Reakce na COVID-19 a povinnosti států v oblasti lidských práv

Vypuknutí koronaviru (COVID-19),
které začalo v čínském městě Wu-chan na konci roku 2019, bylo Světovou
zdravotnickou organizací (WHO) už prohlášeno za globální pandemii. 

Reakce
na ni má potenciál ovlivnit lidská práva milionů lidí. V první řadě je to právo
na zdraví zaručené Všeobecnou deklarací lidských práv, která stanoví právo na
přístup ke zdravotní péči, právo na přístup k informacím, zákaz diskriminace
při poskytování lékařských služeb, právo na odmítnutí nekonsenzuálního lékařského
ošetření a další důležité záruky. 

„Cenzura,
diskriminace, svévolné zadržování a porušování lidských práv nemají v boji
proti epidemii koronaviru žádné místo,“ řekl Nicholas Bequelin, regionální
ředitel pro Asii a Pacifik Amnesty International. 

„Porušování lidských
práv brání, spíše než usnadňuje, reakce na mimořádné události v oblasti
veřejného zdraví a podkopává jejich účinnost,“ dodal. 

Během
epidemie jsou také v sázce  další práva:
osvobození od svévolného zadržování a svoboda pohybu, svoboda projevu a další
sociálně-ekonomická práva. Tato práva lze omezit, avšak pouze, pokud tato
omezení splňují zásady nezbytnosti, proporcionality a legality. 

1/ Ranná
cenzura 

Čínská vláda se angažovala v rozsáhlém úsilí o potlačení informací o koronaviru
a nebezpečích, která pro veřejné zdraví představuje. Na začátku prosince 2019
se lékaři ve Wu-chanu s kolegy podělili o své obavy o pacienty se symptomy
podobnými vypuknutí těžkého akutního respiračního syndromu (SARS), které začalo
v jižní Číně v roce 2002. Místní úřady je okamžitě umlčely a potrestaly za „šíření fámy“  

„Zdravotníci v Číně
se pokusili zavolat na poplach. Kdyby se vláda nesnažila minimalizovat
nebezpečí, svět by mohl reagovat na šířící se virus rychleji,“ upozornil Bequelin. 

V
online příspěvku o měsíc později Nejvyšší lidový soud zpochybnil rozhodnutí wuchanských
úřadů. To bylo široce viděno jako ospravedlnění
pro lékaře,
stejně jako rezignace starosty Wu- chanu. 

Snahy
o minimalizaci závažnosti ohniska byly sdíleny na nejvyšší úrovni čínské vlády,
o čemž svědčí i agresivní čínské lobbování u Světové zdravotnické organizace (WHO),
aby ohnisko
neprohlásila za globální zdravotní nouzi.

Dokud to WHO nakonec neudělala. 

2/ Právo
na zdraví 

Zdravotnický
systém Wu-chanu byl ochromen a zdravotnická zařízení a zdravotníci se snažili a
snaží vypořádat se s rozsahem ohniska. 

Mnoho
pacientů bylo po hodinách čekání ve
frontě
 nemocnicemi odmítnuto. Zařízení neměla přístup k nezbytným
diagnostickým testům.

„Čína a všechny
ostatní postižené státy musí zajistit, aby všechny osoby postižené koronavirem
měly přístup k odpovídající zdravotní péči. Zvládnutí epidemie je důležité, ale
také prevence a léčba – proto by mělo být právo na zdraví nedílnou součástí všech
reakcí,
“uvedl Nicholas Bequelin. 

Čínská
média informovala, že lidé se nemohou rychle dostat
do nemocnic
kvůli zastavení veřejné dopravy a v některých případech nemohou odstranit
těla nemocných
ze svých domovů.  

3/
Pokračující cenzura

Naléhání čínských úřadů, aby byl kontrolován obsah zpráv a zastaveno negativní
referování nadále vedlo k cenzuře někdy legitimních informací o viru. 

Od
počátku krize bylo cenzurováno mnoho článků včetně mainstreamových  Beijing Youth Daily a Caijing. 

„Čínské úřady riskovaly
a riskují, že zadrží informace, které by mohly pomoci lékařské komunitě
vypořádat se s koronavirem a pomoci lidem chránit se před vystavením tomuto
viru,“
řekl Bequelin. 

„Skutečnost, že
některé z těchto informací nejsou dostupné všem, zvyšuje riziko poškození
koronavirem a oddaluje účinnou reakci,“ dodal.  

