Maraton psaní dopisů je kampaň v mnoha ohledech vskutku výjimečná. Zřejmě
nejvýraznějším prvkem je její samotná velikost. Díky každoročnímu opakování
můžeme sledovat plynulý růst v téměř každé sekci a struktuře. V roce
2014 se nám poprvé podařilo prolomit hranici 3 milionů akcí a v roce 2015, který byl již třináctým ročníkem,
celosvětový počet akcí zase vzrostl, a to nejméně na…
3,776,809
Byli jsme svědky reálných dopadů na případy, kterých
se kampaň týkala. Mezi ně patří vládou plánované zvýšení minimální věkové
hranice pro sňatek dívek na 18 let, a též zařazení nuceného sňatku mezi trestné
činy v Burkině Faso. 19. února
byl z vězení propuštěn Albert
Woodfox, poslední vězněný z tzv. Angolské trojky, a to po více než 40
letech věznění o samotě. Datum propuštění bylo neustále odkládáno, proti čemuž
Amnesty International bojovala společně s jeho podporovateli.
Navíc víme, že vaše ručně psané pohlednice, dopisy a
zprávy plné podpory a soucitů byly velkou útěchou lidem procházejícím
neuvěřitelně těžkými životními situacemi. Mezi nimi je třeba Yecenia Armenta, kterou jsme za vás
navštívili v mexickém vězení a předali jí více než 8000 vašich dopisů.
,,Když dostávám všechny ty
dopisy, které říkají, že v tom nejsem sama, cítím se lépe a říkám si: Jo,
to je pravda. Nejsem sama. Oni mne opravdu podporují. Je to opravdu úžasné
pomyšlení, že existují lidé, kterým stále záleží na právech ostatních lidí – a
to mě ani neznají.“
Mluvili jsme také s Phyoe Phyoe Aung v Myanmaru: ,,Obdržení těch dopisů mě skutečně inspiruje v tom, co děláme.
Začala jsem si všímat toho, že nás svět sleduje a fandí nám – nejsme v tom
sami. Všem moc děkuji za jejich podporu. Ačkoliv dosud nebyly ve vládě vidět
žádné výsledky, mohlo by to vážně ovlivnit jejich způsob uvažování.“
Na závěr je tu také Costas z Řecka, který přesně ukazuje, proč jsou projevy
solidarity třeba: ,,Maraton psaní dopisů
je jedna z nejdůležitějších kampaní na světě, a jelikož nežijeme
v dokonalém světě, měla by a musí pokračovat dále. Je to nádhera! Jsem
dojatý a děkuji vám z hloubi svého srdce – každému jednotlivci, ať už
ženě, muži nebo jiným, kteří napsali třeba jen půl řádku a přispěli tak
k této kampani. Děkuji Amnesty, že jste do temnoty vnesli světlo.“
Dopad
na lidská práva
Obrovské množství akcí z roku 2015 překonalo
všechny rekordy, ještě více lidí psalo dopisy, podepisovalo petice, posílalo
„SMSky“ a účastnilo se akcí na Twitteru nebo Facebooku. Je to úžasný úspěch a
my vám teď především chceme ukázat, jaký dopad na lidská práva tento nárůst
vlastně měl. Takže čeho jsme dosud dosáhli?
Demokratická republika Kongo: Fred Bauma a Yves Makwambala
Fred Bauma a Yves Makwambala jsou mladí aktivisté z
„Boje za změnu“ (francouzsky známé jako hnutí LUCHA). Byli zatčeni
v březnu 2015 za snahu o spuštění platformy na podporu poklidného a zodpovědného
výkonu občanských povinností. Ta v nich měla mládež vzdělávat, a zabránit
tak prezidentu Josephu Kabilovi, aby se potřetí ujal úřadu v dalším
volebním období. Ačkoliv jsou Fred i Yves nadále drženi v komunikační
izolaci, díky Maratonu psaní dopisů se dostalo hnutí LUCHA mezinárodní
pozornosti a spolupracovníci Freda a Yvese se stali propagátory kampaně
k tomuto případu.
,,Občas se začínáme
ptát sami sebe, jestli my nejsme ti blázni. Ale když jste obklopeni těmi
úžasnými „amnesťáckými“ aktivisty, tak si uvědomíte, že bojujete za správnou
věc. Amnesty bereme jako novou rodinu, která nás podporuje a říká nám, že
nejsme blázni.“ říkají aktivisté z LUCHY.
