Češi rádi
chodí do školy. Ne, to není překlep ani emotivní postoj – jde čistě o
pragmatický přístup. Máme totiž v rámci OECD (Organizace pro hospodářskou
spolupráci a rozvoj) unikátní postavení: čím jsme vzdělanější, tím více peněz
vyděláváme (pozor, často to není pravidlem). Vysvětluje se tím například i
to, proč je u nás například povinná maturita z matematiky, i když ji málokdo
použije – firmy nechtějí příliš vzdělané lidi, v jejich
ekonomických plánech hrají prim výkonní pracovníci ve výrobě bez vyšších
ambicí. „I ty děti vidí, že jako kancelářský proletariát někde u kopírky se
budou mít líp než jejich spolužáci z učilišť,“ říká učitel mediální výchovy
Michal Kaderka a zároveň mluví o tom, že v současném systému mají děti jen málo
šancí překročit sociální stín svých rodičů. „Je jen malá šance, že střední nebo
vysokou školu vystuduje dítě, jehož rodiče nemají středoškolské vzdělání.
Například na gymnáziích nejsou děti úplně nejchytřejší, ale jsou z rodin,
kde je vysoký sociálně kulturní kapitál. Systém vzdělávání není příliš
prostupný, elity produkují elity.“
Jak konkrétně ovlivní můj sociální původ školu, na kterou jdu? Mladí se
přece rozhodují sami.
To není tak úplně pravda. Rozhoduje o tom často rodina. Ta vyhodnocuje váš
potenciál, často vaši nejbližší stanovují, co můžete zvládnout. A vaše reálné
schopnosti v tom hrají jen částečnou roli. V praxi to vypadá takto:
dítě není chytré na matematiku, tak ho nestandardně podpoříme, aby to zvládlo.
Tak to ale není chyba systému, ale spíše těch rodin.
Chyba systému je v tom, že se nedokážeme postarat o lidi, kteří mají
vlohy, ale nemají příležitosti. Na ty my kašleme. Celý vzdělávací systém je
zaměřený na oddělování zrna od plev – místo toho, abychom se zaměřili na ty
plevy, aby už nebyly plevami. My se zaměřujeme na podporu těch, co na to mají,
a chceme, aby je nezdržovali ti, co na to nemají. My ale nemáme pomalejší žáky
ze třídy vyštípat, protože ostatní zdržují. My je máme podpořit, aby byli
co nejlepší. Vzdělání není závod.
Spousta rodičů by s Vámi nesouhlasila. To, co popisujete, je definice
inkluze.
Inkluze je velice dramatizovaný pojem. Podle závěru České školní inspekce máme
dlouhodobě problém, že nevíme, jak zacházet s dětmi s poruchami
chování. Nemáme problémy s těmi pomalejšími, spíš s těmi
zlobivějšími.
Nebude problém také v dlouhodobé podfinancovanosti školství?
Samozřejmě. Musíme si uvědomit, že pokud chceme kvalitní vzdělání, bude nás
to něco stát. Kvalitní vzdělávání je společné vzdělávání. První stupně škol
jsou posledním místem společenské koheze, kde se budou potkávat řemeslníci
s doktory. Po páté třídě se jejich cesty rozejdou, a proto si později
nerozumí. A to vidíte i ve společnosti, kde vzniká napětí. Proto je potřebujeme
vzdělávat společně.
Jak ale chcete dohromady vzdělávat rozdílné specializace?
Trendem je dávat lidem všeobecné vzdělávání co nejdéle. Když se bavíte
s firmami, říkají jasně: my je odbornost doučíme, chceme ale, aby měli
propodnikatelské myšlení, uměli pracovat na počítači, zvládli dobře
komunikovat, aby uměli druhý jazyk. Firmy v pohraničí by rády poslaly
české zaměstnance na školení třeba do Německa, ale to jde těžko, pokud mluví
jen česky. To je základní předpoklad – když dítě umí jazyk, má naprosto jiné
životní příležitosti.
Proč se na vzdělávání vlastně nepodílejí také průmyslové podniky?
Spousta z nich tak dává najevo, že nepotřebují všestranně vzdělané
zaměstnance. Oni potřebují, aby lidé v továrnách zůstali a neposunovali se
dál. Chtějí výkonové školství, chtějí, aby se děti maturity bály. Aby ani
nezkoušely maturitní obory. Proto se prosadila povinná maturita
z matematiky, i pro obory, kde to nikdy nebude potřeba. Tady je regulérní
diskurz, že máme příliš maturantů – jako by bylo něco špatného, že máme
vzdělanější lidi! Ovšem jedno ovlivňuje druhé – dokud budeme jen montovna
opěrek a volantů, nikdy nebudeme mít vyšší mzdy.
Zdroj: Flowee.cz