4/
Obtěžování a zastrašování aktivistů

Čínská vláda se také zaměřila na lidi, kteří se snaží sdílet informace o
koronaviru na sociálních sítích. Například právník a občanský novinář Chen
Qiushi
uvedl, že po zveřejnění záběru z nemocnic ve Wu-chanu  byl obtěžován úřady. 

Občana Fang Bin s
bydlištěm ve Wu-chanu také
krátce zadržely
úřady po zveřejnění videa s cílem ukázat těla obětí koronaviru. 

„Odmítnutí
nepravdivých tvrzení o viru je zásadní, stejně jako zajištění šíření přesných
zdravotních informací, zavírání očí před legitimním novinářským a obsahem sociálních
médií v této záležitosti neslouží žádnému účelu veřejného zdraví,“ uvedl
Nicholas Bequelin.  

5/
Zásahy proti „falešným zprávám“

Když se virus rozšířil z Číny do sousedních zemí v jihovýchodní Asii, vlády se
snažily kontrolovat informace a vyznění mediálních sdělení. 

Lidé
byli zatčeni nebo pokutováni v Malajsii, Thajsku a Vietnamu za zveřejnění
„falešných zpráv“ o propuknutí choroby. 

„Vlády musí zabránit
dezinformacím a poskytovat včasné a přesné zdravotní pokyny. Jakákoli omezení
svobody projevu však musí být přiměřená, legitimní a nezbytná,“ upozornil Bequelin. 

„Pokud by si vlády v
jihovýchodní Asii a jinde měly vzít jednu lekci z čínské manipulace s koronavirem,
je to to, že omezování informací a uzavření debaty ve jménu „stability“
přináší vážné riziko a může být katastrofálně kontraproduktivní.“ 

6/
Diskriminace a xenofobie

Lidé z Wu-chanu – dokonce i ti, kteří neměli příznaky – byli odmítnuti v hotelech
a zabarikádovali se ve svých vlastních bytech. 

V
jiných zemích byly také zaznamenány případy anti-čínské nebo anti-asijské xenofobie. Některé restaurace
v Jižní Koreji, Japonsku a Vietnamu odmítly přijmout čínské zákazníky, zatímco
skupina protestujících řekla čínským hostům, aby opustili hotel v Indonésii.
Francouzské a australské noviny byly také ve svých zprávách o krizi obviněny z
rasismu. 

Asijské
komunity na celém světě se stáhly zpět a ve Francii se objevil na Twitteru hashtag
#JeNeSuisPasUnVirus (nejsem virus). 

„Čínská vláda by měla
přijmout opatření na ochranu lidí před diskriminací, zatímco vlády na celém světě
by měly k rasistickému cílení lidí čínského a asijského původu přistupovat s
nulovou tolerancí. Jediným způsobem, jak může svět bojovat s tímto ohniskem, je
solidarita a přeshraniční spolupráce,“ upozornil už před přesunutím ohniska do
Evropy Nicholas Bequelin.  

7/
Hraniční kontroly a karantény musí být přiměřené  

V reakci na virus v počátcích epidemie mnoho zemí zavřelo dveře těm, kteří
cestují z Číny nebo jiných asijských zemí, zatímco jiné zavedly přísná
karanténní opatření. 

Australská
vláda poslala stovky Australanů do střediska pro zadržování přistěhovalců na Vánočním
ostrově, kde byly podmínky léčby dříve označeny australskou
lékařskou asociací za „nelidské“ kvůli duševnímu a fyzickému utrpení, ke
kterému došlo při zadržování uprchlíků. 

Papua-Nová
Guinea uzavřela hranice pro lidi ze všech ostatních asijských zemí, ne pouze těm
ze zemí, u nichž byly potvrzeny případy koronaviru. To ponechalo některé
papuánské studenty uvízlé na Filipínách poté, co jim bylo zabráněno nastoupit
na palubu letu domů. 

Karantény,
které omezují právo na volný pohyb, mohou být podle mezinárodního práva
odůvodněné pouze pokud jsou přiměřené, časově vázané, přijaté za legitimními
cíli, přísně nezbytné, pokud je to možné dobrovolné a uplatňované
nediskriminačním způsobem. 

Karantény
musí být uloženy bezpečným a ohleduplným způsobem. Práva osob v karanténě musí
být respektována a chráněna, včetně zajištění přístupu ke zdravotní péči,
potravinám a dalším potřebám. 

„Vlády čelí složité
situaci a musí přijmout opatření, aby zabránily šíření koronaviru – a zároveň
zajistily, aby postižené osoby měly přístup ke zdravotní péči, kterou
potřebují,“
uzavřel Nicholas Bequelin.