© Julia Weiss
Nový výzkum Amnesty
International ukázal, že ženy a dívky z řad uprchlíků čelí při své cestě násilí,
zneužívání a sexuálnímu obtěžování, které se odehrává i na evropské půdě.
V prosinci 2015 hovořili
výzkumníci Amnesty International v Německu a v Norsku se 40 ženami – uprchlicemi,
které absolvovaly cestu z Turecka do Řecka a dále přes Balkán. Všechny
ženy shodně popisovaly pocity ohrožení, které prožívaly v průběhu své
cesty. Mnohé z těchto žen vypověděly, že téměř ve všech státech, kterými
prošly, se setkávaly s fyzickými útoky, finančně motivovaným vydíráním,
osaháváním nebo vynuceným sexem s pašeráky, členy ostrahy nebo jinými
uprchlíky.
„Poté, co zažily hrůzy války v Iráku a
Sýrii, riskovaly tyto ženy všechno pro to, aby našly pro sebe a své děti
bezpečí. Od samého začátku cesty jsou ale znovu vystavovány násilí, zneužívání,
nedostatku podpory a ochrany,“ říká Tirana Hassanová, ředitelka sekce pro
krizové otázky Amnesty International.
Obzvlášť ohrožené se cítily
ženy a dívky cestující samy nebo pouze v doprovodu svých dětí přes Maďarsko,
Chorvatsko a Řecko. V tamějších tranzitních uprchlických táborech byly
nuceny spát obklopeny stovkami uprchlíků mužského pohlaví. V některých
případech daly tyto ženy přednost opuštění vyhrazených míst pro nocleh a spánku
pod širým nebem na pláži, kde se cítily bezpečněji.
Ženy také musely používat
stejné toalety a sprchy jako muži. Jedna z uprchlic vyprávěla Amnesty
International, jak v německém přijímacím centru chodili muži-uprchlíci do sprch
pozorovat ženy.
Některé ženy se pak na cestě
uchýlily k extrémním opatřením, například nejedly ani nepily, aby nemusely
chodit na toalety, kde se necítily bezpečně.
„Kdyby se takováto humanitární
krize odehrávala kdekoliv jinde na světě, očekávali bychom okamžité kroky zajišťující
ochranu nejzranitelnějších skupin uprchlíků, jako jsou samotné ženy nebo rodiny
cestující bez dospělých mužů. Naprostým minimem je zřízení oddělených, dobře
osvětlených toalet a prostor vyhrazených pro přespání žen bez mužského
doprovodu. Ženy a děti, o kterých zde hovoříme, uprchly z velmi
nebezpečných oblastí a je ostudné, že i po vkročení na evropskou půdu zůstávají
stále v ohrožení,“ říká Tirana Hassanová.
„Vlády, organizace a
dobrovolnické skupiny, které poskytují pomoc uprchlíkům v Evropě, se nyní musí
zaměřit na identifikaci nejvíce ohrožených žen a zajistit jim zvláštní přístup
a pomoc tak, aby byly zajištěny jejich základní potřeby i jejich bezpečí,“
dodává.
Výzkumníci Amnesty
International také hovořili se sedmi těhotnými ženami, které shodně popisovaly
nedostatek jídla a základní zdravotní péče, stejně jako mačkající se davy na
hranicích a v tranzitních táborech.
Syrská žena, se kterou Amnesty
International hovořila v norském Lillestromu, byla v době, kdy
cestovala se svým manželem a malou dcerou, těhotná. Bála se spát v řeckých
táborech, kde byla obklopena cizími muži. Zmínila také, jak byla několik dní zcela
bez jídla.
Dvanáct z dotázaných žen
hovořilo o tom, že byly v evropských tranzitních táborech vystaveny nevyžádaným
dotekům, hlazení či nepříjemným pohledům. Dvaadvacetiletá žena z Iráku vypověděla
pro Amnesty International, že jí člen ostrahy nabídl oblečení výměnou za to, že
s ním stráví „čas o samotě“.
„Především by nikdo neměl být
nucen podnikat takto nebezpečnou cestu. Nejlepší způsob, jak předejít útokům a
zneužívání ze strany pašeráků je, aby vlády evropských států umožnily
uprchlíkům přejít do Evropy bezpečnou a legální cestou. Je naprosto
nepřijatelné, aby lidé, kteří nemají na výběr, byli při své cestě napříč Evropou
vystavováni dalšímu ponižování a nejistotě,“ říká Tirana Hassanová.
DALŠÍ SVĚDECTVÍ
Sexuální zneužívání pašeráky
Pašeráci se zaměřují na ženy,
které cestují bez mužského doprovodu, neboť vědí, že takové ženy jsou více
zranitelné. Chybí-li ženám peníze na cestu, často se je snaží přinutit, aby
platily vlastním tělem.
