Když jsme v sobotu dorazili s Alim a Magdou na
Lesbos, měla jsem rozporuplné pocity. Bylo slunečno, teplota kolem 40 stupňů a
všude klid a pohoda. Vracely se mi vzpomínky na dobu, kdy jsem zde na stejné
akci byla před čtyřmi lety a která mě hluboce poznamenala, protože ačkoli
to bylo ještě před vypuknutím tzv. uprchlické krize, na vlastní oči jsme se zde
seznámili s hrubým porušováním lidských práv uprchlíků a nelidským
zacházením s nimi.
Magda, Šárka a Ali (zleva)
Říkala jsem si, jaké to asi bude letos a jaké bude setkání
s lidmi, kteří zde prožili nejtěžší období – měsíce roku 2015, kdy denně
přijížděly tisíce lidí a úřady na tuto situaci nebyly absolutně připraveny a
většinu základních lidských potřeb zajišťovaly neziskové organizace a především
dobrovolníci z celého světa.
Nejdříve jsme se hned v neděli setkali s lidmi, kteří žijí v táboře Moria. Když 20. 3.
2016 začala platit dohoda mezi Tureckem a EU, mělo to na lidi přicházející
žádat o mezinárodní ochranu fatální dopad. Přijímací zařízení se změnilo
v detenční, které lidé nesměli opustit, aby se nemohli posunout na pevninu
a byl usnadněn jejich návrat zpět do Turecka, které bylo označeno za bezpečnou
zemi. Fakt, že na tureckém území jsou již 3 miliony uprchlíků, nezvládá jim
zajistit přístup k základním věcem, jako je lékařská péče, legální práce,
bydlení či vzdělání, a že máme zdokumentovány stovky případů, kdy deportuje
uprchlíky násilně zpět do zemí, kde jim hrozí vážné nebezpečí (Sýrie, Irák,
Afghánistán), na tomto označení za bezpečnou zemi nic nezměnil. Důsledkem je,
že tisíce lidí uvízli na řeckých ostrovech v nejistotě, informačním vakuu
a v nelidských podmínkách. Příběhy, které slyšíme od samotných žadatelů o
azyl, jsou toho konkrétním důkazem. Měsíce čekají na první pohovor
k azylovému řízení, kapacita je přeplněna, čelí ponižování, vyhrožování, přístup
k lékařské péči je zoufalý (teď působí v celém táboře jen jeden lékař
a paní doktorka z nemocnice uvedla, že lidé, kteří jsou přivezeni do
nemocnice, jsou ve stavu, který způsobuje dlouhodobě zanedbaná péče). Toto
spojené s nejistotou, co s lidmi bude, velmi omezeným přístupem
k informacím a právnímu poradenství je koktejl, který způsobuje u mnoha
již traumatizovaných lidí psychické potíže a četné pokusy o sebevraždu.
Lidé se však snaží svou situaci změnit, pořádají protesty,
píší dopisy úřadům a evropským institucím. Odpovědi na ně však nikdy
nepřicházejí. Špatné ubytovací podmínky a přeplněná kapacita Morie má na
svědomí i několik lidských životů těch, kteří v zimě zemřeli podchlazením
či těch, kteří zemřeli při požárech v táboře.
V Morii jsou
lidé označeni čísly, jejich jména zde nikdo nezná ani nepoužívá.
Ironickým příkladem je příběh
Syřana, který do Řecka přijel se svým psem. Jelikož se pejsek spřátelil
s jednou z německých dobrovolnic, ta se mu rozhodla zařídit pas a
převezla ho do Německa. Zatímco si tak užívá bezstarostného života
v Německu, jeho páníček je i po mnoha měsících stále v Morii…
Další setkání jsme měli s lidmi, kteří se dobrovolníkům
snaží pomáhat. Jsou to jak místní, tak lidé z nejrůznějších zemí světa,
kteří se prostě rozhodli, že pomohou alespoň tak, jak je v jejich silách.
Takto jsme se setkali s paní, která šije boty, které pak uprchlíkům dává, a také pro ně
pořádá workshopy zaměřené na šití. Je to Američanka a přijela sem s celou
rodinou proto, že chtěla pomoci aspoň tím, co umí.
