Měl říct celé jméno,
adresu, datum narození, počítat puntíky na levé a pravé straně, vyřazovat
ze skupin slov ta, která začínala na jinou hlásku, sčítat, odčítat, přednést
básničku a ještě celou řadu dalších věcí. Nakonec ho nevzali, protože prý
má rezervy v grafomotorice, popsala mi své zkušenosti ze zápisu matka,
jejíž syn nakonec neuspěl. Do církevní školy ho chtěla dát proto, že má
specifické potřeby a na rozdíl od starších sourozenců by to v běžné
škole nemusel zvládat. Spádová škola měla navíc otevřeně rasistickou ředitelku
a celou řadu problémů. Škola, kam ho chtěla zapsat, byla v jejich
čtvrti a odtud by měla brát alespoň polovinu svých žáků. Jenže tato výhoda
se kvůli podvodům s trvalým bydlištěm nakonec vůbec neprojevila.
Když mluvíme
o segregaci ve vzdělání, máme většinou na mysli střední školy, kde se na
víceletých gymnáziích soustředí děti z lepších rodin prostě proto, že
jejich rodiče mají vzdělání, přehled nebo ambice. Děti se tak v páté třídě
rozdělí a v dospělosti se pak lidé z různých vrstev neznají.
Takto se prohlubují příkopy ve společnosti – ty příkopy, o kterých
poslední roky vedeme tolik debat a lámeme si hlavu, co máme dělat, aby
nebyly. Jenže celý problém se segregací začíná zjevně mnohem dřív a vůbec
se nemusí jednat o ambiciózní rodiče, kteří by chtěli pro své děti co
nejelitnější vzdělání. Může se jednat jen o rodiče, kteří by pro své děti
chtěli nějakou normální základku, kde by byly šťastné. Problém nastává zejména
v místech s vyšší koncentrací dětí, tedy ve městech, anebo tam, kde
je společnost dlouhodobě rozdělena nějakou sociální bariérou.
Obcházení spádovosti
„Rádi bychom zapsali
své dítě do školy, v níž by se naučilo číst, psát a počítat
a která by v něm zároveň nezabila touhu po poznání.“ Tak nějak nebo
trochu jinak zní přání mnoha rodičů, kteří v těchto dnech zoufale
obcházejí zápisy. Pokud naši představu o dobré – anebo alespoň ne úplně
špatné škole – splňuje škola spádová, na kterou máme ze zákona nárok, můžeme
být v klidu. Jenže často tomu tak není a rodiče pak hledají cestu,
jak své dítě dostat někam, kde bude vzdělávání dětí víc naplňovat jejich představu.
Přirozená snaha rodičů udělat pro své dítě to nejlepší však dál zhoršuje
systém, který silně znevýhodňuje potomky rodičů, kteří se o vzdělání dětí
aktivně nezajímají.
Jedním ze známých
fíglů, který dokonce někteří ředitelé škol rodičům doporučují, je přepsání trvalého
bydliště dítěte na jinou adresu, aby se vytoužená škola stala spádovou. Dítě
tak musí být do školy přijato, pokud se jedná o státní školu, případně
získá víc bodů, jde-li například o školu církevní. Zároveň se ale při
větším zájmu může stát, že se nakonec do své spádové školy nedostanou ani ti,
kteří do ní skutečně patří. Rodiče, kteří se ohledně škol informují
a snaží se, aby jejich děti chodily do dobré školy, pak musí hledat další
alternativu. A rodiče, kteří své dítě zapíšou tam, kam se jim řekne, se
dostanou do některé ze škol, kam jiní nechtějí. Výsledek je, že cílevědomí
rodiče mají své děti na lepších školách, na něž aktivní rodiče vytvářejí tlak,
kdežto rodiče, kteří nemají kapacitu a někdy ani schopnosti se
o vzdělání svých dětí zajímat, je mají tam, kde nikdo tlak na školu
nevytváří.
