V rámci své výzkumné
činnosti se zabýváte především tématem nerovnosti ve školství. Jak byste tuto
problematiku vysvětlila někomu, kdo má základní vzdělání, nebo výuční list, je
rodičem, žije v Ústeckém kraji a rád by pro své dítě kvalitnější vzdělání, než
získal sám?
Takovému člověku bych to asi vysvětlovat
nemusela:) Záleží-li mu na vzdělání jeho dítěte, je mu jasné, že potřebuje mít
ve své blízkosti dobré školy, které budou pro jeho dítě automaticky dostupné.
Možná si nechce nebo neumí školu pro své dítě vybírat, jak to činí mnozí
vzdělaní a dobře situovaní rodiče. Potřebuje tedy jistotu, že ať už pošle dítě
do jakékoli z okolních škol, dostane se mu kvalitního vzdělání, které nebude
závislé na jeho pomoci, neboť ji třeba není schopen poskytnout. Při studiu
vzdělanostních nerovností se zajímáme o to, do jaké míry závisí kvalita
vzdělávání a dosaženého vzdělání na rodinném zázemí dítěte. Tuto závislost
pozorujeme ve všech vzdělávacích systémech, ale její síla se v jednotlivých
zemích hodně liší.
V zemích, ve kterých je souvislost mezi
dosaženým vzděláním a rodinným zázemím silná, zpravidla dochází k tomu, že se
děti rozdělují do tříd a škol podle rodinného zázemí. Na to vždy doplácejí děti
z méně vzdělaných a motivovaných rodin, a to bez ohledu na svoji snahu a
potenciál. Lidé se často domnívají, že například když rozdělíme děti do tříd
podle jejich výsledků nebo studijních předpokladů, budeme schopni všechny
vzdělávat efektivněji a všem věnovat lepší péči. Výzkumy ale ukazují, že to tak
nefunguje. Na takové rozdělení vždy doplácejí děti s horším rodinným zázemím:
rodiče jim nejsou schopni zajistit, aby se dostaly do výběrové skupiny, vyučují
je horší učitelé, mají horší podmínky ke vzdělávání a nakonec dosahují horších
výsledků, než by dosahovaly v systému společného vzdělávání. V České republice
je souvislost mezi rodinným zázemím a výsledky vzdělávání relativně silná a k
rozdělování dětí zde dochází již na vstupu do povinného vzdělávání, a to i
způsobem, který je z pohledu vyspělého světa naprosto nepřijatelný. Například
ve veřejných školách jsou nabízeny třídy s rozšířenou výukou angličtiny, na
které si rodiče připlácejí, a za to jsou jim nabízeny služby, které by měly být
v kvalitním vzdělávacím systému dostupné každému dítěti, kromě angličtiny
například osobnostní a sociální rozvoj nebo komunikace s rodiči.
Ve své
práci vytrvale upozorňujete na hrozby, které nerovný a nespravedlivý systém
sebou nese… co se může stát v extrémním případě, kdy by se problémy, na něž
upozorňujete, vůbec neřešily?
Já jsem přesvědčena o tom, že to, jak se té
které společnosti daří a zejména jak se v ní žije, do značné míry záleží na
tom, jak vzdělaná a kultivovaná je ta nejméně vzdělaná část populace. A tím, že
systém podporuje výběrovost, zároveň rezignuje na vzdělávání těch, kteří by to
nejvíce potřebovali. Ti budou tím pádem více ohroženi nezaměstnaností,
kriminalitou, což představuje výdaje na sociální dávky, podporu v
nezaměstnanosti, potírání kriminality. Zároveň hrozí nespokojenost a napětí ve
společnosti, která musí fungovat pro všechny, protože všichni spolu
nevyhnutelně budou sdílet společný prostor. A nevzdělaní a frustrovaní budou
také volit, i na to je třeba pamatovat.
Jaká je
role rodičů? Co mohou dělat rodiče, aby došlo k pozitivním změnám?
Rodiče jsou především voliči. Měli by
požadovat, aby stát investoval více do vzdělávání, protože bez toho není možno
jeho kvalitu plošně zvýšit. Měli by požadovat, aby se zvýšení kvality
vzdělávání stalo skutečnou vládní prioritou a aby služby, které jsou nabízeny
ve výběrových školách a třídách, byly automaticky dostupné všem dětem ve všech
veřejných školách. Jinak si ale nemyslím, že by rodiče mohli a měli být
nějakými velkými hybateli pozitivních změn v oblasti nerovností. V situaci, kdy
je kvalita škol velmi různá, je jen logické, že ti, kteří si mohou a umějí
vybrat, dají své dítě do školy, kterou budou považovat za nejlepší, čímž se
rozdíly budou jen zvyšovat: školy a třídy se budou čím dál tím více rozdělovat
na ty, které budou navštěvovat děti vzdělaných a motivovaných rodičů, bude se
jim tam dostávat kvalitnějšího vzdělávání a budou tam dosahovat lepších
výsledků, a na školy „zbytkové“, kde tomu bude přesně naopak.