Španěl, který má
syrské kořeny a na ostrov se vydal hned na začátku krize, byl prvním
dobrovolníkem na ostrově a po mnoho měsíců pracoval téměř nepřetržitě, jen
s minimem spánku, protože na ostrov přijížděly tisíce lidí a nebylo o ně
absolutně postaráno, ubytování bylo většinou provizorní venku, bez hygienických
zařízení, těm, kteří přišli o své blízké při ztroskotání člunů, nebyla
poskytována žádná pomoc a podpora a vyděšení lidé se tísnili v přeplněných
provizorních táborech v nejistotě, co s nimi bude dál. Jeho příběhy o
ztroskotaných člunech, ignoraci úřadů, mrtvých tělech, truchlících lidech,
dokumentované řadou fotek a videí, která natočil, nikdy nezapomenu.
Silným zážitkem byl také rozhovor s lidmi z organizace
Sea Watch. Vznikla před 2,5 lety, získala
prostředky od svých sympatizantů, koupila loď a vydala se zachraňovat životy na
moře mezi Tureckem a Lesbosem. To, co za tu dobu viděli a zažili, je šílené a
vše je možné nalézt na jejich facebooku.
Snaží se dokumentovat porušování lidských práv a působení zbytečného utrpení a
zastrašování lidí, kteří na člunech připlouvají ke břehům ostrova. Jejich
prosba byla jediná: prosím, předávejte informace o tom, co se tu děje lidem v Evropě.
Je potřeba to změnit a to se stane pouze tehdy, když se o to, co se tady děje,
budou lidi zajímat.
Na závěr bych ráda vyzdvihla dojemnou podporu a pomoc,
kterou uprchlíkům vyjadřují místní
Řekové. Situace není jednoduchá, Řecko stále prochází vážnou ekonomickou
krizí, lidé těžko hledají práci a mají omezený přístup k řadě služeb. Přes
toto všechno je solidarita mnoha z nich ohromná a to je to, co zde ve mně
přes všechny hrůzy zanechává nejsilnější dojem. Neskutečná solidarita a pomoc
od místních a také zahraničních dobrovolníků, kteří se rozhodli, že nebudou
k lidskému utrpení lhostejní.
A jaký měla celá akce vlastně dopad?
Kromě toho, že
zaměstnanci, aktivisté a uprchlíci spolupracující s Amnesty v osmi
zemích Evropy získali silnou osobní zkušenost z pobytu na Lesbosu a
z každodenní interakce s migranty, uprchlík y a dobrovolníky na
ostrově a jsou nyní motivovaní tuto svou zkušenost sdílet a pořádat osvětové
akce ve svých zemích, dopad měla naše přítomnost ve více oblastech.
BBC natočila reportáž o situaci na ostrově, v táboře Moria
a o naší akci:
http://www.bbc.com/news/av/world-europe-40700880/europe-s-forgotten-migrant-crisis
Výzkumnice Amnesty International na Řecko přijela na ostrov
a udělala rozhovory a výzkum mapující postup policie proti protestům
v táboře Moria: https://www.amnesty.org/en/documents/eur25/6845/2017/en/
Ředitelka řecké pobočky Amnesty International byla na základě
naší akce na Lesbosu pozvána v úterý 27. 7. na půdu řeckého parlamentu,
aby zde promluvila o výzkumech AI, situaci a porušování lidských práv uprchlíků
a migrantů.
Řecký ombudsman slíbil prošetření neadekvátního použití síly a
týrání migrantů a uprchlíků při potlačení protestu v táboře Moria.
Neméně důležitým dopadem naší přítomnosti na ostrově bylo
zviditelnění problému a podpora místních organizací a dobrovolníků, kteří
s migranty a uprchlíky pracují, ale jsou frustrováni z bezvýchodnosti
situace a z toho, že se zprávy o situaci na ostrově nedostávají za jeho
hranice.
