Aktuálně
šest set třináct.
To je dost, na to škola ani nevypadá.
To
proto, že v této budově se aktuálně učí děti od čtvrté do deváté třídy a už dva
roky máme dvě detašovaná pracoviště pro první, druhé a třetí třídy. Až
dostavíme přístavbu, žáci se k nám zase vrátí. Od 1. 9. 2021 bychom zas měli
být všichni spolu.
Kolik mají Čelákovice obyvatel?
Asi
dvanáct tisíc. Počet žáků se za poslední čtyři roky zvýšil o třetinu. Proto
zvyšujeme kapacitu školy na osm set padesát dětí. Druhá čelákovická základní
škola má podobnou kapacitu a už je taky skoro plná. Náš zřizovatel si nechal
udělat demografický průzkum, který ukázal, že tento trend se udrží, a tak
projekt rozšíření školy podpořil.
Jakou máte skladbu žáků? Ptám se
s ohledem na společné vzdělávání.
Je
to taková všehochuť, řekl bych. Máme tu sedmdesát žáků se speciálními vzdělávacími
potřebami. Jen tak namátkou: jsou mezi nimi děti s poruchou autistického
spektra, dva žáci s lehkým mentálním postižením, několik dětí s poruchami učení
a chování… Celkem je to asi jedenáct a půl procenta. Máme čtrnáct asistentů.
Učitelé si často stěžují na děti, kterým
by poradna podpůrné opatření třeba ani nepřiznala, jsou to hraniční děti,
většinou zanedbané rodiči. Jsou ve vaší škole výrazněji zastoupení i takoví
žáci?
Nemáme
tu žádnou vyloučenou lokalitu, ale máme tu děti z okolních vesnic, které
by do této kategorie spadaly. V okolí máme pověst školy, která si poradí
s každým dítětem. Troufám si říct, že to tak je. Čímž neříkám, že to je
jednoduché, je to složité, ale mám na co navázat. Integrace na této škole
začala už dávno před mým příchodem na pozici ředitele před třemi lety. (Před
tím jsem tady učil, ve škole působím od roku 2008.) Ty děti nepřišly najednou
skokově odnikud.
Je společné vzdělávání neboli inkluze
dobrá myšlenka?
Je
to skvělá myšlenka, ale není bohužel dobře personálně a finančně zajištěná.Ve
škole mám pět nebo šest učitelů, kteří vystudovali speciální pedagogiku, ale
ani jeden speciálního pedagoga nedělá. Normálně učí. Speciálního pedagoga na
půl úvazku si platím z šablon.To je ale nesystémové. Až mi šablony skončí, naše
speciální pedagožka zase přejde na normální úvazek učitelky na prvním stupni a
pedagogické intervenci pro integrované děti se dál věnovat nebude. Na dvě stě
až tři sta dětí by škola měla mít automaticky nárok na speciálního pedagoga, to
by bylo o něčem jiném. Takže za mě k inkluzi: určitě na škole chybí nárokový
speciální pedagog a školní asistent. To jsou teď pozice hrazené ze šablon.
Takto to má spousta škol. Co se stane, až nebudou?
Jak to budete řešit vy, až dojdou peníze
ze šablon?
To
nevím. Je fakt, že náš zřizovatel, než přišly nárokové peníze na asistenty
v roce 2016, nám na jednoho asistenta platil ročně šedesát tisíc korun. Na
asistenty teď peníze jsou, ale jsou v tom různé zádrhele. Smlouvu na dobu
určitou mohou dostat jen dvakrát, pak mají nárok na pracovní poměr na
dobu neurčitou. Jejich působení na škole je ale vždy vázané na posudek
pedagogicko-psychologické poradny a konkrétní dítě. Když dítě odejde nebo se mu
změní diagnóza a asistent již není potřeba, musím ho propustit. A musím mu dle
zákoníku práce vyplatit odstupné. Ale na to mi peníze nikdo nedá, musím použít
finance na ohodnocení pedagogů.
Ředitelé se smluv na dobu neurčitou bojí,
přitom nejistá vyhlídka zas může odrazovat schopné lidi od toho, aby se
ucházeli o pozici asistenta…
Samozřejmě.
My tu o zavedené asistenty stojíme, máme tu některé už pět let, investujeme čas
naší speciální pedagožky do přípravy každého, kdo na tu pozici přijde. Aby
přítomnost asistentů ve škole k něčemu byla, nedá se to odbýt. Ještě se mi
nestalo, že by asistent při nástupu byl již plně kvalifikovaný.