O škole
mluvíte jako o tmelícím prvku. Podobným byla kdysi povinná vojna – tam se
potkal filosof s klempířem. Pokud postupně mizí tyto tmelící prvky, kam to může
vést?
Já jsem jako žena vojnu neabsolvovala, tedy k
jejímu blahodárnému účinku se nemohu kvalifikovaně vyjadřovat, ale spíše o něm
pochybuji. Co se týče školy, ta mi připadá zcela zásadní pro to, aby se mladí
lidé naučili komunikovat a spolupracovat s mladými lidmi s odlišným rodinným i
kulturním zázemím, nadáním, hendikepy. Zároveň je unikátním místem pro budování
společných hodnot a norem. V současnosti mi tato její úloha připadá závažnější
než předávání vědomostí a myslím, že ji naše společnost nedoceňuje.
Dovedu
si představit, že témata, která řešíte, mohou vést k pesimismu a jakési
bezvýchodnosti, co Vám dodává optimismus, v čem jsou naopak pozitivní stránky
českého školství a vzdělávacího systému? Na čem lze stavět?
V českých školách je mnoho velmi obětavých,
zodpovědných a pracovitých učitelek a učitelů, kteří berou svoji práci velmi
vážně. Myslím, že je třeba těmto lidem poskytnout patřičné ocenění a profesní
podporu a zejména, že je třeba jim pozměnit zadání tak, aby cítili trochu větší
zodpovědnost za úspěch každého dítěte na úkor zodpovědnosti za plnění osnov.
Zcela mimořádnou devízou České republiky jsou nevládní organizace působící v
sociální oblasti i v oblasti vzdělávání. Pracuje v nich mnoho velmi
kvalifikovaných a obětavých odborníků. Domnívám se, že větší spolupráce s
těmito organizacemi by mohla mnohým školám hodně ulevit. Obecně by bylo
výborné, kdyby se podařilo docílit lepší spolupráce mezi jednotlivými aktéry,
kteří se v oblasti vzdělávání nějak angažují.
Ve své
děkovné řeči jste uvedla, že Cenou Nadace České spořitelny získala témata,
kterým se věnujete, určitou vážnost. Lze tomu rozumět tak, že společnost
podceňuje hrozby, na něž upozorňujete?
Myslím, že ano. Zejména se domnívám, že úlohu vzdělávání
a vzdělávacího systému chápe příliš úzce – pouze jako cestu k certifikátům,
které umožní postup ve vzdělávací dráze. Myslím, že tato úloha již není zdaleka
tak důležitá, jako bývala, a bude dále ztrácet na významu.
Sama
jste učila, jakou nejcennější zkušenost jste si z této praxe odnesla? S čím
jste do učitelské praxe šla a jak moc jste byla realitou zklamaná nebo
překvapená?
Já nejsem vystudovaná učitelka. Vystudovala
jsem fyziku, do revoluce jsem pracovala na fyzikálním pracovišti a nikdy jsem učitelku
dělat nechtěla. Moje učitelská kariéra byla spojena s gymnáziem PORG, které
jsem pomáhala založit v porevoluční touze dělat nové a užitečné věci. Dnes už
bych osmileté gymnázium zakládat nepomáhala, neboť si myslím, že by se děti
měly v rámci povinného vzdělávání vzdělávat společně v kvalitních základních
školách. Ale principy, na kterých jsme se snažili naši školu postavit, mi
připadají užitečné dodnes. Namátkou bych uvedla barevný učitelský sbor,
vzájemný respekt, diskuse, motivace a vzájemná důvěra. Tu důvěru, kterou jsem
zažívala já ze strany rodičů svých žáků, bych přála všem učitelům. Pro
pedagogickou práci mi připadá zcela zásadní, neboť umožňuje navázat spolupráci
při vzdělávání každého dítěte a umožňuje získat potřebné sebevědomí, které řadě
učitelů chybí.
Kdo pro
Vás byl Váš nejdůležitější učitel? A proč?
Teď Vás asi zklamu, ale pro mě byli vždycky
důležitější spolužáci. Když o tom přemýšlím, tak můj nejdůležitější učitel byl
asi vedoucí mé diplomové práce na vysoké škole, neboť měl málo času se mi
věnovat, a já jsem zjistila, že vlastně řadu problémů, se kterými si zpočátku
nevím rady, vyřeším sama, když jim věnuji dostatečné množství času a úsilí. To
byl do života znamenitý vklad.
Finanční
částku, která byla spojena s oceněním, jste se rozhodla věnovat spolku Ramus.
Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo.
Peníze jsem chtěla věnovat organizaci, která
vykonává činnost související se vzděláváním, a Ramus takovou činnost bezesporu
vykonává. Organizuje volnočasové aktivity pro mladé lidi s postižením a bez
postižení, čímž umožňuje mladým lidem s postižením získat zážitky a zkušenosti
v kolektivu vrstevníků, které by jim jinak byly nedostupné. Zároveň učí mladé
lidi bez postižení, že mohou s postiženými vrstevníky leccos sdílet a že mohou
řadu věcí dělat spolu. A to spolu je zcela zásadní i pro zmírňování
vzdělanostních nerovností.
Zdroj: EDUin.cz
