Navalnyj gate
Stalo se to v prosinci 2012 – v době, kdy se vláda regenerovala po demonstracích na Blatném náměstí v centru Moskvy. Bruno Lepru, tehdejší generální ředitel kosmetické firmy Yves Rocher, podal žalobu k Vyšetřovacímu výboru kvůli nezákonnému zacházení s bratry Navalnými. Stížnosti ohledně represivního režimu se začaly hrnout s rychlostí srovnatelnou se střelbou z kulometu MG-42, ale nedokázaly penetrovat pancíř vládního orgánu.
V listopadu 2014 moskevský
Zamoskvorecký soud vydal svá rozhodnutí – Alexej dostal 3,5 roku podmíněného trestu,
jeho bratr Oleg také 3,5 let, ale v nápravné kolonii. Po vynesení ortelu byl
poslán do patrně nejznámějšího vězení v Rusku – Butyrky (později však byl
přesměrován do kolonie №5v Orlovské oblasti). Jediná pozitivní věc (pokud je
možné ji tak označit) spočívá v tom, že jejími dveřmi prošli Alexandr Solženicyn
(autor románu Souostroví Gulag), Sergej Koroljov (otec sovětského raketového
programu), Osip Mandelštam (jeden z nejznámějších sovětských poetů 20. století)
a Felix Dzeržinskij (zakladatel Čeka – prototypu KGB a budoucího FSB).
Soudní přelíčení vyvolalo
velkou společenskou rezonanci – Alexej Navalnyj slíbil bojovat proti “řízení,
které neexistuje”, jelikož bylo podle něj politicky motivované a narafičené
(převážně na pozadí voleb starosty Moskvy z roku 2012, kde Alexej Navalnyj
získal druhé místo a 27% hlasů). Podobné stanovisko zastávala lidskoprávní
organizace Memorial.
Neobešlo se to ani bez kritiky
soudního systému Ruska. Teze, ostatně, nejsou nové, ale jsou pořád aktuální. Spočívají
v tom, že autonomně existující systém soudů (aspoň formálně) funguje dle principu
“řečeno-uděláno”. Není tady nic neobvyklého, pokud by rozhodnutí byla přijata
za zdí Kremelského paláce. Podobné ukázkové procesy jsou rozhodně dobré pro vládu
ve středně-krátké perspektivě, protože jí přidávají legitimitu a zajišťují její
přežití. Nicméně na druhou stranu podkopávají důvěru lidí vůči nezávislosti
soudních řízení v dlouhodobé perspektivě. To se dá označit jako „produkce
soudních řízení“. Nakonec, žijeme v konzumní době, kde poptávka definuje
nabídku.
Navalnyj vs. Rusko
Proti soudním rozhodnutí byla
nejednou podána odvolání. Početné apelace byly zamítnuty, a dokonce je možné,
že byly prostě ignorovány. Nicméně v roce 2015 se případ dostal k Evropskému
soudu pro lidská práva. Rusko zde bylo obviněno z porušení článků 5 (právo na
svobodu a osobní bezpečnost), 6 (právo na spravedlivé řízení), 7 (uložení trestu jen na základě zákona) a 18 (omezení
výkonu práv) Evropské úmluvy o lidských právech (ratifikována Ruskem v roce
1998 s omezeními). Evropský soud vyhověl jen bodům 6 (neratifikován Ruskem) a
7, a následně vznesl některé otázky ohledně transparentnosti a zákonnosti
rozhodnutí. Ty byly však ignorovány. Ostatně pro Rusku to není nic nového. Existuje
totiž zákon, který umožňuje ignorovat rozhodnutí mezinárodních soudů, pokud
jsou v rozporu s ruským právem.
Soud rozhodl o finanční
kompenzaci pro oba bratry ve výši 76 tisíc eur (peníze ale žádný z nich zatím
neviděl a je pravděpodobné, že ani nikdy neuvidí), ale neodkryl žádný politický
podtext.
Život za mřížemi
Během všech nekonečných
soudních řízení a projednávání sledoval dění venku jen půřes mříže, ale čas od
času mohl komunikovat s vnějším světem. V kolonii se zabýval různými věci –
psal povídky o vězni Chewbaccovi, maloval skicy tetování (s nimi se dá seznámit
na Instagramu). Řekl, že vězeňský život musí člověk vyplnit nějakou činností –
tak rychleji utíká čas. Ale neobešlo se to bez problémů: První rok a půl Oleg
strávil na samotce. Žádal o podmíněné propuštění, ale všechny žádosti byly z
různých důvodů zamítnuty. Některé byly velmi absurdní – například, že nechodí
spát včas nebo nechává drobečky po jídle na stole.
Poté ho přestěhovali na
společnou celu, ale život se nezlehčil. “Zajímavé” podrobnosti vězeňského
života se objevily v říjnu 2017. Během jedné z návštěv takzvaného Señora
Cerdito – bývalého náčelníka kolonie a jeho kolegů. Ti přišli na typickou
prohlídku a pro jistotu s sebou přinesli i elektrošoky a obušky. Oleg řekl, že
kvůli „horlivosti“ hostů z Federální vězeňské služby se někteří z vězňů pokusili
o sebevraždu.
V lednu roku 2018 se začaly
dít nové divy: Vězeňská služba přišla s novinkou – zabavili mu židli,
knihy i psací potřeby. Došlo to až do takových krajností, že se Oleg nemohl oholit,
uvařit vodu a obecně dělat věci, které před tím nikdo neřešil.
Nikdy ale nezůstal sám. Lidé
mu vyjadřovali podporu, stála za ním i ex-prezidentská kandidátka Ksenia Sobčaková.
19. března poskytla V. Putinovi seznam 16 vězňů (mezi nimiž byl i Oleg Sencov),
kterým by měla být udělena amnestie. Ale zázrak se nestal. Měsíc před propuštěním
místo toho Olega už posedmé přemístili do části vězení se zvýšenou ostrahou. Odtud
ho po vypršení doby trestu na konci června propustili. Před branami vězení ho
čekal bratr i manželka a spolupracovníci z Fondu proti korupci. Hned se snažili
splnit Olegovy největší přání – „dům, šašlik a okroška.“