Co by byla pro vás taková žádoucí
kvalifikace?
Minimálně
střední škola a hotový kurz pro asistenty.
To znamená, že přijímáte i asistenty bez
kurzu? To jde?
Je
to na mou zodpovědnost, ale tak to chodí. První tři měsíce jsou zkušební,
zjišťujeme, zda je to pro nás vhodný člověk. Důležité je taky, aby si sedl s
učitelem. Pak mu škola zaplatí kurz – ten stojí deset až dvanáct tisíc korun –
a asistent se zaváže, že z vlastní iniciativy od nás alespoň dva roky
neodejde. Začlenění asistenta je složitý mechanismus, pořád je potřeba něco
hlídat a něco řešit. Příklad: jedno dítě potřebuje asistenta po celou dobu
vyučování, do půl druhé, ale má ho napsaného jen do jedenácti čtyřiceti. A co
ten zbytek? A pak jde do družiny a tam taky potřebuje asistenci. Přitom od osmi
do deseti hodin je ten žák v daleko lepší kondici než druhou polovinu dne,
ale přizpůsobit to nejde.
Myslíte si, že nějakému dítěti od vás by
bylo lépe ve speciální škole?
Asi
dvanáct, patnáct kilometrů odsud, v Brandýse-Staré Boleslavi, je praktická
škola. Mají tam SPC, takže tam někdy posíláme děti na posouzení a
spolupracujeme. Teď jsme zvažovali přeřazení žáka sedmé třídy s lehkým
mentálním postižením do této školy. Myslíme si, že by mu prospělo pomalejší
tempo a menší kolektiv, než má naše běžná třída o dvaceti osmi žácích. Na
druhou stranu on to tak nevnímá a ani jeho rodiče. Dostává dvojky, trojky,
takže maminka má pocit, že je vše v pořádku. Je to ale hodnocení snížených
výstupů. Maminka by po určitém váhání i s přeřazením souhlasila, ale
dojíždění je problém. Je to sociálně slabší rodina a nemá, jak tam syna
dopravit.
Má ten žák nějaké problémy
v kolektivu?
To
bych neřekl, není nijak vyčleněný. Do ŠVP jsme si totiž dali, že jsme škola
vzájemného porozumění, a na tom pracujeme. S dětmi, s rodiči, a to
neustále. Jakmile je nějaký problém, voláme rodičům a společně to řešíme. Dobré
klima a nálada jsou pro školu důležité.
A jak se zajišťuje dobrá nálada učitelů?
Vždy
jsem byl zastáncem toho, že sám do práce musím chodit rád. A když jsem
spokojený já, dělám spokojené i jiné lidi, učitele i rodiče, a jejich
spokojenost zase působí dobře na mě. Je to takový koloběh. Abych mohl po
učitelích něco chtít, musím jim dát podporu. Materiální, finanční i psychickou.
Odkláním od nich administrativu, jak to jen jde, ta se stahuje ke mně a k mým
zástupkyním. Učitel má hlavně učit. Dávám učitelům volnost, nebudu je povinně
držet ve škole do půl čtvrté. Jsou to dospělí, vysokoškolsky vzdělaní lidé,
kterým svěřuji odpovědnost. Potřebuju učitele, který mi přijde do třídy
spokojený, usměvavý. Musí mít zajištěné pomůcky, má služební notebook, v každé
třídě funguje počítač. Když přijde učitel, že něco potřebuje, neberu to nikdy
tak, že si vymýšlí, věřím, že to opravdu potřebuje, a snažím se mu to zajistit.
Když něco chtějí, musím na to sehnat peníze.
Jste šikovný ve shánění peněz?
Ano,
čerpáme peníze ze šablon, máme granty ze Středočeského kraje. Pomáhá nám Spolek
rodičů pro Kamenku. Máme také výborné vztahy se zřizovatelem. Školy a školky
jsou jedna z velkých priorit města. Pan starosta má u nás své tři děti,
místostarosta založil soukromou vysokou školu, o vzdělání se zajímají.
Zaplatila vám už radnice něco
nadstandardního?
Hradí
nám – všem školám a školkám – celkem nákladný program primární prevence, který
nám každý závidí. My ředitelé jsme si vymínili, že program musí být nejen
pro děti, ale i pro učitele. Takže zahrnuje například peer programy pro děti, ale i víkendové výjezdy
pedagogů. Právě jsme se z jednoho takového v Krkonoších vrátili. Je
to kombinace wellness pobytu, přednášek i individuálních konzultací
s psychologem a považuju to za velmi prospěšné.