Nejméně tři ženy vypověděly, že byly ony nebo ženy
v jejich okolí obtěžovány pašeráky nebo jejich pomocníky, kteří jim
nabízeli slevu nebo kratší čekání na člun, který je převeze přes Středozemní
moře, výměnou za sex.
Hala, třiadvacetiletá dívka z Aleppa,
řekla Amnesty International:
„V hotelu v Turecku
mi jeden Syřan, který pracuje s pašeráky, řekl, že když se s ním
vyspím, budu za cestu platit méně nebo dokonce vůbec. Samozřejmě jsem odmítla,
bylo to nechutné. To samé se nám všem dělo v Jordánsku.“
„Kamarádce, která se mnou
přišla ze Sýrie, došly v Turecku peníze. Jeden z pašeráckých
pomocníků jí nabídl, že by s ním mohla souložit [výměnou za místo na lodi];
ona ho také odmítla a z Turecka se nedostala, ještě teď tam pořád je.“
Nahla, dvacetiletá dívka ze
Sýrie, Amnesty International řekla:
„Obtěžoval mě pašerák.
Několikrát se mě pokoušel dotknout. Jenom když byl poblíž můj bratranec,
netroufal se přiblížit. Hodně jsem se bála, protože jsme po cestě slýchali
historky o ženách, kterým pašeráci nabízeli slevu za to, když se s nimi
vyspí.“
Obtěžování a neustálé obavy
Všechny ženy, se kterými
Amnesty International hovořila, se shodly, že je v průběhu celé cesty
Evropou pronásledovaly neustálé obavy. Ženy cestující bez mužského doprovodu
nebyly ohrožovány jen pašeráky, ale cítily se v ohrožení i tehdy, když byly
nuceny spát v uprchlických zařízeních se stovkami neznámých mužů kolem.
Několik žen vypovědělo, že byly v Řecku, Maďarsku nebo Slovinsku bity nebo
verbálně napadány členy ostrahy.
Reem, dvacetiletá dívka ze
Sýrie, cestující se svou patnáctiletou sestřenicí:
„V táborech jsem vůbec
nespala. Měla jsem hrůzu z toho, že mě někdo začne osahávat. Ve stanech
byli muži a ženy pohromadě a viděla jsem tam i násilí… Mnohem bezpečněji jsem
se cítila při přesunech, hlavně v autobusech, to bylo jediné místo, kde
jsem si troufla zavřít oči a spát. V táborech snadno hrozí, že nás bude
někdo osahávat, a ženy si nemůžou doopravdy stěžovat a ani se nechtějí zaplést
do něčeho, co by mohlo narušit jejich cestu.“
Násilí ze strany policie a podmínky v tranzitních táborech
Ženy a dívky popisovaly, že
v mnoha tranzitních táborech byla špína, omezené množství jídla a nedostatek
podpory zejména pro těhotné ženy. Toalety byly často v odpudivém stavu a
některé byly také společné pro obě pohlaví, takže se zde ženy necítily
bezpečně. Nejméně ve dvou případech byly ženy při cestě na toaletu sledovány
neznámými muži.
Některé ženy se také setkaly
s násilím ze strany ostatních uprchlíků nebo policie, zejména
v situacích vzrůstajícího napětí a zásahů bezpečnostních složek do tísnícího
se davu.
Rania, devatenáctiletá těhotná
žena ze Sýrie, vyprávěla Amnesty International o své zkušenosti
z Maďarska:
„Policie nás pak přesunula na jiné místo,
které bylo ještě horší. Bylo tam plno klecí a žádný vzduch. Zamkli nás tam.
Zůstali jsme tam dva dny. Dostávali jsme dvě jídla denně. Toalety tam byly
horší než v ostatních táborech, přišlo mi, jako by je tak nechávali
schválně, abychom se cítili ještě hůř.“
„Druhý den, co jsme tam byli zavření, zbili
policisté ženu z Aleppa za to, že je prosila, aby ji nechali jít… Její
sestra se ji pokoušela bránit, mluvila anglicky, ale řekli jí, že jestli nebude
zticha, zbijí ji taky. Další den se něco podobného stalo ženě z Íránu,
když je prosila o trochu víc jídla pro své děti.“
Syřanka Maryam, 16 let, mluvila
o Řecku:
„Lidé začali křičet, takže se
do nás policie pustila a bila nás holemi. Dostala jsem ránu do ruky. Bili
dokonce i menší děti. Dokonce i do hlavy. Udělalo se mi špatně a upadla jsem,
lidé po mně šlapali. Brečela jsem, protože jsem byla najednou oddělena od své
matky. Pak zavolali moje jméno a byla jsem zpátky u ní. Ukázala jsem svoji
ruku, policista ji viděl a jen se smál. Sháněla jsem se po lékaři, ale řekli
nám, ať jdeme pryč.“