Šárka Antošová, migrační expertka AI ČR
—
Když jsme dorazili na Lesbos, byl jsem unesený – skvělá atmosféra a nadšení nás všech, kteří chceme pomáhat a se situací něco opravdu udělat, bylo všude kolem…Většina lidí (uprchlíci a aktivisté a místní obyvatelé) vypadá jako velká rodina, která si navzájem pomáhá. Nicméně když jsme začali poslouchat příběhy lidí z tábora Moria, přepadl mě smutek a zděšení z toho, jak moc ponižujícím způsobem můžou být porušována lidská práva tady, v Evropě…
První den jsme se setkali s dvojčaty Danie a Ránií z Iráku, je jim 11 let. Přijely sem před několika měsíci. Z Iráku utekly do Turecka, kde byly 4 měsíce vězněny poté, co se pokoušeli přesunout do Evropy. Když přišly sem ,neuměly žádný cizí jazyk. Ale teď se naučily anglicky, španělsky a kurdsky tím, že mluví s dobrovolnými aktivisty v táboře. Další příběh, který mě zasáhl, je od sedmiletého Syřana. Jeho rodina před třemi lety uprchla ze Sýrie do Libanonu. Tam se setkávali s neskrývaným rasismem a libanonská vláda se je chystala deportovat zpět do Sýrie. I oni se rozhodli přes Turecko dostat do Evropy. A uvízli v Řecku.
Moc mě zasáhlo, když jsem slyšel, že v táborech se chovají k lidem odlišně na základě jejich původu. Sám jsem byl svědkem toho, že po posledním protestu policie zatýkala pouze lidi ze západní Afriky, přestože do protestů se zapojil celý tábor…
Ali Mansour, stážista AI ČR, Syřan studující v Praze
PODÍVEJTE SE NA REPORTÁŽ BBC Z AKCE NA LESBOSU!
—
Zástupci české Amnesty zdraví z Lesbosu. Z Lesbosu, který
proslavila básnířka Sapfó, překrásná příroda a pohodová atmosféra zdejších
měst. Zároveň však z Lesbosu s nelidským množství osob utíkajících před
nehostinnými podmínkami svých zemí, momentálně zoufale uvízlých mezi Tureckem a
EU. Z Lesbosu, ve kterém se proto tento týden sešlo na několik desítek
evropských aktivistů – konkrétně v kempu PIKPA v hlavním městě, Mytilini.
Kemp PIKPA, zřízen organizací Lesvos
Solidarity, je místem naprosto jedinečným, místem, které se zřejmě navždy
zarylo do mé paměti a srdce. Je ukázkovým příkladem toho, jak může provizorní
řešení uprchlické,,krize“ vypadat. Po prvním dni v kempu stráveném – s
pobíhajícími dětmi z různých zemí Afriky a Blízkého východu, s milými rezidenty
všech věkových kategorií i enthusiastickými dobrovolníky, všemi vzájemně
spolupracujícími a každodenně spolu žijícími – se před člověkem rozprostře
zcela nový náhled na situaci, která v posledních letech obsazuje titulky novin.
V kempu vládne solidarita a vzájemné porozumění, něco, co ve spoustě evropských
zemích včetně České republiky schází; což je ovšem pochopitelné – nejprve
bychom se museli ocitnout v bezprostřední blízkosti situaci a lidským bytostem,
kterých se týká.
Tak, jako spousta místních
obyvatel z Mytilini i přilehlých vesnic. Ti se, k mému překvapení, obdivu a
inspiraci, do pomoci skutečně snaží zapojovat, jak jen to jde, často zcela
novými vlastními projekty. Mediální prostor by si zasloužila každá a každý z
nich, zmíním jich však jen pár: například dvojici, která žije na Lesbosu již
sedmnáct let. Když před několika lety začalo přijíždět více a více člunů s
prchajícími lidmi, než bylo obvyklé, tenhle pár se rozhodl něco dělat.
Zmobilizovali dobrovolníky a monitorují bezpečnost na moři, činnost státu a činnost
neziskových organizací.
Je zde také skupina dobrovolnic, která nabízí ženám v táborech diskuze o svých
právech, o možnostech se angažovat a jakoukoli jinou pomoc, které se jim
nedostává, protože se se situací denně setkává a nechce jen přihlížet. Protože
jsou v bezprostřední blízkosti této každodenní a zatím nekončící realitě, která
umí být i krutá, a kterou nelze přehlížet.
