znamená, že děti s nějakými těžkostmi a s
nějakým postižením dostanou příležitost co nejvíce pobývat s typicky
vyvíjejícími se vrstevníky. Děti, které jsou jiné, které jsou nějak postižené
nebo limitované ve svém rozvoji, jsou viditelné. Jsou mezi ostatními dětmi.
Možná nejsou ve třídě s běžnými dětmi celý den a často jsou i v běžné škole
segregovány ve speciální třídě, ale nejsou neviditelné a schované v nějaké
speciální škole. Typicky vyvíjející se děti se učí vnímat těžkosti jiných. Ve
škole běžně vidí i postižené děti, které respektují. Učí se empatii. Vnímají,
že lidé jsou různí. Učí se pomáhat slabšímu žákovi. Učí se vzhlížet k někomu,
kdo navzdory postižení čelí výzvám, které si nedokážeme představit.
A to by snad mělo být primárním účelem inkluze. Ale nějak je to podceněno.
Místo abychom vnímali prospěšnost inkluze, hledáme její neprospěšnost.
Zapomínáme na to, že inkluze často obohatí nás, zdánlivě normální lidi. Učíme
se vnímat těžkosti jiných. Já se ve své speciálně pedagogické praxi učím každý
den. Od svých žáků, kteří jsou silnější než já a překonávají problémy, jaké si
nedokážu představit. A když běžné děti vidí vrstevníky čelící těžkým výzvám,
naučí je to empatii a sociálním dovednostem. A inkluze v předškolním prostředí
ukazuje, že malé děti – bez předsudků – úplně v pohodě přijímají i spolužáky s
postižením.
Jak inkluzi
vnímají američtí rodiče žáků bez postižení?
Na to nejsem
schopna odpovědět. Vnímají rodiče to, že jejich děti jsou ve škole společně s
postiženými žáky, jako zátěž? Způsobí postižený žák ve třídě zpomalení celé
třídy? Nevím. Vzhledem k tomu, že integrace postižených dětí do běžných škol
začala v USA už v druhé polovině minulého století, dnes už je to norma. Je
úplně přirozené, že v každé škole jsou i děti s nějakým postižením. Ale protože
v běžné škole postižené děti nevzdělává jen běžný učitel, ale speciální pedagog
za pomoci asistentů, asi neexistuje důvod vnímat inkluzivní vzdělávání jako
nějakou zátěž. Nikdy jsem nezaregistrovala nějakou nevůli amerických rodičů k
inkluzi, což však neznamená, že neexistují rodiče, kterým může vadit, že je ve
třídě jejich dítěte na některé předměty začleněno i postižené dítě.
Navíc, v USA
má každý žák školy možnost studovat předměty na různých úrovních. Žáci jsou
umístěni ve školách do předmětů na základě vlastních talentů a schopností. Komu
jde matematika, je umístěn do matematické úrovně pro nadané a studuje
matematiku na vyšší úrovni – třeba o dva ročníky výš, ale angličtinu třeba
absolvuje ve společnosti žáků, kteří jsou méně lingvisticky nadaní. Vzdělání
žáků je šité na míru, respektuje se nadání i limitace. Kdo nemá talent na
kreslení, nemusí absolvovat lekce výtvarné výchovy. Třeba ho zaujme více
předmět fotografování. Dítě s postižením může být přínosem ve školním pěveckém
sboru, kde rozvine svůj potenciál, přestože třeba nikdy nepochopilo násobilku.
A je přijato spolužáky. Je jiné, ale má nějaký talent, dostane příležitost
vyniknout. Nikdo z nás není dokonalý ve všech oblastech.
Jak vnímáte
inkluzi v České republice?
Pokud se
dítě vyžadující zvláštní péči násilně umístí do běžné školy, v níž nejsou žádní
odborníci a učitel, který není speciálním pedagogem, musí integrovat ve své
třídě i dítě s těžkostmi, nemá zdroje ani odborníky a asistuje mu jen laický
asistent, učitel je přetížen a mnohdy ztracen. Domnívám se, že v ČR inkluze
ještě neprobíhá. Zatím probíhá jen nefunkční desegregace. Tedy prosté umístění
dětí s postižením do běžných škol, kde rozvoj dětí s postižením nezajišťují
odborníci, a dítěti, které má specifické potřeby, se nedostává odborné
speciálně pedagogické péče ani terapií potřebných k optimálnímu rozvoji. Dítě s
postižením má sice ze zákona možnost navštěvovat běžnou školu, ale pokud tam
nejsou zdroje a odborníci, nepomůže to onomu dítěti a neobohatí to ani ostatní
žáky.
Myslím si, že
začlenění dětí s nějakým postižením do běžných škol v ČR není propracováno,
chybí odborníci a finance. A když je začlenění dítěte s postižením do běžné
školy zátěží pro všechny, protože nejsou vhodné podmínky, logicky se vynoří
obecný názor, že inkluze je neprospěšná, nefunkční a zcela kontraproduktivní. A
vzniknou tendence propagovat segregaci (i lehce) postižených dětí a vyčlenit
postižené děti z běžné společnosti. Krok zpátky.
Slovo
inkluze se v Česku stalo politickým termínem. Nekonotuje nic pozitivního, ale
pouhou zátěž. Děti s postižením, děti nějak netypické, nejsou vnímány jako
unikátní osobnosti, které jsou sice trochu jiné, ale od kterých se můžeme mnoho
naučit. Funkční inkluze opravdu nikoho nepoškodí, ale spíš všechny obohatí.
Nefunkční inkluze může způsobit pravý opak. Nevstřícnost. Nevůli začlenit děti
s postižením mezi nás, kteří máme štěstí, že jsme se narodili bez postižení.
Zdroj: Šárka Hamplová, The Student Times
