© Amnesty International
Autorky: Carolina Jiménez, zástupkyně ředitele pro výzkum
Amnesty International v Americe, Alicia Moncada, projektantka Amnesty
International v oblasti ekonomických, sociálních a kulturních práv.
Génesis
Vasquez naposledy slyšela hlas svého muže předtím, než nastoupil na malou
dřevěnou loďku plující z Venezuely na sousední ostrov Curaçao. Jelikož se
mu ve Venezuele nepodařilo nalézt stálou práci a jen obtížně zvládal zabezpečit
rodinu, Jóvito Gutieérrez Yance doufal, že nalezne nové možnosti
v zahraničí.
„Modli se za mě a zapal svíčku,“ řekl Génesis před
rozloučením a naloděním se na křehké plavidlo zaplněné dalšími třiceti
cestujícími. Z přístavu San José de la Costa vypluli chvíli před svítáním.
Do Curaçaa
však loď nikdy nedorazila. 10. ledna se blízko jihovýchodního pobřeží ostrova
převrhla. Pátrací a záchranné akce vedené hlavně úřady Curaçaa probíhaly
pomalu, protože pár dnů před katastrofou nařídila venezuelská vláda dočasnou
uzavírku letecké a lodní dopravy mezi Venezuelou, Curaçaem a dvěma sousedními
ostrovy. Záchranné týmy nalezly pouze pět těl. Zbytek, včetně Jóvita, je stále
pohřešován.
„Šel kvůli nám, kvůli našim snům,“ říká Génesis jednoho
úporně horkého dne ve svém domově v severozápadní Venezuele. Vysvětluje,
že si s manželem nemohli dovolit založit rodinu, i když ji chtěli. Nyní
může pouze čekat na nějaké nové zprávy, sny o rodině jsou ale zničeny.
Venezuela se potýká s humanitární
krizí, která donutila lidi podnikat zoufalé a nebezpečné, téměř stokilometrové
cesty do Curaçaa, nizozemsko-karibského ostrova, hledajíc bezpečí a naději na
normální život. Mnoho jich utíká před politickou persekucí, následkem vládního
zásahu proti disentu, který vyústilí smrt nejméně 120 protestujících.
Někteří
odcházejí proto, že kvůli hyperinflaci a neustálému nedostatku jídla nedokážou
uživit svou rodinu. Jiní odešli za vidinou fungujícího zdravotnictví a dostatku
léků, které už ve Venezuele nelze sehnat. Lednové ztroskotání dokazuje, jak
zoufalá situace je.
Jóvitova
žena žije beze zpráv o manželovi v mučivém vakuu. Rodiče osmnáctileté
Jeanuary Jiménez, jejíž tělo bylo po potopení lodi nalezeno, se snaží vyrovnat
se smutkem a s obavami o budoucnost.
Jeanuary
byla z Curaçaa už jednou deportována a slíbila rodičům, že znovu tuto riskantní
cestu nepodnikne. Ale když se narodili její sourozenci, dvojčata, měla rodina
problém je uživit. Jeanuary se do Curaçaa vrátila s nadějí, že nalezne práci.
Dny po
nalezení těla Jeanuary se její matka prochází po jejich rodinném domě
v pobřežním městě La Vela de Coro s dvojčaty v náručí. Nemá pro
ně ani mléko, ani instantní náhradu. Jejich otec hledí do země když vysvětluje,
že ze svého platu řidiče kamionu už nedokáže rodinu zajistit. Na zdech
obývacího pokoje visí fotky Jeanuary.
Zatímco
rodiny jako ta Jeanuařina přemýšlí, kde seženou další jídlo, stávají se cesty
z Venezuely čím dál tím nedostupnějšími. Cena letenky nebo dokonce i
jízdenky je pro většinu příliš vysoká a střídavé uzavírání hranic vede ke
vzniku tajných cest ovládaných pašeráky. Ženy, děti, adolescenti a domorodí
obyvatelé jsou nejzranitelnější obzvláště co se zdraví a bezpečnosti týče.
Mnoho
sousedních zemí nemá azylový systém, který by přijíždějící Venezuelany
podpořil, a některé v minulých letech zpřísnily imigrační kontroly
Venezuelanů. V roce 2016 guvernérka Curaçaa, Lucilla George-Wout přednesla
pobuřující řeč, ve které tvrdila, že „téměř všechny přijíždějící osoby jsou
výhradně lidé s kriminální minulostí.“