Bezmála sto metrů od kempu je moře. Lemuje cestu od tábora Moria, přes letiště až do hlavního
města. Když člověk přijde k moři blíž, stoupne si na okraj kamenité pláže a
chvíli sleduje hornatý protější břeh Turecka a vlnící se vodní hladinu tyto dvě
země rozdělující, neubrání se ambivalentním pocitům. Uvědomuje si totiž, že
možná právě tam, kde zrovna stojí, stále ještě den co den (přesněji noc co noc)
připlouvá cca 60 lidí (v nejhorších momentech uplynulých let to bylo denně i
několik tisíc), a že moře, které v tuto chvíli obdivuje, má na svědomí spoustu
lidských životů. Uprchlík do moře vkládá naději. Už jen přeplutí lidskou bytost
poznamená, tím to pro ni však zdaleka nekončí. Kvůli dohodě mezi EU a Tureckem
jsou osoby, které na Lesbos připlují, buď deportovány do nejbližší bezpečné
země, za kterou úřady určily Turecko, nebo zůstanou uvězněné na ostrově a
nemohou pokračovat v cestě – ani dál, ani zpět. Turecko navíc bezpečné není,
zvláště pro lidi, kteří hledají politický azyl.
Čím je tento týden jedinečný, je možnost setkání
a diskuze s člověkem, který si vším tímhle prošel. Debata s uprchlíky je
neopakovatelnou příležitostí vytvořit si autentický názor na věc. Podmínky v táboře
Moria, které z vlastní zkušenosti – mnohdy bohužel i rok dlouhé – popisují,
jsou lidské bytosti nedůstojné a nedostačující. Nemožnost odejít a svůj osud
změnit je pro ně nepředstavitelně skličující a demotivující. Přesto se snaží
nevzdávat a iniciují debaty s autoritami. Bohužel bez výsledku. Což je
nepochopitelné i vzhledem k tomu, že je v táboře spousta dětí. Těm se nedostává
žádného, alespoň provizorního, vzdělávání, na které mají dle základních
lidských práv nárok, nehledě na řadu dalších samozřejmých práv rozvíjejících
dětskou osobnost – jako právo si hrát a být při tom v bezpečí. Tábor Moria je
místem porušování lidských práv, čemuž by se nemělo pouze přihlížet.
Druhá polovina týdne byla ve znamení příprav na celé
zakončení – akci, která měla být něčím neobyčejným v tamější realitě
každodenního nelítostného dění, rozšířit zprávu co nejdál a zapojit aktivisty z
celé Evropy, místní dobrovolníky i uprchlíky. Se všemi nabytými vědomostmi z
vyčerpávajícího několikadenního školení a workshopování jsme v
aktivisticko-dobrovolnicko-uprchlickém složení takovou akci vymysleli.
Flashmob
na jedné z přilehlých pláží. Jeho zpráva měla být stručná, ale jasná: EU-turecká
dohoda chytá lidské bytosti do pasti již od roku 2016. Implementace měla
proběhnout v pátek, předposlední den pobytu, a ve všech zúčastněných se do
onoho dne mísily silné pocity nervozity, strachu, vzrušení a natěšení, které
mohly opadnout jen až po zdárném dokončení akce. A toho jsme se skutečně
dočkali, dokonce zdárnějšího, než v jaké jsme doufali. Zapojilo se přes sto
lidí a na místo dorazili mezi místními novináři také reportéři z BBC. Dobrý
pocit z úspěšné akce podpořil ještě enthusiasmus z integrity a solidarity,
která na místě díky přítomnosti tolika rozličných osob vznikla a společnou věc
pomohla dotvořit. Přece jen se člověku každý den nenaskytne příležitost
vyjádřit svůj nesouhlas s politickými kroky takovýmto způsobem –
patnáctiminutovým stáním ve vodě a na pláži v záchranných vestách a pod
rybářskou sítí. Navíc vžití se, ač jen chvilkové a originálnímu prožitku
dotyčných osob jen vzdálené, do situace stále denně připlouvajících lidí je
něčím, co by si měl každý občan vyzkoušet.
Skutečné zakončení týdne plného nových zkušeností,
informací, mezinárodních přátelství a rozličných emocí však teprve přijde, a to
ve formě řetězu přednášek a debat po vysokých školách a veřejných institucích
po celé republice, ke kterým jsme pilně sbírali podněty a se kterým začneme již
tento podzim.
Magda Hajdučková, koordinátorka Ostravské místní skupiny AI ČR