Máte školního psychologa?
Nemáme,
ale supluje to dvojice lektorů, kteří nám zajišťují ten program primární
prevence. Manželé Kašparovi vedou pedagogickou, právní a psychologickou poradnu
v Praze a úzce s nimi spolupracujeme, naše žáky průběžně sledují.
Známe se deset let, mohu zvednout telefon a zkonzultovat s nimi problém, když
se objeví.
Jak vypadá typická pedagogická intervence
vaší speciální pedagožky?
Vytáhne
si vždy ze třídy dvě tři dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a probírá s
nimi danou látku, ale jako speciální pedagog, tedy s ohledem na jejich
problémy. Běžný učitel v dnešní velmi početné třídě jim podle mě individuální
přístup poskytnout úplně nedokáže.
Zvažoval jste někdy možnost vytvořit nějaké
paralelní vyrovnávací třídy, kde by děti se speciálními vzdělávacími potřebami
doháněly učivo a podle možností se pak vracely do hlavního vzdělávacího proudu?
Ne,
podle mě to zákon neumožňuje, protože nelze děti s různými problémy
takříkajíc sesypat na jedno místo. V této škole byly do roku 2006 dvě
speciální třídy, kde jsem i působil jako asistent. Ty se pak zrušily, mimo jiné
i z tohoto důvodu. Pro otevření takové třídy by musel být v jednom
ročníku určitý počet dětí se stejnou diagnózou, třeba s vývojovou
dysfázií, a to se nestává. Nehledě na to, že to je bezpředmětná úvaha, protože
nemáme nárokové peníze na speciální pedagogy, jak jsme o tom již mluvili. Nebo,
přesněji řečeno – mohl bych si je zaplatit, ale půjde to na úkor učitelských
peněz. Nikdo mi nebrání, abych z nich vytvořil úvazek pro speciálního
pedagoga, ale musel bych to vzít z peněz na osobní ohodnocení učitelů.
Co byste vzkázal ministerstvu?
Kompetentní
úředníci by měli vědět, jak to v praxi funguje a co se stane, když… A mít na
tyto situace připravená řešení. Mám pocit, jako by někdo tam nahoře neovládal
projektové řízení. Vymyslí se vyhláška, ale už se nikdo nepodívá na zákoník
práce. Levá ruka neví, co dělá pravá. V případě, kdy mi při odchodu asistenta
daného odchodem dítěte vznikne náklad, stát by mi na to měl dát peníze nebo to
vymyslet jinak. Na školení ohledně vykazování podpůrných opatření byli jako
školitelé IT specialisté, kteří na otázky lidí z praxe nebyli schopni
odpovědět. Znali formuláře, kam kliknout, ale neuměli poradit v kontextu
praktického fungování školy, rozpočtu a tak dále. Teprve po třech letech, kdy
už financování podpůrných opatření existuje, jsme v rámci APIVu dostali pořádné
školení.
Peníze na podpůrná
opatření a asistenty jsou samozřejmě fajn. Ale poradit si s vykazováním je
oříšek. Já jsem před tím pracoval v soukromé sféře jako manažer, takže to
nějak zvládám, ale pro spoustu ředitelů to musí být noční můra. Nejde jen o
administrativu k inkluzi, na ředitele se toho valí opravdu hodně, a to
nejsou jen požadavky ministerstva, je třeba podávat hlášení zřizovateli,
hygieně, ČSÚ… A ředitel běžně nemá asistentku, to bych zase nemohl dát třeba
plný úvazek účetní, zdroje na nepedagogické pracovníky jsou omezené. Zkrátka,
úřadování je strašně moc. Pocit z toho je, že se ředitelům nevěří. Ostatně
ani učitelům. Nálada ve společnosti je taková.
Jiří Kyliánek vystudoval chemii na Vysoké
škole chemické ve Vyškově, dvacet let pracoval na různých
pozicích v Armádě ČR (jako bezpečnostní manažer informačních systémů ve
výzkumném ústavu a v chemické laboratoři), pak přešel do soukromé sféry.
Ve školství působí od roku listopadu 2008, nejdříve jako učitel chemie a tělesné
výchovy. V roce 2016 zvítězil v konkurzu na místo ředitele Základní
školy Čelákovice, Kostelní.
Zdroj: Rodiče vítáni