,,Chtěl bych poděkovat všem občanům na světě, kteří mi skrze
Amnesty International napsali, nebo si vzpomněli na mě a Yvese, mého společníka
v nesnázích. Nikdy nebudu schopen dostatečně poděkovat za práci, kterou každý
den nezištně děláte pro nás i lidi po celém světě, kteří se nachází v podobné
situaci. Vaše práce nás určitě uchránila od zacházení, které by nás mohlo
zabít. Děkujeme za vaše silné kampaně.“
řekl Fred Bauma.
Burkina Faso: Dívky nucené do manželství
Tisíce dívek v celé Burkině Faso jsou nuceny do manželství
ve velmi nízkém věku. Většina těchto dívek je provdána v 11 až 12 letech, často
i proto, aby její rodiče mohli těžit z věna. Odhadem je takto provdáno 52%
dívek. Dívkám se nedostává dostatečného vzdělání, často vůbec žádného. Dívky
jsou po svatbě nuceny zastat domácí práce a často i práce na farmě. K tomu musí
vychovávat své děti, ačkoliv jsou samy ještě dětmi. Mnoho dívek se rozhodlo
vzepřít se tomuto osudu a nátlaku rodiny i společnosti, přičemž musely překonat
obrovské překážky, aby dosáhly úkrytu a bezpečí.
V rámci Maratonu psaní dopisů došlo k úžasným 502,601 akcím
k tomuto případu a tato aktivita nezůstala nepovšimnuta – úřady v Burkině Faso
podnikly vážné kroky ke změně situace. Ministerstvo spravedlnosti, lidských
práv a občanské podpory přiznalo 23. února 2016 tisku, že dostávalo obrovské
množství korespondence z celého světa volající po ukončení sňatků dětí a
uzavírání nucených manželství. Zároveň ohlásilo, že řešení tohoto problému bude
prioritou nové vlády. Vláda míní zvýšit minimální věk pro legální sňatek na 18
let a lépe definovat nucené manželství v trestním zákoníku.
,,Jsem opravdu šťastná, protože si mnoho lidí po
celém světě vzpomnělo na lidi, jako jsme my.“ říká Roseline, dívka žijící v útulku Tema Bokin.
Mexiko: Yecenia Armenta Graciano
V červenci 2012 byla na Yecenii Armentovou uvalena vazba, ve
které byla policií brutálně mučena, aby se nuceně přiznala k vraždě svého
tehdejšího manžela. Byla dlouhé hodiny mlácena, opakovaně znásilňována a
vyhrožovali jí, že zabijí její děti. Na základě tohoto vynuceného přiznání, bez
dalších průkazných důkazů, byla obviněna z vraždy. Čtyři roky poté je stále držena ve vězení, zatímco její mučitelé unikají trestu.
Díky kampani za její propuštění se zvedla
obrovská vlna solidarity a nátlaku na úřady, aby byla Yecenie propuštěna, její
případ byl nezávisle prozkoumán a její mučitelé byli odsouzeni za své chování. Během
posledních pár měsíců podnikla vláda kroky, které by mohly vést k vyšší
efektivitě při vyšetřování obvinění z mučení a špatného zacházení.
,,Jsem neuvěřitelně vděčná a myslím, že (aktivisté píšící
dopisy) dělají tu nejhezčí věc, co lze, a sice pomáhají lidem čelit tak
nespravedlivým situacím. Jsem na ně skutečně pyšná a opravdu věřím, že je to
úžasná věc.“
USA: Albert Woodfox
Albert Woodfox byl přes 40 let
vězněn na samotce v louisianském vězení,
kde si odpykával trest za údajnou
vraždu vězeňského dozorce. Neexistoval žádný fyzický důkaz, který by prokazoval
jeho vinu, kromě výpovědi údajného očitého svědka, která ale byla vykoupena
omilostněním. Albert byl přesto držen na samotce 23 hodin denně bez řádné
komunikace s ostatními, s trochou denního světla a nedostatkem
osobních věcí či materiálů ke čtení. V rámci kampaně bylo zasláno více než
250,000 dopisů vyjadřujících podporu, solidaritu a obsahujících výzvu
k okamžitému ukončení Albertova držení v nelidských podmínkách.
Konečně přišla zpráva, že Albert byl propuštěn v den svých
69 narozenin, 19. února 2016, po 43 letech strávených na samotce. Během čekání
na propuštění si v roce 2015 našel čas, aby poděkoval všem, včetně Amnesty
International, kteří mu pomohli získat zpět svobodu.
,,Rád bych poděkoval našim přátelům v Amnesty International
a Amnesty USA za jejich neuvěřitelnou podporu v posledních dnech, která
vyvrcholila minulý měsíc, během prosincové kampaně WriteforRights. Díky této
kampani jsem obdržel tisíce dopisů z celého světa, které vyjadřovaly solidaritu
a podporu. Tyto zprávy zpoza vězeňských
zdí jsou pro mne ohromným zdrojem síly k boji za svobodu.“ Napsal v lednu 2016.
