Maryam Akbari Monfaredová byla uvězněna v roce 2009. Íránské úřady ji zatkly, protože byla v kontaktu se svými příbuznými, kteří žijí v zahraničí a jsou členy organizace „Lidoví mudžáhedíni“ usilující o svržení íránského vládnoucího režimu. Maryam byla po zatčení pět měsíců nezvěstná, 43 dnů z té doby strávila na samotce a byla surově vyslýchána. V květnu 2010 byla po patnáctiminutovém procesu odsouzena za zločin „nepřátelství vůči Bohu“ k trestu 15 let odnětí svobody. Ve vězení Semnan, kam byla přemístěna v březnu 2021, protože úřady chtěly znemožnit její rodině, aby ji navštěvovala, panují kruté a nelidské podmínky.
Maryam Akbari Monfaredová nepřestává být aktivní, ačkoliv je nadále vězněna. V otevřeném dopise a oficiální žádosti podané úřadům v říjnu 2016 požadovala, aby bylo vyšetřeno zmizení a nezákonná poprava její sestry Roghayeh Akbari Monfaredové z roku 1988 a jejího bratra Abdolreza Akbari Monfareda z roku 1980, kdy mu bylo sedmnáct let. V otevřeném dopise z července 2021 požadovala vyšetření nezákonného zabití protestujících v listopadu 2019 a červenci 2021. Úřady žádné její žádosti doposud nevyhověly, a namísto toho jí vyhrožují prodloužením trestu.
V posledním otevřením dopise z konce roku 2022 Maryam Akbari Monfaredová napsala:
„29. prosince 2022 uplynulo třináct let od chvíle, kdy jsem byla oné zimní noci odloučena od mojí čtyřleté Sarah a mých dvou dvanáctiletých dcer. Bez možnosti se rozloučit se svými milovanými mě policisté odvezli do věznice Evin, abych jim odpověděla na jejich otázky, a dali mi směšný slib, že ‚se ráno ke svým dětem vrátím.‘ Tohle není nějaký čtyř tisíc stránkový román, ale čirá realita života pod nadvládou fašistů, kteří nám ji vnutili, zatímco my jsme se odmítli podvolit. Tady za mřížemi, v temné poušti mučení a útlaku, je tam, kam až člověk dohlédne – a i tam, kam už dohlédnout nemůže – jenom hanebnost a krutost.“
Také vyjádřila podporu účastníkům protestů vyvolaných na podzim 2022:
„Mým dcerám a synům, kteří odvážně bojují v ulicích, … těm vzkazuji: pokud budete zatčeni, ani trochu nevěřte vyslýchajícím. Truchlícím rodinám … vzkazuji, že jejich zármutek sdílím. Držím je za ruku a stojím s nimi bok po boku, za spravedlnost, silněji než dříve. S každou zprávou o novém protestu a novém povstání, kdy se zažehnou jiskry revoluce, se srdce žen, jejichž jediná naděje na svobodu je rozbít železné mříže, naplňují nadějí.“