A tak jsou všichni
spokojeni. Na jedněch školách se rozvíjejí děti rodičů, kteří na vzdělání dětí
dohlíží, a na těch druhých mají učitelé klid na práci, protože rodiče jim
do toho nemluví. Úroveň druhých škol bývá velmi nízká. To všechno se děje za
státní peníze, tedy i z daní těch druhých rodičů. Existují pak školy
různé kvality a hon za zápisem do těch lepších je tak ještě posílen.
Elitáři celé země,
spojte se!
Dcera jedné mé
kamarádky musela podstoupit dva zápisy. Byli čerstvě přestěhovaní, ještě neměli
změněno trvalé bydliště, a tak dcera zatím neměla na zapsání do spádové
školy nárok. Přesto ji z přirozených důvodů na tuto školu chtěla nechat
zapsat. Když dcera při zápisu – nebo spíš přijímačkách – neuspěla, vybrala
další školu, kde se situace opakovala. Holčička nemá žádné problémy, dokonce už
trochu čte, ale je stydlivá, a když cítí tlak, tak se zasekne. Ani jeden
zápis neskončil přijetím na školu a jediné, co si matka s dcerou
odnesly, byl pocit selhání. Po přepsání trvalého bydliště už by dceru do nové
spádové školy poslat mohla, ale už nechce, protože zážitek z celé anabáze
byl otřesný. „Cítila jsem, že jsem to podcenila. Přišlo mi, jako by moje dítě
bylo retardovaný, málo nabiflovaný a nepřipravený na tu situaci,“ shrnuje
matka své pocity.
Kromě toho má řada
rodičů, včetně těch, kterým se podaří najít dobrou školu, nepříjemné pocity, že
dělají něco špatně, když obcházejí spádovost. „Nutí tě to přemýšlet jako
elitář,“ posteskla si jedna matka, když popisovala své problémy s hledáním
školy. Problémů, se kterými se potýká naše školství, je celá řada
a příčiny jsou dobře známé. Jednou z hlavních je to, že vzdělání se
nestalo pro náš stát prioritou a ve srovnání s jinými zeměmi
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) jsme na tom skoro
nejhůř. Srovnání zemí OECD a tristní výsledek ČR má tři hlavní roviny:
celková investice do vzdělávacího systému, platy učitelů a míra determinace
dosaženého vzdělání dle socioekonomického statusu rodičů. Kromě nízkých
prostředků nás ale dobíhá i náš individualismus. Jakkoli je české školství
podfinancované, daří se některým ředitelům přece jen vytvářet prostředí, kam
chtějí informovaní rodiče své děti posílat. Místo toho, aby tu byl
celospolečenský tlak na změny ve školství, více se mluvilo o vnitřní
motivaci žáků a trendech ve vzdělávání, které fungují jinde, řešíme každý
primárně tu svou školu.
To, že rodiče chtějí
pro své děti to nejlepší, jim nelze vyčítat. Sama jsem se jako rodič dětí se
speciálními vzdělávacími potřebami rozhodla najít spíš školu, kde dělají
inkluzi dobrovolně, než abych prorážela systém hlavou svých dětí a nutila
spádovou školu, kde inkluzí pohrdali, shánět asistenta. Rodiče by ale měli chtít
víc než jen dobrou nebo přátelskou školu pro své děti. Měli bychom usilovat
o to, aby se do školství více investovalo a aby se odstartovala
celonárodní debata o tom, co vlastně vzdělání v dnešní době
představuje a jak to udělat, aby bylo co nejvíc přístupné všem. Svoje
schopnosti bychom kromě hledání dobrých škol pro své děti měli využít
i při přemýšlení, jak to udělat, aby byly dobré školy pro všechny. Nebo
můžeme trávit dny a týdny diskusemi o tom, proč je naše společnost
rozdělená.
Zdroj: A2larm.cz