Myanmar: Phyoe Phyoe Aung
Aktuálně: 8. dubna byla Aung propuštěna, článek vznikl dříve. Phyoe Phyoe Aung je
jednou z aktivistek studentské opozice v Myanmaru, která je držena ve vězení a
nedávno byla obviněna ze šesti dalších prohřešků, jejichž původ není zřejmý.
Amnesty věří, že činy nesouvisí s
kampaní psaní dopisů. I přes snahu Amnesty International o její propuštění to
však vypadá, že v nejbližší době s tím nelze počítat, neboť jí za každé nové
obvinění může být uloženo až šest měsíců trestu odnětí svobody. Nejen Phyoe
Phyoe čelí tomuto útlaku, a ačkoliv se nám nepodařilo dosáhnout primárního cíle,
věříme, že se objevily jiné pozitivní výsledky. Vzrostla celosvětová podpora a
zástupci nevládních organizací, diplomaté a světová média se účastní soudních
líčení častěji. Amnesty bude nadále pokračovat v prosazování svého primárního
cíle – propuštění Phyoe Phyoe Aung a dalších studentů.
,,Lidé mi poslali inspirující dopisy, dopisy vyjadřující
podporu, dopisy o roztomilých zvířatech, dopisy o jejich nádherných zemích, dopisy
o jejich vlastních krásných a roztomilých domácích mazlíčcích, a někdo dokonce
poslal i milostné básně. Vaše dopisy nejsou jenom dopisy – jsou také obrovským
darem a dodávají ohromnou sílu nejen studentům, ale také barmské budoucnosti.“
Řecko: Costas
Costas a jeho přítel byli zbiti
během homofobního a rasisticky měřeného útoku v srpnu 2014. Podle Costasových
slov ,,poznali, že jsou pár a zaměřili se na ně mimo jiné i kvůli partnerově
barvě pleti.“ Vedle psychických ran si odnesli i vážná fyzická zranění. Celá
LGBT komunita žije v Řecku v nepřátelském prostředí a úřady selhávají při její
ochraně. Pro zločiny z nenávisti často neexistují adekvátní tresty.
Dodnes nebyl žádný z útočníků ani
identifikován, natož potrestán. Costas se s Amnesty spojil dlouho před kampaní
WriteforRights, ale právě 22. prosince 2015 prošlo řeckým parlamentem rozšíření
zákona o partnerství, které sice nezaručuje stejnou rovnoprávnost jako
manželství, ale jedná se o historicky důležitý krok ke konečnému uznání toho,
že homosexuální vztahy existují a záleží na nich.
,,Jsem dojatý a děkuji vám z hloubi svého srdce
– každému jednotlivci, ať už ženě, muži nebo jiným, kteří napsali třeba jen půl
řádku a přispěli tak k této kampani. Děkuji, Amnesty, že jste do temnoty
vnesli světlo.“
Sýrie: Rania Alabbasi a jejích šest dětí
Rania Alabbasi, její manžel
Abdulrahman Yasi a jejich šest dětí ve věku mezi třemi a patnácti lety byli
zatčeni syrskými úřady v březnu 2013. Od té doby jsou pohřešováni jako oběti
vynuceného zmizení. Důstojníci Syrské vojenské rozvědky přišli do jejich domu
na předměstí Damašku 9. března 2013 a zatkli nejprve Abdulrahmana, a to bez
jakéhokoliv vysvětlení. Druhý den se vrátili a zkonfiskovali veškeré cennosti,
dokumenty a rodinná auta. O dva dny později si přišli pro Raniu a jejích šest
dětí a od té doby o rodině nikdo neslyšel. Navzdory žádostem jejich rodiny, ani
naší stále silnější kampani se nikdo nedočkal odpovědí na to, co se jim stalo,
kde se nachází, nebo za co vlastně byli zatčeni.
Podporovatelé dále požadují, aby
bylo nejbližší rodině sděleno, kde je rodina držena a byl jim umožněn kontakt s
rodinou a rodinným právníkem. Nicméně se nám díky kampani a nešťastnému osudu
rodiny podařilo celý svět upozornit na problém mizejících lidí a rodin. Mnoho
uprchlíků ze Sýrie podpořilo naše aktivity, hovořilo s médii a svou výpovědí
podpořilo šíření povědomí o tomto problému. Ačkoliv věříme, že syrská vláda o
kampani ví, tato skutečnost nebyla veřejně přiznána a prezident Assad nadále
pokračuje v prezentování sebe sama jako jediného možného držitele míru, ačkoliv
sám užívá kontra teroristických praktik.
