Human Rights Watch10. července ukončily
čínské úřady domácí vězení Liou Sia, malířky, básnířky a vdovy po nositeli
Nobelovi ceny za mír, Liou Siao-povi, a dovolili jí odletět do Berlína.
Stojí za to si ukázat,
v čem se odlišuje případ Liou od mnoha jiných případů disidentů a
aktivistů, kteří jsou stále drženi v čínských věznicích nebo je jim
bráněno v opuštění země. Postup dvojí diplomacie, soukromé a veřejné, se
v případě Liou vyplatil, a může přinést výsledky i pro jiné, jakkoliv
neútěšená se situace zdá být.
V prvé řadě je nutné
si uvědomit, že Liou, na rozdíl od svého manžela, který byl v roce 2009
souzen za „podněcování k podvratné činnosti proti státní moci“, nebyla
nikdy z žádného zločinu čínskou vládou obviněna. Tím se její případ liší
třeba od případu disidentského spisovatele Qin Yong-mina, který byl odsouzen k
třinácti letům vězení za „podvracení státní moci“, den poté, co Liou odletěla
do Německa, či případu ujgurského právníka Ilhama Tohtiho, který byl
v roce 2014 odsouzen na doživotí za „podněcování k separatismu“. Jakkoliv
pochybné mohou obvinění proti těmto a dalším být, jejich případ měl alespoň nepatrnou
patinu soudního procesu.
Naproti tomu Liou nikdy
žádným obviněním u soudu nečelila a ani neměla žádnou možnost k právní
obraně proti jednání, které vůči ní bylo uplatňováno. Jediným důvodem pro její
nezákonné domácí vězení, které trvalo osm let, byla její neutuchající podpora
svému manželovi, Liou Siao-povi.
Úřady tak nemohly obvinit
ty, kteří volali po jejím propuštění, ze zasahování do čínského soudního
procesu či tvrdit, že je zločinec ohrožující národní bezpečnost, což je
obvinění, které si vyslechla spousta jiných mírových aktivistů.
V průběhu celých osmi
let její nezákonné vazby čínské úřady opakovaly absurdní tvrzení, že si může
dělat, co chce a že má stejná práva a svobodu jako kterýkoliv jiný čínský občan
„v souladu se zákonem.“ Takováto prohlášení jen přibližovaly osud Liou těm,
kteří, ať už v Číně či v cizině, viděli nespravedlnost, které se jí
dostávalo.
Načasování jejího
propuštění je signifikantní. Přišlo jen pár dní před prvním výročím smrti Liou
Siao-poa, kdy volání po jejím propuštění začalo znít čím dál hlasitěji. Její
propuštění se rovněž událo ve stejnou dobu jako série důležitých diplomatických
rozhovorů. Čínský premiér Li Kche-čchiang byl v Německu, lidskoprávní
dialog mezi Čínou a EU se konal začátkem tohoto týdne a summit mezi EU a Čínou
začne toto pondělí.
Zahraniční diplomaté a
další veřejní činitelé v zákulisí tlačili na to, aby se její případ dostal
na program jednání. To bezpochyby přispělo k rostoucímu tlaku na její
propuštění.
Šlo by tedy tento úspěch
přičíst „tiché diplomacii.“ Podmínky pro dosažení tohoto úspěchu byly ovšem
vytvořeny veřejným, neustávajícím a hlasitým nátlakem, jehož součástí byly i
kampaně Amnesty International a dalších nevládních organizací. Bez takového
dlouholetého nátlaku je nemožné si představit, že by požadavek na opuštění Číny
pro Liou Siu zůstal součástí diplomatických jednání tak dlouho. Tento dvojí
přístup, kterým byl mnohaletý nátlak jak diplomatů, tak veřejnosti, byl zásadní
pro dosažení jejího propuštění.
Role Německa při
vyjednávání by také měla být zdůrazněna. Čína je stejně zručná
v diplomatickém handlu jako jakýkoliv jiný stát. Diplomatický tlak byl o
to silnější, že byl veden Německem, strategickým obchodním partnerem, který je
rovněž důsledný v nastolování lidskoprávních otázek.
Čína vyniká na poli
takovýchto tvrdohlavých diplomatických vyjednávání a zpočátku neudělala žádné
ústupky. Liouin dobrý přítel, Liao Yi-wu, slavný čínský disidentský spisovatel
žijící v exilu v Německu, publikoval v květnu článek a
v něm naznačoval, že Čína možná schválně zdržuje, aby získala maximální
výhodu – mezitím si krutě pohrávala s Liou.
Poprvé jí bylo řečeno, že
bude moci opustit zemi po 19. sjezdu strany v říjnu minulého roku. Tento
slib ovšem zůstal nenaplněn. Poté se dozvěděla, že bude moci odejít po
každoročním Všečínském shromáždění lidových zástupců a po Politické poradní
konferenci v březnu. Úřady opět nedodržely svůj slib.
Tyto opakované prázdné
sliby uváděly Liou v zoufalství, čehož důkazem je její dubnový trýznivý
telefonát s Liao, jehož nahrávka byla zveřejněna v květnu. Nejenom diplomati a novináři, sledující její
případ, byli pohnuti jejím utrpením, ale i obyčejní lidé byli šokováni a ptali
se, proč čínská vláda jedná tak krutě.
V pozoruhodném aktu
solidarity se spisovatelé jako Paul Auster (autor The New York Trilogy), Alice Sebold (autorka The Lovely Bones,
přel. do češtiny jako Pevné pouto) a J.M. Coetzee (nositel Nobelovi ceny za
literaturu) přidali k veřejnému volání po propuštění své umělecké kolegyně,
a tím drželi zájem veřejnosti na osudu Liou až do jejího propuštění.
Liou Sia je dnes volná,
ale u některých věcí stále panuje nejistota. Její mladší bratr, Liou Hui, který
byl v roce 2013 odsouzen k jedenácti letům vězení na základě
pochybného obvinění z podvodu a o rok později byl propuštěn na kauci,
zůstává v Číně. O tom se Peking odmítl bavit. Existují obavy, že Liou Hui
je pojistka, aby v budoucnu Liou Sia nechtěla moc mluvit.
Propuštění Liou mohlo být
důsledkem specifických okolností, ale měli bychom z něj mít radost právě
proto, že v poslední době se takové věci často nedějí. Mělo by nás to
povzbudit, protože to dokazuje, že Čína není nepřístupná veřejnému a
diplomatickému nátlaku. Je to záblesk světla při naší snaze osvobodit další mírové
aktivisty nespravedlivě vězněné v Číně.
Autor: Patrick Poon, výzkumník Amnesty International pro Čínu
