Přesně před 10 lety byla Dilorom Abdukadirovová (39), matka
čtyř dětí, mezi tisícovkami většinou neozbrojených demonstrantů, kteří se
shromáždili na hlavním náměstí východouzbeckého města Andižanu, aby
protestovali proti chudobě, korupci a nespravedlnosti. Bezpečnostní jednotky
bez varování spustily střelbu do davu, zastřelili stovky lidí, ženy i děti, bez
rozdílu.
Aniž by krev v ulicích zaschla, sestoupil na Baburovo
náměstí závoj úředního tajemství. Ve skutečnosti, nikdo nezná ani deset let po
události přesný počet mrtvých. Místa hromadných hrobů, o kterých mluví ochránci
lidských práv, a které mají být roztroušené v okolí Andižanu, nikdy nebyla
potvrzena. Nezávislé zahraniční vyšetřování nikdy neproběhlo a nikdo se
nezodpovídal z tohoto zabíjení.
Namísto toho uzbecké úřady stíhaly ty, které podezíraly z účasti
na protestech. Lidé jako Dilorom a stovky dalších, byly odsouzeny v nespravedlivých
procesech na základě obvinění z pokusu o svržení ústavního pořádku.
Dilorom byla mučena a nyní si odpykává 18 roční trest vězení.
V letech po masakru Andižanu Uzbekistán jen posílil svou
pověst, coby brutálního narušovatele lidských práv. V nedávné zprávě Amnesty
International o nucených přiznáních bylo odhaleno, že mučení je nedílnou
součástí režimu, v němž bezpečnostní síly používají k vynucení přiznání
a udání metod elektrošoků, bití, znásilňování a sexuálního ponižování. Důkazy
získané prostřednictvím mučení jsou často používány u soudu, aby zajistily
odsouzení.
Navzdory těmto do nebe volajícím případům Spojené státy,
Německo a další evropské státy dělají, že nic nevidí, pokud přijde řeč na lidská práva a Uzbekistán. Bezpečnostní, politické a vojenské zájmy jsou upřednostněny před
jakýmkoliv opatřením, které by tlačilo tuto zemi ve významném geostrategickém prostoru k dodržování
lidských práv.
Po masakru v Andižanu uvalila EU zbrojní embargo a
další cílené sankce a požadovala po Uzbekistánu, aby se zavázal k vyšetřování.
V říjnu 2009 však bylo embargo nicméně zrušeno, aniž by kdokoliv zmínil,
že vyšetřování masakru neprobíhá. Naposledy se některý z ministrů zahraničí
členské země EU zmínil o Uzbekistánu v souvislosti s lidskými právy v říjnu
2010.
Vláda Spojených států též požadovala vyšetření, ale v lednu
2012 upustila od omezení vojenské pomoci, které uvalila v roce 2004,
částečně právě kvůli nedodržování lidských práv. Tento rok se vojenské vztahy
mezi oběma zeměmi ještě posílily s tím, jak se plní pětiletý plán vojenské
spolupráce. V lednu loňského roku Spojené
státy předaly Uzbekistánu 328 vojenských vozidel pro boj proti terorismu a
protidrogovým operacím.
Též v lednu, když byla vyzvána k vysvětlení,
proč Spojené státy důrazněji neodsuzují
porušování lidských práv v Uzbekistánu, vysvětlila Nisha Biswall, náměstkyně
tajemníka pro Střední Asii, že Spojené státy uplatňovaly kombinaci vhodné rovnováhy mezi
nátlakem, partnerstvím a určitým množstvím strategické trpělivosti.
Uplatňování strategické trpělivosti v případě Uzbekistánu
je symbolem toho, jak Spojené státy upřednostňují svou závislost na
represivních vládách kvůli vojenské spolupráci, sdílení zpravodajských
informací a operativní podpoře v boji proti terorismu na úkor lidských práv.
Zprávy o Uzbekistánu naznačují, že tento opatrný přístup k řízení
„zdrojů a vlivu“ znamená investování minima politického kapitálu do lidských
práv ze strachu z konfliktu s partnerem v klíčové geostrategické oblasti.
Spojené státy v tom nejsou samy. Vojenské vztahy s Uzbekistánem
jsou důležité i pro Německé operace v Afghánistánu. V roce 2014 byl
obnoven pronájem letecké báze v Termezu, která poskytuje podporu německým
jednotkám v Afghánistánu.
Roli hrají i ekonomické zájmy. V březnu německé
společnosti podepsaly investiční dohodu s uzbeckými státními firmami ve
výši 2,8 miliard eur. Německo-uzbecká obchodní rada se poprvé setkala před
podpisem dohody a účastno bylo více než 50 předních německých společností.
Strategická trpělivost se může zdát z vojenského a
bezpečnostního hlediska výhodná, ale v rámci této diplomacie reálné
politiky byla kritika uzbeckého nedodržování lidských práv utlumena.
Tváří v tvář věrohodným důkazům o mučení, uzbecké úřady
jakékoliv porušování lidských práv bezostyšně popírají. Ani prezident Islam
Karimov ani žádný vysoce postavený činitel veřejně neodsoudil mučení. Mučení je
zřídka trestáno podle zákona. Vlastní čísla uzbecké vlády ukazují 336 stížností
ohledně mučení mezi lety 2010 a 2013. Z toho pouze 6 případů bylo souzeno
a celkem bylo odsouzeno 11 policistů.
V Uzbekistánu se lidé nebudou shromažďovat na Baburově
náměstí k uctění památky mrtvých. Ti, kdo se pokusí veřejně připomenout
výročí Andižanského masakru, se bojí represí. Novináři, kteří jsou příliš
otevření se bojí vážných následků. Na ochránce lidských práv, kteří otevřeně
požadují nezávislé vyšetřování toho, co se stalo v Andižanu, se zaměří
vládní úřady.
I přes pokusy uzbeckých úřadů umlčet kritické hlasy, nikdy
nemohou popřít, co se stalo. Mezinárodní společenství nesmí být hluché k nářku,
který je slyšet z mučíren v Uzbekistánu a ke statečným hlasům, které
požadují ve své zemi spravedlnost.
John Dalhuisen, ředitel Amnesty International pro Evropu a Střední Asii
Publikováno 12. května 2015 pro Al-Jazeera.com
Více (v angličtině): Uzbekistan: Secrets and Lies: Forced
confessions under torture in Uzbekistan (Report, 15 April 2015).
